DYARBAKIRSKÁ PŘEDNÁŠKA O OBLASTI NA VÝCHOD OD STŘEDOZEMNÍHO MOŘE

Noam Chomsky

Mohu-li začít svojí zcela osobní poznámkou, tak to, že jsem zde, je pro mne velmi silný zážitek. V uplynulých letech – zejména pak v posledních deseti letech – jsem se velmi snažil vysledovat vznešenou i tragickou historii Kurdů v Turecku ze všeho, co jsem našel. Ale vidět skutečné tváře lidí, kteří vzdorují a kteří dál bojují za svobodu a spravedlnost, to je něco úplně jiného.
Opakovaně jsem byl žádán, abych vyjádřil svůj názor na právo lidí používat svůj mateřský jazyk. Jakožto lingvista na tuto záležitost nemám žádný názor. A jakožto lidská bytost nemám o čem diskutovat. Je to až příliš zřejmé. Právo svobodně používat váš mateřský jazyk jakýmkoli způsobem se vám zachce – v literatuře, na veřejných mítincích, kteroukoli jinou formou – to je primární a základní lidské právo. Nic víc se k tomu říci nedá.
Kampaň, kterou v uplynulých týdnech vedli studenti, jejich matky a otcové a ve které žádali právo na volitelné kurzy ve vlastním jazyce, je opět jednoduše potvrzením elementárního lidského práva, o němž by se ani nemělo diskutovat. Můžeme jen obdivovat odvahu lidí, kteří tuto kampaň táhnou dál tváří v tvář represím a nepřízni.
Vedle záležitosti s kulturními právy, která jsou mimo diskusi, protože jsou to zřejmá práva, se rozprostírá svět obtížných, spletitých otázek ohledně politických práv. Tato témata se vynořují po celém světě.
Jedním zdravým aspektem vývoje, který se teď odehrává v Evropě, je eroze systému národních států a narůstající regionalizace. V oblastech od Katalánska až po Skotsko znovu ožívají tradiční jazyky, kultury, zvyky a stupeň politické autonomie, který by mohl vést – a já si myslím, že by měl vést – k uspořádání ve formě regionálních oblastí, které jsou v rámci federace v podstatě autonomní. Vlastně něco jako stará otomanská říše. Na otomanské říši bylo hodně špatného, ale některé věci byly v zásadě správné: hlavně ten fakt, že ponechávala vysoký stupeň regionální autonomie a nezávislosti uvnitř rámce, který byl bohužel autokratický a zkorumpovaný a brutální, ale tuto část můžeme eliminovat a pozitivní aspekty otomanské říše by se pravděpodobně měly nějakým způsobem rekonstruovat.
A uvnitř takového rámce, který se, jak doufám, bude vyvíjet, můžeme, myslím, očekávat vznik autonomního Kurdistánu, který může spojit Kurdy z celé oblasti, desítky miliónů Kurdů z této oblasti, do samosprávného, autonomního, kulturně nezávislého a politicky aktivního regionu, jenž bude součástí širší federace – doufejme – přátelských a spolupracujících národnostních, etnických a kulturních skupin.
Další otázka, která vyvstává, souvisí s metodami boje za dosažení těchto cílů. Primární otázkou zde je, zda by tyto metody měly být násilné, nebo nenásilné. A zde musíme rozlišovat mezi dvěma druhy otázek: morálními otázkami a taktickými otázkami. Ohledně morálních otázek se já osobně domnívám, že na každém, kdo obhajuje užívání násilí, nebo je skutečně užívá, leží velmi těžké důkazní břímě. A dle mého názoru lze jen zřídka toto důkazní břímě o nezbytnosti násilí splnit. Nenásilný protest je příhodnější jak morálně, tak takticky. Nenásilí má však jeden fundamentální princip: “nekážeme nenásilí, pokud si nejsme ochotni jít stoupnout vedle lidí, kteří trpí represemi.” Jinak nemáte co radit. A já nejsem v pozici, abych si stoupnul vedle lidí, kteří trpí represemi, takže mohu pouze vyjádřit svůj názor, ale nemohu radit.
Pro dějiny útlaku je charakteristické, že vedou k odporu a že odpor se často změní v odpor násilný. Pokud k tomu dojde, tak se tento odpor neměně označuje jako terorismus. To platí pro všechny, i pro nejhorší masové vrahy na světě. Takže například nacisté svoje zvěrstva v Evropě popisovali jako obranu obyvatelstva před partyzánským terorismem. Ve svých očích bránili legitimní vládu Francie proti teroristickým partyzánům, kteří byli řízeni ze zahraničí. To stejné s Japonci v Mandžusku. Bránili obyvatelstvo před terorismem čínských banditů. Nehledě na míru své vulgarity, propaganda vždy v sobě musí mít prvek pravdy, má-li být vůbec důvěryhodná. A dokonce i v případě nejhorších masových vrahů, jako byli nacisté nebo japonští agresoři, byl na jejich tvrzeních prvek pravdy. V jistém perverzním smyslu byla jejich tvrzení legitimní a to stejné lze říci i o tom, co tvrdí jiní: Spojené státy, Turecko a další země, které tvrdí, že brání obyvatelstvo před terorismem.
S ohledem na koncept terorismu existují vlastně dva pojmy: jedním je pojem “terorismus” a dalším je pojem “proti-terorismus.” Podíváte-li se například na manuály armády USA, definují “terorismus” a definují i “proti-terorismus.” A zajímavé na těchto definicích je to, že jsou fakticky identické. Ukazuje se, že terorismus je skoro stejný jako proti-terorismus. Hlavní rozdíl spočívá v tom, kdo je pachatelem teroristického násilí. Je-li to někdo, koho nemáme rádi, jedná se o terorismus. Je-li to někdo, koho rádi máme, včetně nás samotných, jedná se o proti-terorismus. Ale kromě toho jsou definice obsahu skoro stejné.
Dalším důležitým rozdílem mezi terorismem a proti-terorismem je, že to, čemu se říká “proti-terorismus,” obvykle provádí státy. Je to terorismus páchaný státy. A státy mají zdroje, které jim umožňují být daleko násilnější a destruktivnější než soukromí teroristé. Takže konečný výsledek je takový, že terorismus států daleko převažuje nad terorismem jakékoli jiné entity na světě. Neustále čteme, že terorismus je zbraní slabých. To je naprostá lež, pravdou je pravý opak. Stejně jako každou jinou zbraň i terorismus mnohem efektivněji používají silní a zejména pak mocnější státy, které jsou celosvětovými špičkami v terorismu, až na to, že mu říkají “proti-terorismus.”
Teď každý den slyšíme, že probíhá “válka proti terorismu,” kterou vyhlásily ty nejmocnější státy. Tato válka je vlastně vyhlášena opětovně. Poprvé byla vyhlášena v roce 1981, tedy před dvaceti lety. Když Reaganova administrativa nastoupila do úřadu, deklarovala, že ohniskem zahraniční politiky USA bude státem sponzorovaný mezinárodní terorismus – mor moderního věku; deklarovali, že toto zlo vyženou ze světa. Teď byla tato válka vyhlášena znovu se stejnou rétorikou a povětšinou těmi samými lidmi. Mezi vůdci první “války proti terorismu,” která začala před dvaceti lety, byli ti, kdo řídí současnou “válku proti teroru.” Jejich rétorika je stejná a velmi pravděpodobně budou stejné i důsledky.
Cílem první války proti terorismu byla střední Amerika a Střední východ. A oba tyto regiony byly v 80. letech 20. století dějištěm masivního terorismu, jehož zdaleka největší část páchaly USA a jejich klienti a spojenci, a to v měřítku, které v těchto oblastech bylo poměrně bezprecedentní. Není čas procházet podrobnosti, ale například na Středním východě byla zdaleka nejextrémnějším teroristickým aktem izraelská invaze do Libanonu – podporovaná, vyzbrojená a financovaná Spojenými státy – která pro politické cíle zabila asi tak 20 000 lidí. Nic se ani nepředstíralo. V Izraeli se otevřeně hovořilo o tom, že se jedná o válku na podporu americko-izraelské politiky, která měla zajistit efektivní kontrolu nad Izraelem okupovanými územími. A to je jen jeden příklad terorismu v této oblasti – podstatně převyšující ostatní případy – který buď prováděly přímo USA, nebo jej rozhodujícím způsobem podporovaly.
Ve střední Americe se Reaganova administrativa nejprve pokoušela následovat model Johna F. Kennedyho, který aplikoval v jižním Vietnamu, což by znamenalo přímý útok na střední Ameriku s použitím chemické války a napalmu, náletů B52 a agrese amerických vojáků. Tohoto záměru se ale museli vzdát, protože obyvatelstvo USA se za dvacet let stalo značně civilizovanějším a zasahovalo prostřednictvím aktivismu, protestů a organizací. Proto se Reaganova administrativa musela vzdát přímé a otevřené agrese jako v jižním Vietnamu a místo toho se obrátila k mezinárodnímu terorismu. Vytvořili tu nejmimořádnější mezinárodní teroristickou síť, jakou kdy svět viděl. Když chce země jako Libye provést teroristický čin, najme si individuum, jako je třeba Carlos zvaný Šakal. Kdežto když chce velký mocný stát jako třeba USA provádět mezinárodní terorismus, najme si teroristické státy: Tchaj-wan, Izrael, Argentinu za vlády neonacistických generálů, Británii, Saúdskou Arábii. A tyto ostatní teroristické státy odvedou většinu práce spolu s místními agenty. USA poskytují finance, výcvik a celkové řízení. Důsledky byly děsivé: statisíce zabitých lidí, všechny představitelné druhy mučení, všechno, co za uplynulých deset let znáte z jihovýchodního Turecka. A nakonec se tak povedlo lidový odpor rozdrtit. Rovněž přitom došlo k jakémusi “střetu civilizací,” abych si vypůjčil v současnosti módní frázi: USA bojovaly proti katolické církvi. Církev se totiž dopustila strašlivé chyby: “preferovala chudé,” zavázala se pracovat ve prospěch chudých lidí, čili velké většiny. A to bylo nepřijatelné. Válka tedy do značné míry směřovala proti církvi. Ono strašlivé desetiletí začalo vraždou jednoho arcibiskupa. A skončilo vraždou šesti čelních jezuitských intelektuálů. Mezitím zahynula řada kněží, jeptišek a laiků a samozřejmě i desetitisíce rolníků a dělníků, žen a dětí, což jsou obvyklé oběti.
Terorismus byl tak extrémní, že kvůli němu Světový tribunál dokonce odsoudil USA za mezinárodní terorismus a nařídil jim s těmito zločiny skoncovat a zaplatit reparace. Objevila se i podpůrná rezoluce Rady bezpečnosti OSN vyzívající všechny státy, aby dodržovaly mezinárodní právo, což všichni chápali jako výzvu pro USA. Rozhodnutí Světového tribunálu, ale bylo s opovržením odmítnuto a válka okamžitě eskalovala. Rezoluce Rady bezpečnosti vyzívající všechny státy, aby dodržovaly mezinárodní právo, byla vetována.
To vše je už ale minulost. Je to minulost, ale nikoli ta, o které slýcháme. Jelikož 11. září byla vyhlášena ta stejná válka – často těmi stejnými lidmi a se stejnou rétorikou – nekonečné stohy papíru se věnují této nové “válce proti terorismu,” ale museli byste velmi pilně hledat, abyste našli zmínky o tom, co se stalo během první “války proti terorismu,” kterou vedli ti samí lidé. To už je pryč a je to pryč z velmi prostých důvodů: terorismus se omezuje na to, co oni dělají nám. Co děláme my jim, to se nepočítá a není to vidět, i když je to tisíckrát strašnější. Takový je zákon dějin, dokud dějiny píší mocní a zprostředkovávají je třídy vzdělanců, kteří se rozhodli sloužit moci.
Nyní mi dovolte, abych se zaměřil na Střední východ. Samozřejmě, že dlouhou dobu Střední východ spravovali Britové. Byli dominantní mocností a měli pro kontrolu nad touto oblastí rámec. Zprvu jej kontrolovala přímo ozbrojená síla. Po I. světové válce ale byla Británie oslabená a už nebyla v takovém postavení, aby této oblasti mohla vládnout přímou silou. A tak začala využívat jiných technik. Vojenskou technikou, k níž se uchýlila, byla letecká síla, která napadala civilisty. Právě v té době se letecká síla stala dostupnou a tak britské letectvo začalo bombardovat civilisty. Rovněž se uchýlila k otravnému plynu, zejména pod vlivem Winstona Churchilla, který byl opravdu surové monstrum. Churchill, jakožto koloniální ministr, nařídil použít otravný plyn proti těm, které označoval za “necivilizované kmeny”: čili proti Kurdům a Afgháncům. Užití otravného plynu proti těmto “necivilizovaným kmenům” nařídil, protože podle něj mělo způsobit “živou hrůzu” a uchránit životy Britů. To je vojenská stránka věci. Stojí za to si připomenout, že otravný plyn byl po I. světové válce vrcholem ukrutnosti.
Detaily se už nedovíme. Důvod je takový, že před deseti lety britská vláda deklarovala “politiku otevřené vlády,” aby byla vláda transparentnější a lid – občané – se o ní mohli víc dovědět. Prvním aktem této politiky otevřené vlády bylo odstranění všech dokumentů, které měly něco společného s používáním otravného plynu proti necivilizovaným kmenům, z Úřadu veřejných záznamů. Takže tato minulost je už pryč.
Kontrola nad oblastí ale měla i svoji politickou stránku. Britská koncepce spočívala ve vytvoření toho, čemu říkali “arabská fasáda”: což znamená slabé státy, které budou závislé na podpoře z Británie a poslouží jako “ústavní fikce,” za níž budou Britové vykonávat skutečnou vládu.
Když USA vystřídaly Británii, v podstatě britský model převzaly. Oblast má spravovat arabská fasáda slabých, zkorumpovaných států, jejichž přežití závisí na podpoře zvnějšku. Mají tento region administrovat. A když je třeba, tak v pozadí jsou USA se svým vojenským svalem. A USA mají jakéhosi bojového psa, kterému se říká “Anglie” a občas se zdá, že je stejně nezávislou zemí, jako byla Ukrajina za sovětské vlády. Její hlavní funkcí je poskytovat služby, které se naučila vykonávat během svých staletých zkušeností – služby, které popsal čelní britský státník Lloyd George, když tajně napsal: “Musíme si vyhradit právo bombardovat ty negry.” To je důležité a taková je úloha Británie, když pán potřebuje pomoc, nebo záminku, že jedná jménem “mezinárodního společenství” – což je termín, který zahrnuje USA a kteroukoli další zemi, která se rozhodne přidat.
USA ale přidaly jednu inovaci. Mezi obě strany přidaly periferní státy, státy, které by byly “místními pochůzkáři,” jak říkala Nixonova administrativa, která používala toto americké rčení: “místní pochůzkáři” jsou policisté, kteří pracují v ulicích. V tomto případě jsou “místními pochůzkáři” přidružené státy. Policejní ředitelství je ve Washingtonu. Turecko bylo prvním. Turecko je “místním pochůzkářem,” jehož úkolem je zajišťovat ochranu arabské fasády před vlastním obyvatelstvem, což je ten nejnebezpečnější nepřítel. Turecko tedy bylo jedním z nich a Írán za šáhovy vlády byl dalším. Po roce 1967, kdy Izrael zničil centrum arabského nacionalismu, se k alianci připojil i on. Dlouhou dobu byl členem i Pákistán. Jde o to mít nearabské státy, které jsou vojensky silné a mohou chránit arabskou fasádu před domácími silami, které mají prapodivné nápady: například nápad, že bohatství a zdroje regionu by měly náležet jim a ne bohatým lidem ze západu a jejich místním spojencům. Takovým nápadům se říká “radikální nacionalismus” a ten je třeba potlačit – “místními pochůzkáři,” kteří nesou jako první tuto zodpovědnost a nejsou-li dostatečnou hrozbou, pak nastoupí USA a bojový pes, přičemž místní policajty využívají jako své základny.
Primárním důvodem zájmu o Střední východ byla ropa. Nyní je zde i důvod sekundární, který je dosti důležitý. Je to voda, která je enormně důležitá a v budoucnu bude ještě důležitější, jelikož vodní zdroje se ztenčují. A zde se úloha Turecka stává ještě zásadnější, protože Turecko, a zejména jihovýchodní oblast Turecka, je hlavním zdrojem vody pro celou oblast. A kontrola nad vodou, stejně jako kontrola nad ropou, skýtá to, čemu američtí plánovači před 50 lety říkali “právo veta.” Můžete-li druhým zemím zastavit přítok vody, umravníte je. A to je pravděpodobně významný účel přehrad a dalších projektů: zajistit, že kontrola nad vodou bude v rukou klientů USA, čímž se zajistí i kontrola nad regionem a zřejmě i právo veta nad vzpurnými živly.
Nesmírná americká podpora pro masivní zvěrstva, která se v této oblasti páchala v 90. letech 20. století, a která jsou jedny z nejhorších na světě za toto období, vychází z úlohy Turecka v systému nadvlády USA nad tímto regionem. Není to z lásky k Turkům. Je to z lásky ke službám, které může Turecko v této oblasti poskytovat. Pokud Turecko podlehne “radikálnímu nacionalismu” – čili nezávislosti – čeká je stejný osud. To stejné platí i pro americkou podporu Izraeli a dalším klientským státům. Jestliže plní svoji funkci, jsou v pohodě. Vystoupí-li z řady, všechno se změní. Vidíme to hned vedle, v Iráku. Dokud Saddám Husajn jen pouštěl otravný plyn na Kurdy, mučil disidenty a masakroval lidi ve velkém, byl prostě v pohodě. Británie a USA jej dál podporovaly. Po jeho nejhorších zvěrstvech mu dokonce dál dodávaly prostředky pro vývoj zbraní hromadného ničení, spolu s podporou a pomocí, kterou velmi potřeboval, ale jen dokud neudělal chybu: neuposlechnul rozkazy. A to je nepřijatelné a tudíž musí odejít a pravděpodobně jej nahradí nějaká podobná postava. A to stejné platí pro ostatní klientské státy. Nehledě na to, kolik zvěrstev provádí, jsou přijatelné, dokud dál plní své poslání ve světovém systému: zajišťují, aby mocní a bohatí dostávali to, co si zaslouží, jmenovitě bohatství této oblasti a její zdroje a trhy a tak dále.
A nyní se krátce podívejme na poslední téma: 11. září. Neustále slyšíme, že po 11. září se vše změnilo. Platí ale jedno empirické pravidlo: jestliže se něco znovu a znovu omílá jako samozřejmé, je pravděpodobné, že to samozřejmě není pravda.
V tomto případě se po 11. září změnilo jen velmi málo. Politika, cíle, starosti a zájmy velmocí zůstávají stejné. Nějaké změny se ale přeci jen udály. Jednak se otevřela příležitost pro kruté a represivní živly po celém světě, aby mohly s vyšší intenzitou prosazovat svoji politiku, přičemž zneužívají strachu a obav svého obyvatelstva a očekávají podporu z Washingtonu.
Jako vždy represe vyvolávají odpor a platí to i v tomto případě. V rozporu s tím, co vám říkají palcové titulky a intelektuální komentáře, od 11. září se obyvatelstvo v USA stalo otevřenější, více pochybuje, více nesouhlasí, více se účastní protestů a více se zajímá o současný vývoj. To stejné platí na celém světě. Před dvěma týdny se v Brazílii konala mezinárodní konference, Světové sociální fórum, které přivedlo dohromady asi 60 000 lidí z celého světa: od lidových hnutí, přes farmáře, dělníky, ekology, až po ženské skupiny, zkrátka všemožné lidi. Uspořádali řadu velmi seriózních fór a diskusí věnovaných velkým problémům světa. Toto je jádro celosvětové lidové opozice, která vytváří a snaží se realizovat programy, jež jdou proti globální politice transferování stále většího bohatství a moci do rukou, v nichž se bohatství a moc již soustředí.
To stejné platí i přímo zde. V Turecku jak Turci tak Kurdové odvážně kladou odpor a pracují pro změny, které učiní společnost otevřenější, liberálnější, svobodnější a spravedlivější. Jsou vzorem, který západní aktivisté za lidská práva obdivují a měli by se z něj i učit. Skýtají inspirativní příklad, co lze dělat za extrémně tvrdých podmínek pro překonání represí a státního násilí, aby vznikla důstojnější a lidštější společnost. Jejich boje a cíle jsou inspirací pro ostatní, aby dělali více. A opět, právě proto je pro mě osobně nesmírnou výsadou a ctí, že s vámi zde mohu pár dní pobýt.
Jak víte kurdština se v Turecku potlačuje a udržuje se mimo vzdělávací systém. Jaký je vztah mezi osobní identitou a mateřským jazykem? Na jedné straně se široce používá angličtina jako globální jazyk a na straně druhé znovu ožívají místní jazyky jako protitrend ke globalizaci. Jak v tomto kontextu hodnotit návrat rodných jazyků v Evropě i kdekoli jinde?
Ve Španělsku byly za Frankova režimu místní jazyky potlačeny. Lidé nesměli hovořit baskicky, nebo katalánsky, či jinými jazyky. A to jsou samostatné jazyky, žádná španělština. Baskičtina se španělštinou ani nesouvisí. Po svržení fašismu došlo k opětovnému oživení těchto jazyků, které samozřejmě nikdy nezmizely. Lidé jimi stále hovořili doma a s přáteli, když zrovna tajná policie neposlouchala. A ony znovu ožily. Povím vám jeden osobní zážitek: jedna z mých dcer žila po pádu Frankova režimu ve Španělsku. Žila v Barceloně a když jsem dělal přednášky po Evropě, jel jsem ji navštívit. To bylo dva roky po Frankově pádu a po katalánštině nebylo ani stopy. Na ulicích bylo všechno španělsky, značky byly ve španělštině, na ulici všichni hovořili španělsky, takže když jste tam tudy jen cestovali, nenapadlo by vás, že jazykem toho lidu je katalánština. O pět let později jsem přijel znovu a už nebyla žádná španělština, byla jen katalánština: názvy ulic byly v katalánštině, knihy byly v katalánštině, školství bylo katalánské, ten jazyk prostě znovu ožil. To stejné se děje v Baskicku a dalších místech. A také jinde, například ve Velké Británii. Takže třeba velština ještě před ne příliš dávnou dobou nebyla moc slyšet. Nyní, když jedete do Walesu a posloucháte děti, které jdou ze školy, tak ony se baví velšsky. Jazyk znovu ožil. Je to součást zdravého vývoje v Evropě, který směřuje od systému národních států k tomu, čemu se občas říká “Evropa regionů,” federace regionálních oblastí s jejich vlastním jazykem, kulturou a politickou autonomií v rámci této větší federace. A to je velmi zdravé. To, co ten tazatel říkal o osobní identitě, je naprostá pravda. Vaše osobní identita je velmi úzce spjatá s vaším rodným jazykem. Jedná-li se o jazyk, který se nesmí svobodně používat ke komunikaci, k hovoru, k vyjadřování, k literární tvorbě, k písňové tvorbě, k jakémukoli účelu, pak je to zasahování do vašich základních lidských práv. A ponižuje vás to jako osobu. Proto je třeba jej zachovat a obnovit, což lze a už se to i na mnoha místech děje. Otázka, co se stane s místními jazyky je z velké části věcí volby a nikoli věcí dějinných sil, které jsou mimo veškerou kontrolu. Nebylo možné nějak předpovědět, že velština se opět stane jazykem velšského lidu, jejich literatury a tak dále. To nešlo nijak předpovědět. Došlo k tomu, protože se rozhodli, že tohoto výsledku dosáhnou. K regionalizaci v Evropě dochází v reakci na centralizaci EU. A já se domnívám, že reakce na centralizaci, které se říká “globalizace,” bude rovněž zahrnovat oživení místních jazyků, kultur a zájmových skupin všeho druhu, například feministických skupin, které neznají geografických hranic. Toho je ale třeba dosáhnout. Nic se nestane samo od sebe. Tak jako všech ostatních lidských práv i tohoto se musí dosáhnout skrze zápal, oddanost a boj. Jinak se to nerealizuje. To, že se z angličtiny stává mezinárodní jazyk, to je jiná záležitost. Zde se jedná o to, kdo je dominantní. Angličtina je světový jazyk, protože Anglie a USA dobyly svět. Jelikož se ale svět diverzifikuje a já se domnívám, že tomu tak bude i nadále, budou i jiné jazyky mezinárodní komunikace. To je ale něco jiného než otázka oživení a vitality regionálních a místních kultur, jazyků a literatur a tak dále. Tyto dva vývoje mohou klidně postupovat paralelně.


Jak definujete pojem “svoboda”?
O to bych se ani nesnažil. Jedná se o fundamentální základní koncept, kterému rozumíme, ale nedokážeme jej definovat. Chápeme takové pojmy, ale nemůžeme doufat, že je definujeme slovy. Definujeme je svými činy a svým zápalem. Svoboda je tím, co z ní uděláme. Stavíme-li se proti represi, autoritě a nelegitimním strukturám, rozšiřujeme doménu svobody a právě taková svoboda bude. Je to náš výtvor; není nic, co by se na něm dalo definovat slovy.


Jak se v “novém světovém pořádku” americké hegemonie zachází s pojmem “kultura”?
Je to věc vůle a volby. Dějiny nemají přírodní zákony jako fyzika. Závisí na tom, pro co se lidé rozhodnou a co si vyberou. Proto nikdy nikdo nemůže nic předvídat. Podíváte-li se na historii předpovědí v lidských záležitostech, zjistíte, že předpovídat nelze nic. Hlavním důvodem je to, že příliš mnoho záleží na vůli, volbě, oddanosti a zápalu. Takže, co se stane s kulturní svobodou za nových globálních podmínek závisí na tom, co se lidé jako vy rozhodnou dělat. Vytváříte-li a udržujete vitální a činorodé nezávislé kultury, budou existovat. A jestliže se rozhodnete nic takového nedělat, jestliže chcete jen sledovat brazilské telenovely a popíjet nealko nápoje, zmizí. Ale možnost volby tu je.


Jste občan USA, který dokáže říci “NE!” Ve vašich životopisech jsme se dočetli, že jste protisystémový disident už od vašich deseti let. Jaké je v tom tajemství?
To tajemství je velmi prosté. Po stovky let lidé v USA, ale i kdekoli jinde, tvrdě bojují za rozšíření domény svobody a spravedlnosti a měli úspěchy. A výsledkem je, že lidé jako já mají štěstí. Můžeme si užívat toho privilegia, že si můžeme užívat vybojované svobody. Nejsou to žádné dary, nejsou v Ústavě, nejsou v Listině práv. James Madison, jeden z hlavních zakladatelů systému v USA, řekl, že “bariéra z pergamenu” před represí neuchrání. Vezměte si jakákoli hezká slova – musíte jim dít jejich význam a význam se jim dodává bojem a zápalem. A to se také po staletí do značné míry dělo. Výsledkem je, že lidé v USA mají větší míru svobody. Tajemství je v tom, že za sebou máte historii lidí, kteří se oddali tvorbě relativně svobodné společnosti. To je to tajemství.


Jaká je podle vás úloha USA v kurdském problému obecně a zvláště ve vydání kurdského vůdce Turecku skrze mezinárodní spiknutí?
USA hrají nějakou roli snad skoro ve všem, co se na světě přihodí. Jsou nejmocnějším státem na světě. Zajímají se o zdejší vývoj a nepochybně se v kurdských záležitostech angažují. A nejen zde, to platí i pro Irák. Například, USA začátkem 70. let podporovaly kurdské povstání v Iráku, dokud nepřišel určitý moment, kdy byla uzavřena íránsko-irácká dohoda a USA se rozhodly Kurdy zaprodat a ti byli zmasakrováni. Henry Kissinger, který byl v té době u moci, byl pak kritizován v Kongresu za to, že boj Kurdů nejprve podporoval a pak je opustil, když už nebyli užiteční, což mělo za následek masakr. Jeho slavná odpověď zněla asi takto: “Nepleťme si zahraniční politiku s misionářskou prací.” To stejné ve velmi nedávné době a obzvláště hanebným způsobem platilo i zde.


Jak víte, kurdská opozice se přiklonila k mírovým prostředkům boje. Co si o této nové politice myslíte?
Váš názor je důležitější než můj. Není tomu poprvé. V roce 1993 kurdská opozice vyhlásila příměří. EU se snažila přimět Turecko, aby na to reagovalo konstruktivně. Místo toho turecká vláda – s důležitou podporou z USA – eskalovala válku. To vedlo k rokům dalších zvěrstev a zkázy. Nyní dochází k dalšímu posunu směrem k mírovému politickému urovnání. A podle mého se jedná o správný posun. Vyvstává ale otázka, jak bude reagovat turecká vláda a to hodně závisí na USA. Bude reakce konstruktivní? Musíme se snažit, aby tomu tak bylo. Musíme se o to snažit sami, tedy, my, lidé v USA. Může se to vyvíjet dál. Je to správný směr a myslím, že povede k plodným výsledkům.


Jak víte, v Istanbulu se koná “Setkání civilizací,” na němž kurdská civilizace nebyla zastoupena. Toto setkání má být antitezí ke “Střetu civilizací.” Jaký je váš názor na tezi o “střetu civilizací?”
Fakt, že kurdská civilizace nebyla zastoupena, má stejný důvod jako fakt, že nebyla zastoupena palestinská civilizace ani žádná jiná utlačovaná skupina. Jsou to setkání mocných států a dalších mocných sil tohoto světa. Nereprezentují nikoho, jen sami sebe a navíc nereprezentují civilizace. Centrem života saúdskoarabské elity je pravděpodobně Londýn a právě tam také patří. Tam by pravděpodobně uprchla, kdyby došlo k vnitřnímu povstání, které by nedokázala kontrolovat. K lidu Saúdské Arábie nemá žádný vztah, tak jako vládnoucí elity ostatních zemí nemají žádný vztah ke svým vlastním populacím. Vláda USA, například, rozhodně nereprezentuje obyvatelstvo USA. Obyvatelstvo v USA silně oponuje některým nejdůležitějším a nejzákladnějším částem politiky, kterou vláda sleduje a která se tak musí provádět tajně. Řeči o civilizacích jsou povětšinou propaganda.
Co se týče toho, že za nepřítele se považuje islám, tak to určitě není pravda. V 80. letech 20. století byly velkým tématem zahraniční politiky USA, které dominovalo všem diskusím, války ve střední Americe a to byly války, v nichž se bojovalo proti katolické církvi a nikoli islámu. Po stoletích, kdy sloužila bohatým, se katolická církev v Latinské Americe začala snažit pomáhat chudým a najednou z ní byl nepřítel. Řada teroristických zvěrstev směřovala proti církvi. Byl to střet civilizací? Ne. Ve stejné době USA silně podporovaly ten nejreakčnější islámský stát na světě, jmenovitě Saúdskou Arábii, která je klientkou USA už od svého vzniku. USA rovněž organizovaly ty nejextrémnější radikální islamisty, jaké ve světě našly, protože to byli nejlepší zabijáci a používaly je jako zbraň proti Rusku. Indonésie, největší islámský stát, byla báječnou přítelkyní od doby, kdy se v roce 1965 chopil moci prezident Suharto a provedl obrovské masové vraždění, při němž zahynul snad milión lidí, většinou rolníků. Okamžitě se z něj stal velký přítel a zůstával jím i v době, kdy páchal jedny z nejhorších zločinů moderní éry. Roku 1995 Clintonova administrativa označila Suharta za “náš druh člověka.” Svatá pravda. Svět není o střetech civilizací, je o mocenských zájmech, které překračují jazyky a kultury a většinou svádí boj s vlastním obyvatelstvem. Pojem “střet civilizací” se stal populárním po skončení studené války, kdy byl k mobilizaci lidí potřeba nějaký nový propagandistický rámec. A mimo tento rámec nemá žádný reálný význam.


Jaká je pravděpodobnost amerického útoku na Irák? Jaký to bude mít dopad na Turecko a na Kurdy?
Jedná se o důležité téma, které je dnes na pořadu dne. Pro možný útok USA na Irák jsou dva druhy důvodů. První jsou domácí, vnitřní důvody v USA. Kdybyste byli poradci Bushovy administrativy, co byste řekli? Řekli byste, “pokuste se soustředit pozornost lidí na skandál kolem Enronu a na skutečnost, že navrhované snižování daní pro bohaté podryje všechny sociální programy a většinu obyvatelstva přivede do vážných problémů?” Opravdu chcete, aby lidé věnovali pozornost právě tomuto, takovéto politice? Samozřejmě, že ne. Chcete, aby lidé byli vystrašení, aby se choulili pod deštníkem moci a ne, aby věnovali pozornost tomu, co jim provádíte, zatímco sloužíte zájmům úzkého sektoru bohatých a mocných. Takže potřebujete vojenský konflikt. To je domácí stránka věci.
Vzato z té mezinárodní stránky, Irák má druhé největší zásoby ropy na světě. První je Saúdská Arábie, druhý je Irák. USA se určitě nevzdají kontroly nad tímto nesmírným zdrojem moci a bohatství. Navíc, kdyby se právě nyní irácká ropa vrátila do mezinárodního systému, byla by povětšinou pod kontrolou Ruska, Francie a dalších, ale ne amerických energetických společností. A to USA nepřipustí. Takže si můžeme být naprosto jistí, že USA se tak či onak snaží zajistit, že Irák do mezinárodního systému znovu vstoupí pod kontrolou USA. A teď, jak toho dosáhnout? No, jedním plánem – a jak víte, tento plán se diskutuje i v Turecku – je, že USA využijí Turecko jako žoldáckou vojenskou sílu, která dobude severní Irák pozemními jednotkami, zatímco USA budou provádět nálety z výšky 20 000 stop. Kompenzací pro Turecko by mohlo být to, že získá kontrolu nad ropnými zdroji v Musulu a Kerkuku, které vždy považovalo za součást svého území. A co se týče USA, takto zablokují svým nepřátelům – Rusku, Francii a ostatním – privilegovaný přístup k ropě v této oblasti. Mezitím se USA nějakým způsobem zmocní jihu. A co se stane s Kurdy? Velmi nerad na to myslím. Pravděpodobně tak či onak dojde ke strašlivému masakru. Budou totiž právě uprostřed celé této operace. Opomineme-li otázku dobra a zla, pro Turecko by to byl velmi nebezpečný krok. A velmi nebezpečný krok je to i pro USA, i kdyby jen proto, že mohou uvést do varu celou tuto oblast. Mohlo by to třeba vést k revoluci v Saúdské Arábii. To nikdo neví. Živly z Bushovy administrativy prosazují tento a jemu podobné plány a jejich logika je zcela pochopitelná. Zda budou moci takové plány realizovat, to už je jiná věc. Já jsem spíše skeptický. Domnívám se, že argumenty proti jsou pravděpodobně příliš silné. Zatím si ale na tyto otázky nedokáží odpovědět ani oni sami a rozhodně to nezvládne ani nikdo jiný.


Přeložil: Vadim Barák, 24.-26.6.2002