Může “antikapitalismus”
svrhnout kapitalismus? -
Kritická analýza antiglobalizačního hnutí

Anarchist Federation
(Organise!, č. 55/2001)

Výjevy tisíců protestujících, kteří svádí bitvy se státními silami na ulicích Seattlu, Prahy, Göteborgu a Janova vzbudily nadšení pro revoluční politiku a oživily ji. Mnozí “ostřílení” anarchisté byli stejně překvapení jako všichni ostatní, když viděli hrdě vztyčené černé prapory a když se dočetli, že se tato nová vlna aktivistů označuje za “anarchisty.” Je tedy zcela pochopitelné, že se příslušníci britského anarchistického hnutí vrhli do “antikapitalistického”/”antiglobalizačního” hnutí a cestují buď po evropských událostech, nebo se snaží podobné protesty organizovat tady na 1. máje. Tradice těchto nápaditých přímých akcí tu už ale byla a využívalo jí ekologické hnutí při dálničních protestech a Reclaim the Streets.
Ve svém nadšení z takovýchto inscenovaných událostí však musíme být opatrní. Podobné velké a militantní protesty jsme tu už měli i dřív, během vietnamské války, a kapitalismus je tu přesto pořád. Tento článek se bude zabývat pozitivním přínosem antikapitalistických událostí. A pak se budeme bavit o limitech a nebezpečích, která jsou tomuto hnutí rovněž vlastní.
Současné antikapitalistické hnutí má několik charakteristických rysů, které transformují revoluční politiku. Jedním z nich je skutečnost, že anarchismus je chápán jako jedna z hlavních politických sil za těmito akcemi. Zatímco v zemích jako Francie, Itálie a Španělsko byl anarchismus vždy významně zastoupen, v případě Británie a severní Ameriky tomu tak není. Jsme tu svědky příchodu nové generace lidí do politiky. A místo toho, aby se přidávali k leninistickým a trockistickým skupinám, tíhnou k anarchismu.


SWP a “Anarchistický expres”
Socialist Workers Party (SWP)1, největší trockáčská skupina v Británii, si to uvědomila a chytře zamaskovala pravou povahu své předsunuté organizace Globalise Resistance. Vydávají zpravodaj, který nazvali Resist, což se podivně podobá Resistance, který vydává naše Anarchist Federation. Na svých webových stránkách mají odkazy na anarchistické skupiny. Zdá se, že jim nevadí, když o nich tisk pořád vytváří dojem, že jsou anarchisté. Vlak, který vypravili do Janova, tisk označil za Anarchistický expres. SWP tak byla nucena naskočit do posledního vagónu od vlaku, který se rozjel na 1. máje, a přizpůsobit tak své aktivity celkovému plánu dne, který organizovali anarchisté.
Ve Francii se trockistické skupiny jako třeba Socialisme par en bas (Socialismus zdola), kterou kontroluje SWP, a Ligue communiste révolutionaire (LCR)2 tolik obávaly anarchistického vlivu, že vytvořily oficiální alianci, jejímž cílem bylo získat kontrolu nad výborem, který byl zřízen k naplánování Janova. To vše svědčí o vůdčí roli, kterou anarchisté hrají při určování agendy dnešní politické činnosti. Tisk tomuto vývoji samozřejmě napomohl svojí posedlostí anarchisty v souvislosti s prvomájovými událostmi. Každý v Británii toto slovo už minimálně slyšel. Už jen tento fakt nám skýtá nezměrné příležitosti.
Dalším pozitivním aspektem protestů je používání termínu “antikapitalismus.” V minulosti tu byly protesty protiimperialistické, protiválečné, nebo zaměřené na jiný aspekt kapitalismu. Dnes ale panuje mnohem větší povědomí o tom, že každá problematika je provázaná s kapitalismem. Navíc se do antikapitalistické perspektivy začlenily i ekologické kampaně a kampaně ve prospěch třetího světa.
Protesty rovněž zviditelnily důležitost mezinárodního odporu vůči systému, který je globální. Je to poprvé, co se lidé z mnoha zemí začali společně organizovat a společně postupovat v tak velkém měřítku. Tato společná činnost pomůže položit základy koordinovanější mezinárodní akce nezbytné tváří v tvář koordinovanému mezinárodnímu útlaku. Organizátoři maximálním způsobem využívají internet ke zřizování alternativních zdrojů informací. Iniciativy jako “indymedia” mohou být nápomocné při pokládání základů permanentní, mezinárodní, alternativní informační sítě.
A konečně, tyto protesty jsou energické, militantní a vzdorují systému. Lidé se nenechali vmanipulovat do tradičních, stále stejných demonstrací.
Kreativně a imaginativně se využívá několik různých taktik. Do protestů se zakomponovala široká taktická škála zahrnující mítinky a diskuse, nenásilné karnevalové události a přímou akci proti policii, což lidem umožňuje participovat na protestech způsobem, který vyhovuje jejich politické perspektivě i osobní situaci. V konečném důsledku tak byly stát a reformističtější prvky hnutí zcela zaskočeny.
Nemůžeme si však dovolit usnout na vavřínech a dál nekriticky organizovat pořád to stejné. V těchto antikapitalistických protestech se skrývá několik závažných problémů, které mohou být velkou překážkou na cestě ke svržení kapitalismu, státu a k vytvoření nehierarchické společnosti anarchistického komunismu.
Nebezpečí, která jsou tomuto hnutí vlastní, souvisí s problematikou moci. A to moci ekonomické, státní, sociální, kulturní i osobní. Vyměnit jednu formu útlaku za jinou nemá smysl. Anarchisté si vždy uvědomovali, že musíme být neustále na stráži proti novým elitám. Rovněž si musíme pečlivě promyslet, jak se máme organizovat. Jestliže se teď budeme organizovat hierarchicky, pak s námi tato hierarchie už zůstane.


Obchod s lidmi v Seattlu
Je zřejmé, že reformistické prvky antikapitalistického hnutí ve skutečnosti nemají zájem zbavit se kapitalismu. Pro ně je problémem globalizace, která národním státům velmi ztěžuje kontrolu nad tím, co se děje v jejich zemích. Byly to právě reformistické skupiny, nevládní organizace a mišmaš dalších, koho jako první napadlo protestovat přímo před summity WTO a G8.
Během kontrasummitu v Seattlu médiím dominovalo několik “celebrit” jako Anita Roddicková a Naomi Kleinová. Proto musíme pečlivě zvážit důsledky zaměření našich snah na tento cíl. Objevuje se tu nevyslovený předpoklad, že moc mají právě tyto summity. Rovněž se má za to, že tito “demokraticky zvolení” vůdcové budou jednat podle tlaku protestujících. Jedná se tedy o pokračování strategie všech reformistických organizací – lobovat u vlády. Přednesete-li odůvodněné a dobře promyšlené argumenty, ukážete-li prostřednictvím peticí a dopisů, že máte velkou podporu, pak to vůdcové pochopí a budou s vašimi požadavky souhlasit.
Tato strategie nikdy nefungovala a určitě nebude fungovat v systému, kde primární moc rozhodně nemají ti, kdo se účastní summitů. Jediné, čeho tak lze dosáhnout, je publicita pro alternativní elitu, která když se stane součástí státního aparátu, bude provádět právě zase tu stejnou starou politiku.


Mimo ohnisko zájmu
Jasná však není ani politika revolučnějších a anarchistických elementů. Ohniskem zájmu summitů je zrušení dluhu a dalších zlořádů globálního kapitalismu. Prvomájový protest v Londýně rovněž postrádal jasnou představu, co to vlastně znamená “antikapitalismus.” Některá z hesel byla značně nepochopitelná. A proč se soustředit na Oxford Street? Chceme snad říci, že narušením nákupů srazíme kapitalismus na kolena? V obou případech je problémem nedostatečné explicitní vědomí, že kapitalismus je výrobní systém, který existuje stejně tak tady na západě jako v Indonésii nebo Nigérii. Zaměříme-li se na finanční kapitál, bankovní instituce a obchodní dohody, nedostaneme se ke kořenům problému, kterým je výrobní proces sám.
Tak proč si anarchisté myslí, že je třeba na summitech protestovat? Myslí si snad, že jim Blair a Bush a jim podobní budou naslouchat? Myslí si snad, že se jim skutečně povede proniknout do dějiště summitu, zaútočit na vůdce a tak zrušit kapitalismus? Doufám, že tak naivní nikdo není. Čeho tedy ale chceme dosáhnout?
Anarchisté vycházející z třídního boje tak jako my v Anarchist Federation jsou přesvědčeni, že k tomu, abychom mohli svrhnout kapitalismus a vytvořit novou společnost, se potřebujeme organizovat na pracovišti a v komunitě, v místech, kde kapitalismus a stát přímo zasahují do našich životů. Světové summity jsou jen symbolickou reprezentací moci kapitalismu a státu. Moc kapitalismu spočívá v tom, jak strukturuje a kontroluje každý aspekt našich životů – jakou práci vykonáváme a jak ji vykonáváme, způsob, kterým jsou uspořádány naše komunity, co konzumujeme a co děláme ve volném čase a dokonce i jídlo, které jíme a vzduch, který dýcháme. A právě sem musíme upřít své úsilí. Je tu totiž reálné nebezpečí, že ony velkolepé a vzrušující události nahradí naši snahu o vybudování masového odporu pracující třídy proti přímému kapitalistickému vykořisťování a útlaku. Ony události sice mohou dát lidem dočasný pocit síly, ale jakmile skončí, jsme zase všichni zpátky v našem každodenním boji o to, jak co nejlépe v kapitalismu přežít. Pokud tento pocit síly a optimismu nepřeneseme do poněkud všednější politické aktivity v práci a v komunitě, pak tyto protesty byly zcela zbytečné.
Problém spočívá v tom, že obyčejná politická aktivita neskýtá takový cvrkot a může být extrémně únavná. Lidé tak mohou být v pokušení myslet jen na příští “pecku” a začít hned plánovat další velkou událost, přičemž úplně zapomenou na budování masového hnutí pracující třídy. Určitě je tu dost studentů a “aktivistů,” kteří to všechno můžou chvíli udržet v pohybu i bez jakéhokoli vztahu k pracující třídě. Jestliže je ale naším cílem zasadit kapitalismu vážný úder, pak se jedná o strategii vedoucí do slepé uličky.
Další problematikou je závislost hnutí na moci médií. Bez mediálního pokrytí, které dává účastníkům pocit, že opravdu něčeho dosáhli, by nenarůstal zájem ani motivace k těmto rozsáhlým mobilizacím. Organizátoři si to ani nemusí přiznat, ale tyto akce by bývaly byly mnohem menší, kdyby je média ignorovala. A to je nebezpečný vývoj. Místo toho, abychom své poselství šířili přímo k dalším lidem z pracující třídy, předali jsme kontrolu nad informacemi kapitalistickým médiím. Alternativní média na internetu sice představují pozitivní vývoj, ale mimo hnutí samotné k mnoha lidem neproniknou. Většině pracující třídy se představ o tom, co je to anarchismus, dostane z kapitalistického tisku, který těžko bude lidi získávat pro naše myšlenky. Fakticky by se dalo tvrdit, že antikapitalistické hnutí nechává média, aby určovala celou jeho orientaci tím, co považují za politické. Místo toho, aby se vztahovalo ke každodennímu, normálnímu konfliktu s kapitálem, raději se vztahuje k dalším mediálním událostem, jako jsou summity.
V antikapitalistických protestech se skrývá i další nebezpečí, které je mnohem zřejmější poté, co byl v Janově zabit jeden demonstrant. Byť si lidé možná nemyslí, že na těchto summitech skutečně mohou ovlivnit světové vůdce, tak si určitě myslí, že mohou vzít útokem policii, ozbrojené křídlo státu. Fakticky jsou to bitvy s policií, které jsou hlavním cílem některých militantnějších protestujících. Proč je jejich terčem policie, je zřejmé. Ke skutečnému nepříteli se protestující nemohou dostat právě kvůli policejní a polovojenské ochraně. Přímo ke kapitalismu se sice dostat nemůžeme, ale jsou tu policisté. Takže napadení policie je jakýmsi napadením kapitalismu a státu. A v tomto ohledu se dosáhlo i několika pozoruhodných úspěchů. Když se demonstrantům pomocí masové akce povede nandat to policii, je to důvod k oslavě. Avšak i toto zaměření na policii svádí hnutí na problematickou cestu. Zaprvé se snadno zapomíná, že policie je jen ozbrojeným křídlem státu a ne kapitalismem samotným. Revoluce bude sice nutně znamenat, že se utkáme s ozbrojenými obránci státu a kapitalismu, ale než budeme na tento úkol seriózně připraveni, zbývá nám ještě spousta práce při vytváření masového hnutí. Navíc doufáme, že stejně jako se to stalo v jiných revolučních situacích, se k revoluci připojí i nižší policejní a vojenské hodnosti. Revoluce nezvítězí ani tak prostřednictvím vlastní fyzické konfrontace jako spíš díky novým idejím a uvědomění a tvorbě nových společenských a politických struktur. Kdyby byla revoluce čistě vojenská, pak nemůžeme nikdy vyhrát.
Göteborg a Janov tragicky odhalily, že policie je zcela připravena zabíjet, aby si udržela kontrolu nad ulicemi a aby ochránila své pány. Když se protesty dostanou do bodu, kdy byť jen dočasně podrývají její moc, policie udělá to, k čemu byla vycvičena. Nic jiného nemůžeme čekat.


Kam teď?
Musíme tudíž pečlivě zvážit kam dál. Různí lidé přijdou s několika možnostmi. Důležité je ale to, aby si anarchisté zvolili tu možnost, která nám pomůže získat na vlivu coby součást silného hnutí pracující třídy. Snad se poučíme z chyb napáchaných během šedesátých a sedmdesátých let.
Jednou z možností je, že lidi napadne, že ještě větší protesty by mohly něco změnit. Jen kdyby na tyto události přišlo víc lidí a byli připraveni obhájit své pozice proti policii, kdyby využívali efektivnější taktiku, např. ochranné oblečení, pak bychom to mohli policii nandat. V této možnosti se ale skrývají dva problémy. První je, že nejdříve potřebujeme na protesty dostat lidi. Což znamená, že musíme být součástí mnohem většího hnutí v naší vlastní zemi. Takové hnutí se ale neobjeví jen tak, musí se vybudovat. A to chce čas. Strávíme-li ale veškerý čas organizováním samotného protestu, pak nám nezbude dost času na budování antikapitalistického hnutí uvnitř pracující třídy. Tyto protesty jsou navíc exkluzivní záležitostí. Ne každý si může dovolit cestovat po Evropě. Další zasedání G8 se koná v Kanadě, což je ještě prohibitivnější. I když ale organizujeme protesty v Británii, tak se pořád jedná o takový typ politické aktivity, který je otevřený jen určité skupině lidí. Protože ví, že policie bude reagovat brutálně, bude řada lidí váhat, jestli mají přijít. Stereotypem protestujícího má tak tendenci být mladík, pravděpodobně student nebo bývalý student, který přijal určitý alternativní styl. A na obrazu osamělého heroického demonstranta, který hází lahví po policistech, hnutí nevybudujeme.
Za druhé, i kdybychom tam ty lidi dostali, tak minulá zkušenost ukazuje, že policie je ochotna zajít jakkoli daleko, jen aby získala kontrolu. Nemá jen fyzickou sílu, má i informátory a agenty provokatéry. Při otevřeném stylu mítinků dokáže vždy zjistit, co se děje. A policejní akce si pak vybere svoji daň na morálce mnohých. Zatýkání, hrozba zatčení, tresty odnětí svobody, bití, vážná zranění a smrt soudruhů a kamarádů mohou hnutí vážně demoralizovat. Místo toho, abychom se organizovali s přesahem do pracující třídy, zabředneme do podpory soudruhům v jejich možná velmi těžkých obdobích. Což ovšem neznamená, že v konfrontaci s policií nemůžeme nikdy vyhrát. Znamená to jen, že musíme znovu promyslet svoji strategii. Do “pouličních bojů” se nelze pustit jen tak lehkovážně. Při prorážení policejních kordonů měli na prvomájové akci určitý úspěch Wombles. Efektivita přímé konfrontace s policií však závisí na celé škále faktorů, jako třeba počty na obou stranách, místo, kde k akci dojde, míra podpory od místní komunity a analýza očekávané policejní taktiky. Utkat se s policií, to není hra. Za tímto střetem musí být nějaký účel a ne, aby k němu došlo jen pro střet sám. Tato kritika se týká i Wombles na 1. máji. Nějakou dobu bylo totiž zřejmé, že policie chystá past.
Řada lidí to věděla, včetně mnoha organizátorů, a poměrně správně zůstala mimo. Oproti tomu se zdálo, že Wombles se do této pasti vědomě chytili, aby z ní pak zase mohli prorazit! Přitom by udělali lépe, kdyby předně pomohli ostatním lidem, aby se této pasti vyhnuli.
Nevýhody předchozí možnosti mohou někoho zase dovést k úvahám o další strategii. Právě k tomu došlo v sedmdesátých letech, když lidi demoralizoval jejich neúspěch při vzdoru vůči státu a kapitalismu. Byli svědky toho, že stát nakonec dokázal získat kontrolu nad všemi masovými protesty. Byli svědky zabíjení protestujících, zatímco vládnoucí třída nikdy netrpěla. Jestliže je tedy nemožné utkat se státem prostřednictvím masových pouličních protestů, pak jediným řešením bylo přejít do ilegality a útočit tajně. Skupina Baader-Meinhofová v Německu, Weathermeni v USA a Rudé brigády v Itálii, to vše byly výsledky tohoto způsobu uvažování. Už žádné otevřené mítinky, které se dají infiltrovat, už žádné boje s policií pomocí lahví, když policie má pušky. Teď se postaví i přesile. Byť by mnozí neuronili ani slzu pro ty, kdo byli obětí této strategie, konečným výsledkem byla katastrofa pro budování jakéhokoli neautoritářského hnutí pracující třídy. Vládnoucí třída se sice mohla trochu vystrašit, ale nikdy nebyla ve vážném ohrožení. Ukázalo se, že tyto skupiny se dají snadno infiltrovat a brzy byli všichni ve vězení. Například 300 Weathermenů uspořádalo poslední bitvu s policií, přičemž vřeli vztekem a toužili po pomstě za všechna zvěrstva. První den byla zatčena polovina této skupina. Další den se druhá polovina vrátila a rovněž byla poražena. Snad je to heroické gesto, ale zbytečně jalové. Všichni buď skončili ve vězení, nebo přešli do ilegality, kde nakonec zmizeli z jakékoli politické činnosti. Byly přijaty zákony, které krutě omezovaly aktivity všech druhů politických skupin. Jestliže se někteří lidé v důsledku pocitu bezmoci tváří v tvář moci státu obrátí k této strategii, není důvod věřit, že to nakonec dopadne jinak.


Elity a hierarchie
V obou těchto možnostech se však skrývá další velký problém, který vychází z celé podstaty těchto protikapitalistických protestů. Vedou k formování nových elit a nových hierarchií a tudíž jdou přímo proti cílu anarchokomunistické společnosti. Jedná-li se o malé skupiny zaměřené na ozbrojený boj, je snadné pochopit v čem jsou elitářské. Nesnaží se o otevřenost a o zapojení lidí. Mají dojem, že vedou ozbrojený boj ve jménu pracující třídy. Nejsou ale součástí pracující třídy, stojí mimo ni a nad ní.
Antikapitalistické hnutí může být sice velmi odlišné, jenže i ono je náchylné k rozvoji hierarchií a nových elit. Zaprvé, jsou-li s policií připraveni bojovat jen někteří lidé, pak jsou to – zaměřujeme-li se na pouliční protesty – tito lidé, koho budeme chápat jako důležitější a to i navzdory pokusům tvrdit, že důležité jsou všechny aktivity, k nimž během těchto událostí dochází. Částečně se jedná o důsledek faktu, že bojům s policií se dostává veškeré mediální pozornosti, takže i my sami se domníváme, že právě tam se děje ta nejdůležitější akce. Veškerou práci na organizování těchto událostí, na budování komunikační sítě, veškerou zkušenost získanou během sebeorganizace, práci se seznamováním místní komunity s tím, co se za protesty skrývá, zastíní mnohem víc “vzrušující” akce. Vidíme to i na zformování Wombles během příprav na 1. máj. Tisk okolo této “nebezpečné” skupiny nadělal tolik humbuku, že ji mnozí chápou jako tu pravou skupinu, se kterou by měli jít, jestli chtějí být v centru antikapitalistické akce. V přístupu Wombles však chybí jeden důležitý prvek. Strategii převzali od italských Ya Basta. Předtím, než se zformovala vlastní skupina pro pouliční boje, roky se pracovalo na budování sociálních center, takže Ya Basta si alespoň mohla nárokovat podporu v částech dělnických komunit. Zdá se ale, že Wombles se domnívají, že tuto důležitou fázi mohou přeskočit. Navíc i navzdory rétorice je tento typ skupiny ze své definice elitářský. Ya Basta samotná je marxistická skupina a není zrovna modelem nehierarchické organizace. Účast je omezena na ty, komu nevadí přímý kontakt s policií. A jestliže je priorita takováto, pak je celá vrstva lidí předem vyloučena. Podle tohoto modelu politická aktivita existuje ve formě pouličních protestů, je to něco, co se dá dělat jako koníček, jako forma “extrémního sportu.” Samozřejmě, že fyzický boj a konfrontace budou nutnou součástí každého revolučního boje. Vezmeme-li v úvahu moc státu, je to nevyhnutelné. Avšak nejde o to povyšovat tento typ přínosu pro hnutí nad ostatní méně “fascinující.” Právní podpora, tvorba webových stránek, psaní letáků a prosté hovoření s lidmi během vašeho každodenního života pak možná v hospodě nevyvolá tak rušnou konverzaci, ale jsou to věci stejně důležité, ne-li ještě důležitější.
Za druhé, byť všechny antikapitalistické události organizují kolektivy a tvrdí se, že jsou otevřené a zodpovědné druhým, tak nejsou. Jedná se o klasické příklady toho, co Jo Freemanová nazvala “tyranií bezstrukturovosti.” Skutečná rozhodnutí přijímají mimo mítinky neformální skupiny složené z lidí, kteří se v tom pohybují už delší dobu, nebo jsou připraveni tomu věnovat víc času. Tento problém vždy sužoval anarchistické skupiny a jediným řešením je jasná struktura, která sice může vypadat byrokraticky a v rozporu s celkovým étosem, ale nakonec je mnohem zodpovědnější druhým a může zapojit víc lidí než neformální afinitní skupiny. Tento problém vzniká z určité “aktivistické” mentality. Organizování těchto protestů vyžaduje obrovskou spoustu času a úsilí. To může být snesitelné pro lidi, jejichž společenský život se točí kolem hnutí a/nebo kteří nemají práci na plný úvazek nebo rodinné závazky. Takže, opět, reálný vstup do “kolektivu” mohou mít jen určití lidé. Avšak i ti nejoddanější aktivisté vyhoří. Někteří z těchto lidí pak budou pro hnutí už navždy ztracení.


Uchvácení a manipulace
Neexistence struktury a jasné politické perspektivy nás rovněž může vystavit uchvácení a manipulaci ze strany autoritářských leninistických skupin. Už jsme viděli, jak se trockisté snažili dominovat hnutí ve Francii. V Británii musel prvomájový kolektiv přestát četné pokusy trockáčů zmanipulovat mítinky tak, aby vyhovovaly jejich vlastní agendě.
A konečně, všechny problémy antikapitalistického hnutí spočívají ve skutečnosti, že existuje v izolaci od hnutí pracující třídy, které by bylo zakotvené na pracovištích a v komunitách. Bez tohoto zakotvení si zapálení aktivisté, kteří to myslí dobře, velmi snadno vytvoří hierarchické a elitářské hnutí a sami sebou nahradí pracující třídu. Konečný výsledek je takový, že místo vybudování masového hnutí pracující třídy hnutí prostě zmizí. A jakmile lidé jednou ochutnají moc a autoritu, už není tak složité udělat další krok a začít dělat kariéru v Labour Party, místní samosprávě nebo dokonce i v baštách samotného kapitalismu. To vše už se stalo. Horst Mahler ze skupiny Baader-Meinhofová je teď čelním fašistickým politikem, Cohn-Bendit je teď ve vládě a četní bossové, mediální osobnosti a odboroví byrokraté prošli řadami hnutí, buď trockistického nebo anarchistického. A jestli se lidé nezaprodají, tak prostě vyhoří. Kdyby byli všichni ti lidé, kteří prošli jen anarchistickým hnutím, pořád aktivní, byli bychom značně větší, než jsme teď. Odpor vůči kapitalismu nemůže být koníčkem nebo alternativním životním stylem. Nemůže být něčím, čím se zabýváte během studentských let nebo předtím, než se začnete soustředit na kariéru. Musí být součástí celého vašeho života a to znamená součástí hnutí, které vzdoruje kapitalismu všude tam, kde existuje v našich životech, a nejen jednou za čas ve spektakulárních protestech.
Třetí možností, která je jedinou cestou vpřed, máme-li v této zemi vybudovat opravdu efektivní a trvalé anarchistické hnutí, je změnit ohnisko našeho zájmu. Všechna energie a kreativita, která se věnovala organizování “velkých událostí,” by se měla nasměrovat do lokálního organizování, kde lze uskutečnit přímý kontakt s širší pracující třídou. Začalo to v Itálii, kde se navázaly styky se stávkujícími kovodělníky. Anarchistické hnutí v Itálii bylo každopádně vždy mnohem zakotvenější v pracující třídě. V Quebecu protestům nesmírně pomohla podpora automobilových dělníků. I když v Británii jsou naše svazky s širší pracující třídou minimální, i my máme historii takovéhoto zapojení třeba v tom, jak RTS spolupracovali s liverpoolskými dokaři. Kampaň M11 zahrnovala jak aktivisty z vnějšku tak místní komunitu. Zároveň si potřebujeme podržet národní a mezinárodní perspektivu, která je klíčovým rysem antikapitalistického hnutí, potřebujeme se setkávat s ostatními, abychom se s nimi mohli dělit o nápady a diskutovat o strategiích, a ne se jen stáhnout do lokalismu, který byl vždy problémem anarchistického hnutí. Musíme se vyhnout pokušení snažit se pomstít policistům za ukrutnosti, kterých se na nás dopouštějí. Bude-li pomsta hlavním motivem našeho hnutí, nemůžeme zvítězit. Přesto však pořád budeme muset být připraveni na konfrontaci s policií. Neboť, ať budeme v jakémkoli boji, který vzdoruje kapitalismu, použijí policii, aby nás zastavili. Když budeme ale minimálně v procesu práce v místní čtvrti nebo podniku, neměli bychom být tak izolovaní, jako když protestujeme v centru měst, tolika způsoby odříznutí od místního obyvatelstva. Když budeme budovat naše hnutí a šířit anarchistické myšlenky v pracující třídě, budeme silní způsobem, který je jak efektivnější tak nehierarchický. Náš den přijde.


Přeložil: Vadim Barák, 24.12.2001