Anarchistický odpor v Latinské Americe
Chekov Feeney (WSM)
Jihoamerická pracující třída má za sebou dlouhou historii brutálních represí a heroického odporu. 70. a 80. léta 20. století byla obdobím intenzivní třídní války, kdy fakticky v každé zemi nastoupily k moci brutální vojenské režimy. Jejich cílem bylo odvrátit hrozbu politických revolucí ze strany masových leninistických stran a četných partyzánských hnutí. Uchvátit moc a vytrvat u ní navzdory lidovému odporu tyto režimy mohly jen díky nadšené podpoře vlády USA, která jim poskytovala zbraně, výcvik, zpravodajskou a finanční pomoc.
V 80. letech tyto režimy dostala od válu kombinace masových protestů a katastrofálních ekonomických výsledků. Díky tomu se jako živé hnutí mohl znovu objevit anarchismus, který byl na začátku 20. století v jižní Americe mocnou silou. V roce 1986 se znovu zformovala uruguayská FAU, která byla v roce 1971 rozdrcena vojenským pučem. Anarchistické skupiny vznikaly i všude jinde, ale většinou se jednalo o volnější skupinky, partičky přátel, hlavně v rámci punkového hnutí. Pokusy o zformování širších skupin rychle ztroskotaly. Jenže během posledních 5 let se řada anarchistů začala spojovat a vytvářet skutečné organizace. Důležitou součástí tohoto nového hnutí jsou i militanti z leninistických skupin, kteří už nevěří partyzánské politice.
V roce 1996 vznikla argentinská OSL a roku 1999 chilský CUAC. Nedávno se v jižní Brazílii objevila FAG a v Bolívii se začalo spojovat několik místních kolektivů. Tyto nové anarchistické skupiny sdílí společnou koncepci organizace, která má být schopná důsledné, disciplinované činnosti, založené na kolektivně schválené teorii.

Tyto nově vytvořené anarchistické skupiny se většinou konfrontují s odkazem vojenských režimů. Byly vyhlášeny amnestie, které v zásadě nechaly bez potrestání zvěrstva napáchaná za vojenské vlády. U policie a v armádě zůstávají většinou pořád ti samí lidé a jejich kultura brutality a beztrestnosti zůstává pořád silná. V Argentině jsou anarchisté aktivní v hnutí proti policejní brutalitě a podporují vigilie matek a synů těch, kdo za vojenského režimu “zmizeli.” Chilští anarchisté jsou zase v lidovém hnutí za potrestání Pinocheta. Bolívijští anarchisté zase čelili represím, když pracovali proti Banzerově vládě. Banzer byl v letech 1971-78 hlavou brutální diktatury a v roce 1997 byl “demokraticky” zvolen prezidentem.
Další odkaz vojenských režimů leží na ekonomické frontě. Vojáci i krotké vlády, které po nich přišly, se bezpodmínečně podřizují diktátu mezinárodních finančních institucí sídlících v USA: MMF a Světové banky. Ty po celém kontinentu rozpoutaly neoliberální hurikán. Milióny pracujících přišly o zaměstnání, nemají přístup k základním službám jako třeba bydlení, zdravotnictví a školství a jsou dotlačeni na samou mez chudoby.

Anarchisté jsou vždy na frontových linií odporu vůči tomuto brutálnímu útoku. V Uruguay se FAU podílí na masovém obsazování pozemků bezdomovci, na okupacích továren, které mají zabránit jejich uzavření a na dalších přímých akcích. Argentinská OSL je aktivní v těch nejchudších předměstích Buenos Aires mezi opomíjenými a zoufalými dělníky, kde šíří gramotnost a taktiku přímé akce a sebeorganizace. Anarchisté jsou aktivní i v odborech, ale masivní zavírání továren odbory značně oslabilo. Nicméně v Chile se CUAC podařilo dosáhnout silného a rostoucího vlivu anarchistů v několika odborových organizacích.
Mezi další sféry anarchistické aktivity patří práva domorodých obyvatel. V Chile anarchisté hrají velkou úlohu v militantní kampani lidu Mapuche za jeho práva a v Bolívii anarchisté podporovali povstání domorodých lidí a rolníků, které tímto státem otřáslo v dubnu 2000. Anarchisté jsou opět na postupu, po mnoha letech mlčení jejich hlasy znovu zní v masových sociálních hnutích a jejich poselství sebeorganizace proti kapitalismu naslouchá čím dál víc pracujících.