Prvomájový pochod

Letos se skupina komunistů a revolučních anarchistů, včetně části kolektivu AKA, rozhodla připomenout si odkaz prvního máje poněkud netradičním způsobem, sobotním výletem. V žádném případě se ovšem nejednalo o jeden z nespočet odpočinkových pochodů s cílem pouhé relaxace a úniku z každodenní pracovní rutiny. Ani na okamžik jsme nezapomněli na opravdový význam tohoto dne, na nespravedlivě popravené anarchisty v americkém Chicagu a na následně vyhlášený den mezinárodní dělnické solidarity. Proto ani místo výletu nebylo vybráno náhodně. Sešli jsme se v železniční stanici Zastávka u Brna odkud vede naučná stezka někdejším moravským hornickým krajem. Poslední důl se zde zastavil již krátce po roce 1990 a na některé někdejší šachty zbyla dávno už jen vzpomínka v podobě dochovaných historických pramenů nebo fotografie. Při cestě si můžete přečíst několik informačních tabulí věnovaných historii dobývání uhlí, vidět zbytky industrializace v podobě náspů nebo mostků zrušené železnice, důlních věží a hlušinových hald. Zároveň se projdete příjemnou krajinou, kdy už se pomalu nechce věřit, že se nacházíte v bývalé silně průmyslové oblasti. Zdejší kraj má ale i jinou tradici a sice tradici radikálního dělnického hnutí, ostrých sociálních konfliktů, stávek a revolučních bojů. Dělnická třída zde patřila mezi nejradikálnější minimálně z celé Moravy. Známou událostí se stala tzv. rosicko-oslavanská generální stávka v roce 1920, které se krátce věnujeme níže. Pozastavili jsme se u několika památek spojených s dělnickým hnutím a u pomníku mrtvým revolucionářům, který byl vytesán do kamene a umístěn na oslavanském hřbitově dva roky po oslavanské stávce, byl přečten projev a po minutě ticha věnované památce všem dělníkům a dělnicím padlím v boji, symbolicky zapáleny svíčky. Do myslí nás všech se zaryl už těžce čitelný, ale emotivní citát z kamenné knihy na pomníku:


„Prosti víry v bludy, ale s vírou v osvobozeni proletariátu a poctivě žili a zemřeli chudí.
Čest jejich památce!"



historické souvislosti

Projev, který si připravil jeden z účastníků pochodu, přečtený na oslavanském hřbitově:

Soudružky a soudruzi, přátelé, kamarádi!

Letos je tomu již 124 let, co si my, námezdně pracující lidé po celém světě připomínáme události, ke kterým došlo v květnu roku 1886 v americkém Chicagu a na základě kterých se od roku 1888 slaví 1.Máj jako Svátek práce. Tehdy bojovali dělníci a dělnice za 8 hodinovou pracovní dobu. Dnes, po 124 letech, je pro spoustu pracujících 8 hodinová pracovní doba jen snem. 12 hodinové směny, hromady přesčasových buď mizerně zaplacených nebo vůbec nezaplacených hodin, buzerace na pracovišti, mizerná práce za ještě mizernější mzdu. A pokud člověk projeví nesouhlas či si stěžuje, čeká ho vyhazov nebo jiný trest. Ještě dnes slyšíme v mediích často slovo „krize“. Krize kapitalismu. Tato takzvaná krize, uměle vyvolaná a živená, ještě více rozmnožila jmění bank a korporací, kterým se náramně hodila do krámu a rozšířila řady nezaměstnaných. A ti pracující, kteří měli to štěstí, že o práci nepřišli, tak jejich výdělky a mzdy často zhubly. Dnes se zdá, že ona krize je zažehnána, banky a korporace a majitelé firem dál rozšiřují své zisky, ale výše mezd a jiné výdobytky pracujících z předchozích let se nevrátili do stavu před krizí. Já stejně jako vy pociťujeme každý den na své kůži realitu kapitalismu dnešní doby a víte, že nám pracujícím rozhodně není do zpěvu a rozhodně se necítím být na jedné lodi se svými šéfy a majiteli firem. Dnes slavíme Svátek práce. Ale rozhodně neoslavujeme práci, kterou jsme každodenně nuceni vykonávat, abychom za prodej naší pracovní síly a svých schopností, kterou do oné práce vkládáme, dostali peněžní odměnu, mzdu, která slouží hlavně k tomu, aby majitelům výrobních prostředků pracovní síla nepochcípala hlady.

Nebudu se tady rozvykládávat o tom, co bychom konkrétně měli či neměli jako pracující dělat, abychom náš osud změnili, nad tím ať se každý z vás zamyslí sám. Ale jedno je jisté. Když se člověk podívá do minulosti na boje našich předchůdců, uvědomuje si jednu věc. Největších úspěchů a vítězství, alespoň částečných, dosáhli pracující tehdy, když bojovali a drželi při sobě a byli si vědomi, že bez vzájemné podpory a solidarity a uvědomení si svých cílů se nehnou z místa a pořád budou jako námezdní otroci přešlapovat na místě a buržoazie z nich díky jejich nevědomosti a poslušnému otroctví bude ještě víc a víc upevňovat svou moc nad nimi.

Dnes se setkáváme v Oslavanech,v kraji s bohatou revoluční tradicí, u pomníku lidem, kteří si uvědomili, že společnost, ve které žili není spravedlivá společnost, ale je to společnost, kde malá menšina žije z práce obrovské většiny. Nesmířili se ze svým osudem a začali bojovat. Každý po svém a podle svých možností, ale všichni přiložili pomyslnou ruku k dílu, k dílu, jehož cílem bylo vyvrácení kapitalismu a jeho nahrazení něčím jiným, společností postavenou opravdu na rovnosti a bratrství mezi lidmi, kde nikdo nebude žít z práce někoho jiného. Tito lidé, kterým je tento památník postaven se této společnosti nedočkali, stejně jako mnozí jejich následovníci. Ale přesto bojovali. Bojovali, abychom my, jejich děti a vnuci šťastně žili. Bohužel dnes, stejně jako tehdy, spousta z nás, dělníků, dělnic, studentů, studentek, kuchařů, zedníků, prodavaček,zdravotních sester, zkrátka nás námezdně pracujících nežije šťastně. Ale měli bychom si vzít příklad z našich předchůdců, kteří nesložili ruce do klína, ale bojovali! Doufám, že to nebude znít jako klišé, to co teď řeknu, ale bojujme, aby naše děti šťastně žili. Aby nežili ve světě plném násilí, válek, lží politiků či političek, aby nežili ve světě, který umožňuje to, aby pár lidí nahoře určovalo, jak budou žít miliardy dole…

Vyzývám vás tady na tomto místě soudruzi, soudružky, ať už si říkáte anarchisté, komunisté, či nemáte potřebu se jakkoli nazývat, ale svět okolo vás štve – bojujme. Bojujme opravdově. Žádný boj není lehký a vyžaduje často oběti. I naši předchůdci přinášeli oběti, často tu oběť nejvyšší – svůj život. Není to určitě lehké, bojovat s tak silným protivníkem, jakým kapitál a jeho moc rozhodně je, ale jak už jsem řekl výše, bez boje ničeho nedosáhneme!

Na závěr svého krátkého projevu bych vás, všechny zde přítomné, chtěl poprosit, abychom minutou ticha uctili nejen revolucionáře, zde pohřbené, ale vůbec všechny oběti kapitalismu z řad naší, dělnické třídy po celém světě, ať už zahynuli na barikádách se zbraní v ruce, nebo u popravčí zdi či vězeňské kobce, nebo válkách vyvolanými loutkami kapitálu - politiky, nebo jen při každodenním zvyšování zisku majitelů firem na svých pracovištích! Nezapomínáme a nezapomeneme!

Čest vaší památce! Boj pokračuje!