Hnutí 60. let USA a jeho kulturní a politický odkaz
Ransom - student FSS MU

Politická vize Spojených států amerických v 50. letech znamenala kapitalismus, prosperitu a sociální welfare stát. Téměř od počátku své historie byli Američané přesvědčeni o své produktivní moci, která poskytne bohatství a prosperitu všem občanům. Politika welfare státu eliminovala možnost nastolení sociální spravedlnosti revoluční cestou. Etablovaní radikální kritikové a aktivisté ztratili vůli znovu oživit reformního ducha. Nastala potřeba vytvořit nové levicové hnutí – tento úkol stál před novou, mladou generací.
Hnutí 60. let se vyznačuje svou desintegrační formou v důsledku různorodosti skupin, které se s ním identifikovali: liberálové, Marxisté, Maoisté, populisté, anarchisté, existencionalisté, atd. Dlouhodobé cíle hnutí byly vágní a často se navzájem vylučovaly: reformovaný, spravedlivější demokratický kapitalismus; demokratický socialismus; komunismus; anarchismus; vize seberealizace v samosprávných komunitách. Cesty disentu se rozbíhaly podle implementované politiky boje za sociální spravedlnost, počínaje bojem proti rasismu a chudobě a zatracením Západní civilizace konče.
Neexistovala zde žádná organizační jednota a na svém vrcholu značná diversifikace hnutí neumožnila organizovanou artikulaci cílů a politicko-kulturních požadavků. Jistou organizační kontinuitu zabezpečovali pouze skupiny utvářené ad hoc, kterých se objevilo několik stovek a často zanikaly tak rychle, jak vznikaly. Komplexnost pozic, aktivit a přístupů účastníků hnutí se odrazila také v aspektech hnutí, které zahrnovaly otázky politické a sociální, ale také kulturní a psychologické. Hnutí zastřešovalo konkrétní oblasti, které přicházely na povrch v určité časové periodě a v souvislosti se specifickými tématy, a postupně se rozvětvilo na hnutí za občanská práva, studentské hnutí, Nová levice, hnutí proti válce, hnutí proti masové kultuře, hnutí „black power“, feministické hnutí, gay hnutí a další.
Vzájemné vztahy mezi jednotlivými frakcemi hnutí stejně jako jednotící idea byly nelehce identifikovatelné. Přestože jisté organizační entity bylo možné do jisté míry definovat, přetrvávala mezi nimi neshoda v otázce, které z nich by měly být zahrnuty do myšlenky hnutí. Přesto můžeme tvrdit, že hnutí 60. let v USA vzniklo jako kritická reakce nové, postbellum generace na: přetrvávající sociální nespravedlnost v americké společnosti; růst konzumní kultury; kvazi-imperialismus supervelmocí (zvláště USA); rigidní a autoritativní socialismus v zemích ve sféře sovětského vlivu.
Ve vztahu s okolním prostředím se hnutí muselo potýkat s rostoucím negativním a často represivním postojem širší společnosti – vlády, médií, veřejného mínění. Na druhou stranu hnutí čerpalo sílu z mezinárodních událostí jako byla revoluce na Kubě, Kulturní revoluce v Číně, pařížské hnutí v květnu 1968 a zejména dlouhá a nesmyslná válka ve Vietnamu.
Většina kreativní energie přicházela do hnutí z pozic politické a kulturní levice. Iniciace vzniku Nové levice je ve velké míře přikládán univerzitním studentům z relativně bohatých a dobře vzdělaných rodin střední třídy. V počátečním stádiu tito studenti projevovali rozhořčení nad disparitou mezi idejemi liberálními a idejemi staré levice v oblasti sociální spravedlnosti a nad realitou americké společnosti vyznačující se rasovou diskriminací a přetrvávající chudobou uprostřed bohatství. Rovněž důležitá byla jejich politika odcizení vůči technologické a konzumní kultuře.
Vědomí sociální nespravedlnosti a osobní rozčarování a ztráta smyslu se staly zdrojem disentu, který přiměl mladé lidi, bílé i černé, k radikální akci. Kombinace politické a kulturní identity hnutí vytvořila nové podvědomí: politické se stalo kulturním; kultura a soukromý život se stalo politickým. Koncem 60. let „osobní je politické“ bylo populárním sloganem hnutí. Komplementarita kulturní a politické identity hnutí se odrazila i v jeho hlavním cíli: osvobození od nátlaku a překážek zabraňující sebe-uskutečnění - svoboda, kterou lze dosáhnout skrze různé kombinace osobní a veřejné akce cílené ke změně struktur systému, tradic a rigidních zvyků a k rozšiřování hranic svobody a volného prostoru. Účastníci hnutí realizovali tuto politiku prostřednictvím samosprávných komunit, kde pracovali na rozšiřování občanských práv a eliminaci nespravedlnosti nejen ekonomické a politické, ale i intelektuální, emociální a osobní.
Síla i slabost Nové levice leží ve skutečnosti, že hnutí 60.let bylo v podstatné míře hnutím studentským a zakládalo se na principu odcizení a definování politických problémů jako problémů osobních. Jejich akce měla původ spíše v osobním heroismu, než v analýze zdrojů napětí a kontradikcí v americké společnosti a jejich možnosti nápravy. Dále ve vztahu k široké veřejnosti vize sebe-osvobození ve volných komunitách rovných lidí dala vzniknout kulturním formám a politickým strategiím, které pro jiné, stojící mimo takovou komunitu, byly vzdálené a obecně nerealizovatelné. V důsledku nemožnosti udržet equilibrium mezi komunitární vizí a reformní politikou se vize komunity odcizila politickému kontextu a získala čistě antipolitický charakter. Došlo tak k rozštěpení kulturní a politické identity hnutí.
Doménou kulturně-radikálních hnutí se staly autonomní akce: členové komunit pracovali pro sebe a v rámci svých komunit – studenti, ženy, Afro-Američané, Hispánci, gayové a další. Rozrůstala se politika konkrétních problémů týkajících se a řešených v konkrétních skupinách. Otázky sociální nespravedlnosti se zúžili na řešení samostatně stojících problémů diskriminace v navzájem izolovaných oblastech jako je věk, rasa, pohlaví a ekonomické postavení, a potlačily tak Marxistickou ideu třídního boje. Současně myšlenka autonomního boje vedla k růstu kulturního radikalismu a k zintenzivnění osobní autentičnosti a seberealizace. Posléze však převládly pocity neúspěchu a vyčerpání pramenící z neúnavné politiky opozice, z represí a asimilačních snah ze strany systému, stejně jako kooptace určitých frakcí hnutí politickým systémem.
Přes svou značnou diversifikaci, nejednotnost a upřednostňování autonomní akce skupin před kolektivní akcí všech skupin uvnitř hnutí, americké hnutí 60.let dosáhlo určitých politických zisků v občanském a volebním právu; dále došlo k relaxaci pravidel pro přijímaní na univerzitu a k rozšíření pomoci sociálně znevýhodněným. Američané rovněž začali vnímat rovnost v právech, v seberealizaci a  kontrole nad vlastním životem a to bez ohledu na rasu, věk, či pohlaví. Tato proliferace egalitariánského a libertinského ducha si vynutila revizi a demokratizaci sociální koncepce a signovala konec WASP kultury (kultury anglo-americké společnosti bílých protestantů) a její sociální dominance ve veřejné sféře a mezi občany.

Spíše než dílčí úspěchy nás budou více zajímat důvody neúspěchu hnutí v USA – těch je mnoho a nelze je zde všechny postihnout. Proto se jen krátce zaměřím na možnou příčinu fragmentace pozic uvnitř hnutí a politické kooptace některých skupin uvnitř hnutí systémem. V této souvislosti se vrátím k myšlence kulturní a politické identity hnutí. Vymezení vztahu mezi sociálním hnutím a systémem, ve kterém vzniká je důležité pro identifikaci příčin, za kterých hnutí obětuje svou kulturní identitu a podlehne politické kooptaci (1), a naopak za kterých vzdoruje kooptaci systémem tím, že udržuje komplementární vztah mezi svou kulturní dimenzí a politickou aktivitou. Právě komplementarita kulturní a politické identity sociálního hnutí zabrání jeho formování či kooptaci společenským systémem. Kulturní identita hnutí je projevem kolektivní identity a vědomí, které se formuje ze sociálních praktik a kulturních norem diskursivně utvářených mezi členy hnutí. Takto formovaná identita je pak základem politické aktivity hnutí, jenž chce ovlivňovat politickou moc státu a přitom čelit kooptaci systémem.
Charakteristické pro hnutí podceňující otázku své kulturně vytvářené identity je priorita politická dimenze, tedy způsobu organizace pro řešení externích konfliktů, na rozdíl od kulturní identity značící způsob organizace hnutí pro vyjádření vlastních hodnot. Navíc v důsledku absence vlastní identity, tedy projevu kolektivního vědomí, tato hnutí politické verze nejsou s to čelit moci systému, jejímuž vlivu jsou vystavené. Pokud dále organizace hnutí je centralizovaná, hierarchicky uspořádaná její členové nejsou schopni společně a kriticky reflektovat kolonizační praktiky sytému. Bez schopnosti reflexe nemohou členové hnutí formulovat hodnoty, ale zájmy, jenž jsou přizpůsobovány potřebám systému. Navíc politický systém filtruje požadavky sociálního hnutí a vybírá ty, které jsou kompatibilní s procesem politického rozhodování. Cíle sociálního hnutí jsou tak kooptovány politickým systémem. Této politické kooptaci podlehlo i několik frakcí usilující v průběhu hnutí v USA o politickou reformu bez utváření vlastní identity.
Vzpomeňme nyní opačný pól: fragmentace amerického hnutí na několik autonomních hnutí, jejichž členové se sdružují do samostatných komunit a to podle sociálně-politických otázek, které je sjednocovaly: rasa, pohlaví, sexuální orientace, apod. – tyto otázky také formovaly jejich identitu Afro-Američana, ženy, nebo gaye. I když všem těmto skupinám šlo o svobodu člověka, jejich politiky nesměřovali ke vzájemné spolupráci a každá skupina bojovala za svá práva sama: černí za práva černých, ženy za práva žen, atd. Neschopnost se sjednotit vyostřil postupný kulturní radikalismus těchto skupin a komunit, který také zmařil možnost prosazení kulturních a politických požadavků vně vůči politické moci. Následkem mnoho radikálních skupin zaniklo. V lepším případě kulturně radikální hnutí rezignovala na přímou politickou akci a jejich cílem se stala snaha vytvořit alternativní společenský prostor. Politická akce těchto kulturně orientovaných hnutí pak byla symbolická a sebe-referenční: soustředěním se na každodenní život v občanské společnosti se snaží demonstrovat kvalitu životního světa a prosazovat rozrůstání volného prostoru, v kterém se konsoliduje jejich kulturní identita.
Jak politická tak kulturní verze sociálního hnutí se projevuje nemožností efektivního politického nátlaku na systém. Příčinou této neschopnosti je absence komplementárního vztahu kulturní a politické identity hnutí. Zatímco politická verze hnutí se snaží ovlivňovat státní moc tak, aby plnila legitimní očekávání občanů, v případě kulturní verze je takové očekávání minimální, protože usiluje pouze o vytváření volného alternativního prostoru. Volnému prostoru odpovídá systém základních práv, legitimnímu očekávání zase proces demokratizace. Politická a kulturní verze hnutí neslučuje principy demokratizace a práva, jelikož obě verze se vymezují vůči etablovanému systému státní moci. Práva zaručí hnutím jejich sebeutváření a sebeorganizaci, proces demokratické legitimity pak jejich zprostředkování se státní mocí. Ale až sloučením obou principů práva a demokratické legitimity získají hnutí moc sebezprostředkování se státní mocí. Toto sebezprostředkování hnutí znamená, že hnutí samy, a ne stát, jsou společensko-politickou arénou demokratické legitimity a rozšiřování práv. Občanská společnost se musí stát centrem demokratické legitimity a práv, zahrnující soukromou, ale i politickou veřejnost, ve kterých jedinci se shromaždují a společně rozvažují o věcech veřejných a skrze kolektivní jednání se snaží ovlivnit politickou veřejnost a nepřímo i její politická rozhodnutí. Mluvíme-li o kolektivním jednáním, považujeme zde za nejvýznamnější sféru občanské společnosti sociální hnutí, která jsou klíčovou sférou pro účast ve veřejném životě.


Doporučená literatura z oblasti teorií sociálních hnutí :

Arato, Andrew and Cohen, Jean L.
1992 Civil Society and Political Theory. MIT.



Habermas, Jurgen.
1987 The Theory of Communicative Action: Lifeworld and System, Volume 2, translated by Thomas McCarthy. Boston: Beacon Press.

1984 The Theory of Communicative Action: Reason and the Rationalization of Society, Volume 1, translated by Thomas McCarthy. Boston: Beacon Press.

1975 Legitimation Crisis. Boston: Beacon Press.



Melucci, Alberto
1996 Challenging Codes: Collective Action in the Information Age. Cambridge: Cambridge University Press.

1989 Nomads of the Present: Social Movements and Individual Needs in Contemporary Society, ed. by John Keane and Paul Mier. Philadelphia: Temple University Press.