|
Hlavní > Články
AKA dokumentyHnutíTeorieHistorieProfilyRozhovoryOstatníKulturaEkologie![]() MLUVIL SNAD NĚKDO O KAPITALISMU? Anarchist Federation (Organise! č.55) “Tím, že těží ze světového trhu, učinila buržoazie výrobu a spotřebu všech zemí kosmopolitickou…Prastará národní průmyslová odvětví byla zničena a jsou denně dál ničena. Jsou vytlačována novými průmyslovými odvětvími, jejichž…výrobky se spotřebovávají nejen ve vlastní zemi, nýbrž zároveň ve všech světadílech. Místo starých potřeb…vznikají nové potřeby, k jejichž uspokojení je třeba výrobků nejvzdálenějších zemí a podnebních pásem… Všechny pevné, zakořeněné vztahy…se rozkládají, všechny nově utvořené zastarávají, dřív než mohou zkostnatět. Všechno…ustálené mizí jako pára..." Když Marx v Komunistickém manifestu z roku 1848 psal pro Svaz komunistů tato slova, nevěděl, že jen o pár týdnů později bouře v Itálii zažehnou napříč Evropou revoluční požár, který otřese starým řádem až do jeho základů. Revoluce pokaždé revolucionáře zaskočily. Problémem Janova…a Seattlu, Prahy, Quebecu a Goteborgu (mimo jiné předešlé demonstrace) je, že pro nikoho nejsou překvapením – a nejméně ze všech pro revolucionáře, kteří jsou správně podezřívaví k liberálnímu reformismu v “radikálním hávu.” Stačí jen letmý pohled na nákupní košík plný požadavků: spravedlivý obchod místo volného obchodu, práva odborům, zachraňte deštné pralesy a demokratizujte MMF – ty všechny jsou rozhodně kompatibilní se statem quo a jedná se o názory, které jsou doma v každém parlamentu západního světa. MÓDA A FETIŠE Pokud si nefetišizujeme násilí (obvinění, které se teď již ze zvyku používá proti anarchistickým aktivistům, kteří údajně stojí v čele konfrontací), pak může být nalezení pokrokového prvku obtížné. A k většímu zmatku jen přispívá samotná nálepka “globalizace.” Copak nikdo neslyšel o kapitalismu? Jeho módní přejmenovávání a prodávání coby jakéhosi nového objevu nevyhnutelně posiluje podezření, že toto “hnutí” je jen další módou, která spaluje nadbytečné intelektuální kalorie střední třídy na západě, která je sice prolezlá pocity viny, ale jinak pacifikovaná (či přímo spoluvinná). Při povrchním pohledu toto seskupení jedinců připomíná rozkvět protijaderného hnutí a CND (vzpomínáte si na “kampaň za skutečnou válku”?). Masy lidí sice mohou působit lákavě a odhalování násilné tváře “demokratického státu” se vždy tak trochu nabízí, ale možná, že naši soudruzi z Černého bloku a Ya Basta! (Už dost!) – mimo jiné – jen dodávají antiglobalistům právě ono pozlátko radikalismu, které jim dává takové zdání potenciálu, jaké si nezasluhují. Naše podezření jsou sice pochopitelná, ale neměla by nás zaslepovat, abychom neviděli skutečné možnosti, které se možná skrývají pod touto povrchní prezentací. Stát vždy potřeboval demonstrace jako živou ukázku své panující ideologie, že je “demokratický,” “svobodný” a pluralitní. Je to ideologie, kterou používá ke kontrole nad námi – strhněte tuto masku a stát se odhalí jako brutální vyhazovač mezinárodního kapitalistického klubu. Strhněte ji a tento podvod se změní v likvidaci paralyzující svěrací kazajky konsensu a vyvolá násilnou reakci. DEMASKOVANÁ DEMOKRACIE Přesto to v Janově riskli a nasadili ozbrojenou a obrněnou sílu o velikosti okupačních jednotek v Severním Irsku, což nevyhnutelně vyústilo v brutální zavraždění 23letého Carla Giulianiho státem. My sice pomalu můžeme rozpoznávat jakýkoli potenciál, ale stát zcela jasně nenechává nic náhodě. Už to samo o sobě hodně napovídá. Něco se mění a vládnoucí třídu to děsí až k posrání. Staré poválečné systémy “řízení” třídních antagonismů jsou pryč. Kapitalistická levice už nevyjadřuje ani neodvádí frustraci lidu tak jako v minulosti; starý strašák brutální diktatury, maskující se za komunistickou alternativu, se zhroutil v mafiánství, kterým vždycky byl. Stále více se ukazuje, že standardní demokratický lunapark, v němž se nám nabízí “tabu,” nebo “fatamorgána” (“…protože nálady nikdy nezůstávají stejné”), nedokáže reagovat na potřeby ani přinést změnu. Stejně k tomu ani nikdy neměl sloužit, ale víra, že právě k tomu sloužit měl, je zásadní pro udržování ideologie konsensu. Účast publika na demokratické pantomimě se blíží ke konci. Inscenace pokračuje, ale už ne pro vyprodané divadlo. Vítězství předem vybraného prezidenta Bushe ukázalo, jak irelevantní je úloha voličů v tomto procesu plném manipulovaných neregulérností, které by zahanbily i Mugabeho. Naprosto poprvé bylo v Británii více lidí, kteří vůbec nevolili, než těch, kdo volili vládnoucí stranu. 41% neúčast u voleb se rovná nejvyššímu číslu, jakého dosáhla CNT (masové anarchistické odbory) při své velké “volební stávce” ve Španělsku v roce 1933. Nedávné bouře na ulicích měst a velkoměst na severu Anglie – nepřesně spojované dohromady jako “rasové bouře” – jsou jen dalším projevem tohoto sotva patrného procesu. Mnozí zúčastnění nepochybně neviděli ve volbách smysl, když stejně vedou jen k tomu, že oni zůstanou tak bezmocní, jako vždycky byli. ZMĚNA JE MOŽNÁ Prvním krokem ke změně není přesvědčení, že se něco musí změnit, ale že změna je možná. Jak začali koncem 80. let váhavě předpokládat naši francouzští soudruzi z La Banquise, “ledový příkrov” (podle nějž se jmenují) taje – nejen v reálu, ale i metaforicky a možné začíná být úplně všechno. Za posledních 18 měsíců došlo k nejvýznamnější řadě událostí od roku 1968. 11 velkých antiglobalizačních demonstrací po (a včetně) Seattlu bylo svědkem neustále narůstajícího počtu účastníků, a to i navzdory stále násilnějším represím. Samotný Janov byl s 200 000 lidmi pětkrát větší než Seattle, zatímco nadcházející zářijový summit ve Washingtonu již předem očekává čtvrtmiliónu lidí, kteří se zúčastní údajně největší militantní demonstrace od vietnamské války. Doposud se zapojilo snad až půl miliónu lidí. K revoluci sice ještě zbývá dlouhá cesta, ale tyto akce si vytváří a sdílí některé zvláštní charakteristiky. Významné je, že naprostá rozmanitost požadavků svádí dohromady řadu různých skupin a zájmů – průmyslové dělníky, ekology, nezaměstnané, antifašisty – a dává jim určité zřetelně sjednocující perspektivy. V neposlední řadě je mezi nimi vědomí společného nepřítele, který je mezinárodní, endemický a multiinstitucionální. Stále ještě bez onoho ústředního slova – kapitalismus – ale už je tu společné ohnisko odpovědné za válku, chudobu, nerovnost a destrukci planety. “Jiný svět je možný. Toto heslo skandovalo v 10 jazycích 200 000 demonstrantů… Toto hnutí pochází z více než 50 zemí a tří kontinentů. Zdá se, že v mnoha ohledech je toto rostoucí hnutí méně izolované než “demokraticky zvolení” (sic) vůdcové států G8.” (La Repubblica, Itálie, 21. červenec) Toto klíčové heslo Janova sjednocuje a zážitek společenství tváří v tvář násilným represím a neústupnosti posouvají celé hnutí za sektorální témata týkající se “živobytí,” čímž vzniká prostor pro pochopení, že “osvíceným zájmem” je solidarita. Před nějakými 15 lety by tuto demonstraci hlídala kapitalistická levice a pořadatelé z komunistické strany by bili “radikály,” ale vzhledem k jejímu relativnímu ústupu a realitě měnících se podob komunikace, nové formy organizování prohlubují růst, zkušenosti a sebedůvěru “radikálů.” Je zřejmé, že lidé jsou přesvědčeni o potřebnosti změny. A co je důležitější, začínají věřit, že díky jejich úsilí je i možná. Dalším krokem bude představit si, jak by tato změna mohla vypadat. A realizace se zrodí stejně tak z jejich praktických zkušeností jako z jejich setkávání se s novými ideami a z vnímavosti vůči nim. Antiglobalismus bude však nakonec odsouzen k vedlejšímu představení na periferii, pokud si jeho účastníci neuvědomí, že antiglobalismus nepotřebuje nějaký mezinárodní summit, aby měl nepřítele nadosah. Zkouškou ohněm bude, zda si protestující uvědomí, že jejich požadavky musí rezonovat s konflikty a třídními boji v rodných zemích demonstrantů a zda jednoznačně dojdou k závěru, že právě tyto boje jsou centrem a nikoli okrajem tohoto odporu. Klidně se může ukázat, že toto hnutí je jen móda, klidně se může ukázat jako přechodné, nebo se rozptýlit tváří v tvář eskalujícím represím, ale během celého procesu určitě mnohé zradikalizuje. Možná, že zúčastnění si z něj neodnesou poučení, že kapitalismus je barbarský, nebo že demokracie je jen pustá šalba (a už vůbec ne, že TUC je nepřítelem pracujících, nebo že the Sun je fašistický plátek, který setrvává v myslích britské pracující třídy od konce hornické stávky). Poznají ale pocit síly a společenství, který lidé sdílejí a zažívají, když vystoupí z “normality” svých dennodenních životů za kapitalismu a sjednotí je společný cíl. Jakožto revolucionáři bychom vždy měli kritickým okem pohlížet na ty, kdo tvrdí, že vzdorují kapitalismu, a přitom se třeba i snažit o zachování hnutí v jiné podobě – jedná se ale o proces a nikoli o událost. Naši ostražitost by mělo provázet i pochopení, že skutečné publikum pro naše myšlenky a činy rychle roste. Nikdy bychom sice neměli slevovat z našich revolučních perspektiv, ale měli bychom být připraveni plně se angažovat. Abychom parafrázovali své staré soudruhy, náš pohled by se neměl upírat na okraj toho, co se hroutí, ale do středu toho, co povstává. Poslední den bojů s Berlusconiho biřici bylo heslem demonstrantů, “Vítězíme – Nezapomeňte!” Ne vždy je něco lepší než nic a tisíc molotovů neznamená revoluci, ale vždycky bychom měli být ochotni nechat se překvapit. Přeložil: Vratislav Domovský, 3.6.2002 |