ANTISTALINSKÝ ODBOJ ANARCHISTŮ V SSSR
An. F.

Velká ruská revoluce z let 1917-1921 přinesla obyvatelům Ruské monarchie po staletích nevolnického zotročení a carského absolutismu konečně reálnou šanci na osvobození a sociální spravedlnost. Byla i nadějí pro všechna revolučně socialistická a anarchistická hnutí na světě, protože byla vlastně první reálnou socialistickou akcí v Evropě od porážky Pařížské Komuny 1871.
Hlavními impulsy pro postup revoluce byla touha ukončit nesmyslné krveprolití 1.světové války, vyvlastnění šlechtické, církevní a obecně statkářské půdy a její rozdělení mezi skutečně pracující nemajetné rolníky a svržení carismu, tedy nastolení svobody slova, tisku, shromažďování a jednání.
Tato revoluce navazovala logicky a kontinuálně na předchozí nadějně vyhlížející, ale nakonec krvavě potlačený pokus o revoluci v letech 1905-1907. Ruské anticarské prodemokratické hnutí mělo své tradice už od děkabristického povstání ve 20.letech 19. století. V 60.letech 19.století se zde rozvíjelo hnutí tzv. nihilistů a narodniků, mající už mnoho styčných bodů se vznikajícím anarchismem. V 70.-80.letech přerostlo do teroristických aktivit organizace Narodnaja volja (=Svoboda lidu), které se podařilo mimo jiné zabít roku 1881 cara Alexandra II. Moderní ruské revolučně socialistické hnutí se pak tvořilo od konce 19.století, masivním rozvojovým impulsem byla právě revoluce 1905-1907. Tehdy se už vykrystalizovaly hlavní ideologicko-organizační proudy : umírnění marxisté – sociální demokraté, známí jako menševici, radikální marxisté – leninisté, známí jako bolševici, rolnicky orientovaní revoluční socialisté – eseři a konečně i různé proudy anarchistů – od anarchoindividualistů, přes anarchokomunisty až po anarchosyndikalisty.
Tyto proudy a organizace sehrály rozhodující úlohu i v revoluci 1917-21. Ačkoli v ní neměli bolševici zdaleka nejsilnější pozice (alespoň co se počtu a reálné podpory týče), protože se opírali o zatím nepočetné průmyslové dělnictvo (u něhož měli navíc silnou konkurenci v anarchosyndikalistech, u mnohem početnějších rolníků pak měli hlavní podporu eseři, na Ukrajině zas anarchokomunisté-machnovci), podařilo se jim postupně získat hlavní mocenské pozice (vládu, část armády a hlavně tajnou politickou policii – Čeku). Anarchisté a syndikalisté se totiž zcela logicky zaměřovali na ovládnutí ekonomických prvků země, půdy a továren, kde pracovali aktivně v sovětech (tedy Radách pracujících – orgánech skutečné socialistické samosprávy) a vládu ignorovali. Navíc v mnoha ruských městech byly anarchistické skupiny bohužel rozštěpené (spory mezi individualisty a komunisty a mezi kropotkinovskými vesnickými komunisty a průmyslovými syndikalisty), pouze na Ukrajině se podařilo anarchistům sjednotit se na čas do federativní organizace NABAT a hlavně kolem agrárního hnutí machnovců (to operovalo i s vlastní početnou partizánskou armádou). Eseři pak byli oslabeni rozkolem na umírněnější tzv.pravicové (orientující se na pouhý parlamentní demokratismus) a radikálnější tzv.levicové (kteří byli dokonce i krátce v jedné vládě s bolševiky). Menševici pak pro svůj reformismus nenacházeli širší podporu.


Bolševická kontrarevoluce
Po porážce bělogvardějské kontrarevoluční intervence v roce 1920, pak měli bolševici konečně možnost svoji moc etablovat a vypořádat se s konkurencí ostatních revolučních proudů. Sérií postupných represí (které ovšem nenápadně v některých městech začaly už v roce 1918) se podařilo pozatýkat, uvěznit či popravit řadu eserů, anarchistů i menševiků. Represe vyvrcholily v roce 1921, kdy proti těmto vlastně kontrarevolučním a diktátorským metodám bolševiků v březnu povstali anarchističtí a eserští námořníci a dělníci v Kronštadtu, ale jejich komuna byla krvavě potlačena. V srpnu pak bylo definitivně po téměř roce krvavých bojů rozbito hnutí machnovců na Ukrajině. To byl konec progresivní a pokrokové fáze této revoluce, následovalo dlouhé období kontrarevoluční bolševické diktatury, které nakonec po smrti Lenina přerostlo v barbarský stalinistický režim státního kapitalismu (leninisté se ještě pokoušeli o státní socialismus a komunismus, což je ovšem nesmysl, protože potlačením pokusů o svobodný, bezstátní anarchistický komunismus otevřeli pouze cestu stalinismu). Tento systém se zhroutil až koncem 80.let a poražen byl v roce 1991 potlačením prostalinského puče v Moskvě a rozpadem SSSR. Málokdo ovšem ví, že i v době totality existovaly v SSSR ilegální anarchistické a syndikalistické skupiny, které se pokoušely aktivně, ovšem bohužel marně bojovat proti stalinismu.


Emigrace, iluze a teror …
Koncem 20. a ve 30.letech byla tato resistence (odpor) spíše na ústupu – ti anarchisté, kteří nestačili prchnout do emigrace, byli přinejmenším uvězněni, v horším případě už začátkem 20.let popraveni. Někteří ovšem vstoupili do bolševické strany VKP pod naivní myšlenkou, že revoluce může pokračovat dále, ale než nastane vhodný čas pro anarchistický komunismus, tak se musí spokojit s prozatímní „diktaturou proletariátu“ (např. G.Sandomirskij, I.Grossman, A.V.Setlich, D.I.Kirillovskij-Novomirskij aj.). Mnozí z nich pak ale po nástupu Stalina k moci pochopili, že domnělá „diktatura proletariátu“, byla pouhou diktaturou bolševické strany a nyní přerůstá v osobní tyranii jednoho šíleného byrokrata. Proto koncem 20.let ze strany vystupovali. To se jim ale brzy stalo osudné – v průběhu velkých čistek a masových poprav v polovině 30.let byli většinou popraveni (např. Kirillovskij-Novomirskij, jenž byl v letech 1905-1920 známým a schopným organizátorem a propagandistou anarchosyndikalistického hnutí). V roce 1937 byl popraven i známý anarchista a historik machnovského hnutí P.A.Aršinov, který se sice v roce 1921 zachránil po porážce machnovštiny útěkem do exilu, kde žil v Berlíně a Paříži, ale po sporech o revoluční strategii se svými emigrantskými soudruhy se nečekaně vrátil roku 1932 do SSSR, kde se vydával oficiálně za zkušenostmi převychovaného a nově oddaného bolševika. Podle různých indícií je pravděpodobné, že se pokoušel tajně reorganizovat nové anarchistické hnutí. Tato jeho snaha byla ale neúspěšná a zaplatil za ni svým životem. (Tato pasáž je značně diskutabilní, neboť nikdy nebylo přesně zjištěno, proč se vlastně P.A.Aršinov vrátil do SSSR a už vůbec se neví kdy, kde a jak zemřel. P.N.).


Nová generace
Nové pokusy o anarchistické aktivity se objevily až koncem 40.let. Jejími nositeli byli paradoxně představitelé nové generace pocházející z relativně prominentních kruhů vládnoucí strany. Oproti obyčejným dělníkům, kteří byli většinou zdezorientovaní účinnou propagandou stalinského kultu osobnosti, zastrašováni masovým terorem a jimž byla určena opět role nádenických otroků, měli relativně větší možnost dostat se k informacím a pochopit skutečnou podstatu nového totalitního systému. Studovat na univerzitě v té době mohli pouze děti osvědčených stranických činitelů, tedy prominentů moci. Většina této mládeže přirozeně využívala svého postavení ke kariéře v byrokracii, u policie a jiných forem zapojení se do systému, ale našli se i upřímní nadšenci ideálů socialismu, kteří vnímavě studiem knih marxistických klasiků pochopili, že daný režim i přes své propagandistické proklamace ve skutečnosti nic společného se socialismem nemá. Mocenský teror navíc postihoval periodicky i samotnou komunistickou stranu, takže ani tato mládež při svém kritickém myšlení nebyla bezpečná, což si uvědomovala.


Studenti hledající pravdu
A tak koncem 40.let vznikla v Moskvě ilegální studentské skupina „Pravdivé dílo Lenina“ (IDL), která se zaměřovala na odhalování skutečných záměrů a podstaty teorií Marxe a Lenina (stalinská propaganda mnoho materiálů těchto klasiků zkreslovala či zatajovala) a analýzu systému v SSSR. Jejím cílem bylo odstranění stalinismu a obnovení původního samosprávného systému dělnických sovětů nastolením svobodného socialismu. V tomto tedy zprvu odpovídala záměrům klasických revolučně-marxistických skupin trockistů, které v SSSR operovaly od vyhnání Tráckého do emigrace (a byly přirozeně tvrdě likvidovány). Oproti trockistům, kteří se s touto marxistickou analýzou spokojovali, se však IDL začala brzy zajímat i o anarchistická díla Barunina a Kropotkina. Pochopila, že hlavním rozporem stalinismu oproti socialistickým teoriím je jeho utužování moci státu. Ale ani původní marxismus dostatečně přechod od státem chráněného kapitalismu k bezstátnímu socialismu až komunismu neřešil. Lenin (stejně jako Trockij) jen navrhovali údajně prozatímní období diktatury proletariátu, v němž dělnický stát vybuduje socialismus a potom sám nepotřebně odumře a uvolní cestu komunismu. V SSSR však stát neodumíral a pokus o socialismus se změnil pouze ve státní kapitalismus s feudálními rysy. Proto IDL postupně nahradila svůj zájem o „pravdivý marxismus“ odhalováním teorií anarchismu.


GULAG – páteř stalinismu
Někdy v té době se v Moskevské univerzitě, ale i na Technologickém institutu v ukrajinském Charkově, objevily nepodepsané letáky, propagující anarchistické myšlenky a „pokračování v díle Kronštadtu“. Brzy byla IDL odhalena, řada studentů pozatýkána a odsouzena na 25 let nucených prací v lágru ve Vorkutě. Zde se tito anarchisté brzy seznámili s řadou jiných politických vězňů – anarchistů, syndikalistů, eserů, ale i trockistů a členů komunistické strany či ukrajinských nacionalistů. Někteří zde přežívali ještě z 20.let, většinou však šlo už o oběti pozdějších čistek ve 30.-40.letech. Začátkem 50.let přibývali do koncentračních lágrů na Sibiři, Kazachstánu aj. (známý systém GULAG) další a další odpůrci režimu. Tyto pracovní tábory byly ovšem přeplněné i spoustou obyčejných, o politiku se vesměs nezajímajících dělníků a rolníků, kteří ani nebyli klasickými kriminálními delikventy (jichž bylo přirozeně v táborech také hodně), ale stali se oběťmi provokací, aby naplnili jako zcela bezprávná masa otroků těžká pracovní místa (GULAG byl páteří stalinské průmyslové výstavby). Mezi těmito masami pracujících se v některých táborech na přelomu 40. a 50.let podařilo anarchistům a trockistům rozvinout svoji antistalinskou propagandu a zorganizovat i několik stávek a vzpour.


Vězeňské vzpoury …
Vlna stávek a nepokojů proběhla v táborech Karganda, Balgaš, Ekibastuz, Pesčanyj, Vochruševo, Ozerlag, Gorlag, Horilek, Serubajkur a dalších. Většinou byly zdejší akce organizovány členy komunistické strany či ukrajinskými nacionalisty, ale na některých místech sehráli svou roli i anarchisté. V roce 1953 vypukla dvoutýdenní stávka (šlo mimochodem o reakci na zprávy o povstání dělníků ve východním Berlíně v červnu tohoto roku, potlačené tanky okupantů ze SSSR) právě v táboře ve Vorkutě, kde byli vězněni členové IDL i jiní anarchisté. Jejich vliv na stávku je zřejmý, protože v proklamacích s požadavky stávkujících byly mimo jiné i teze o odstranění vládnoucí moci a její nahrazení hospodářskými a sociálními výbory pracujících. Stávka byla tvrdě potlačena, tak jako v jiných táborech. V roce 1954 následovala vzpoura v kazachstánském lágru Kengir, kterou řídil stávkový výbor tvořený anarchisty a revolučními marxisty. K potlačení vzpoury byla potřeba tanková brigáda a letectvo. Zabito v boji bylo asi 700 vězňů-povstalců.


… a dělnické stávky
Koncem roku 1956 vypukly stávky dělníků i v normálních továrnách a v dolech na Uralu a v Donské oblasti, největší stávka byla v továrně na kuličková ložiska Kaganovič blízko Moskvy (v té době už byly krvavě potlačeny dělnické červnové povstání v Polsku a říjnová revoluce v Maďarsku). Tato vlna nepokojů (nejenom v SSSR) byla přirozeně podpořena smrtí Stalina v březnu 1953.


Prolomení informační blokády
O vlivném působení anarchistických buněk v koncentračních táborech v SSSR svědčí jak zprávy od německých válečných zajatců vracejících se ze sibiřských lágrů v průběhu 50.let, tak od ruských a ukrajinských emigrantů z téže doby, ale například i kniha vzpomínek na svá léta strávená ve vězení a táborech SSSR „Život a smrt v SSSR“ (1939-1949) od španělského komunisty Valentina Gonzálese (známého jako El Campesino). Ten emigroval do SSSR před fašisty po porážce španělské revoluce a občanské války v roce 1939, byl zde ale stalinisty zatčen a uvězněn. Podařilo se mu uprchnout se skupinou vězňů přes Irán až v roce 1949. Ve své knize vzpomíná i na ruské anarchistické spoluvězně : „V sovětských koncentračních táborech je více anarchistů, než by se dalo celkově očekávat – mladých i starých. Podle jejich mínění jim zkušenost s bolševismem dává existenční oprávnění. A skutečně věří, že jediné země na světě, kde zůstávají ještě anarchisté ve znatelném počtu, jsou Španělsko a Rusko. Ti, se kterými jsem se setkal ve vězeních a táborech, se mě se zájmem vyptávali na španělský anarchismus, ke kterému projevovali upřímné porozumění“.


Totalita pokračuje dál …
Tyto stávky a bouře v koncentračních táborech napomohly určitému uvolnění režimu a mírnému zlepšení těžkých životních podmínek v sovětském Bulavu po Stalinově smrti. Základy systému se však nezměnily ani za Chruščova. S nástupem Brežněva došlo k novému utužení totality. Starší generace ruských anarchistů a syndikalistů už v SSSR většinou nežily. Přesto se i v 60. a 70.letech objevilo několik pokusů o resistenci za práva pracujících, i když spíše z pozice politické neutrality.


… resistence také – případ Novočerkasko
V říjnu 1962 vypukly v Novočerkasku demonstrace a stávky proti zvýšení cen masa a másla. Akce byla tvrdě potlačena (mnoho zastřelených a zatčených), někteří dělníci ale navě nabyté zkušenosti uplatnili v dalších nezávisle odborových aktivitách (např. později známý anarchosyndikalista Petr Šjuda). V téže době proběhly dělnické demonstrace i ve Voroněži a Grozném. V Krasnodaru demonstrace přerostla v krvavou srážku s policií – počet mrtvých a raněných se odhaduje na několik set.


SMOT – nezávislé odbory
28.1.1978 oznámila v Moskvě na tiskové konferenci skupina pěti dělníků (v čele s bývalým horníkem z Donbasu Vladimírem Klebanovem) založení „Nezávislé odborové organizace pracujících Sovětského svazu“ (NPOTSS) s asi 200 členy v několika městech. Téměř okamžitě byli ovšem Klebanov a mnozí další zatčeni. Mluvčí těchto nezávislých odborů Vsevolod Kuvakin sice ještě oznámil, že i přes represe se nepodařilo toto hnutí potlačit, ale většina členů NPOTSS skončila ve vězení či psychiatrických léčebnách.
Už v říjnu 1978 se ale vytvořila nová nezávislá odborová organizace „Svobodná meziprofesionální organizace pracujících“ (SMOT). Založil ji opět V.Kuvakin a elektrikář Vladimír Borisov. Velice rychle byla většina členů opět pozatýkána (např. Kuvakin dostal rok v pracovním táboře a pět let nuceného pobytu na vykázaném místě pod dohledem KGB, Borisov byl vyhoštěn ze SSSR do exilu).
SMOT ale nezanikl, ilegálně pracoval dál, začátkem 90.let sdružoval několik set až tisíc členů na bázi radikálních, decentralizovaných, antibyrokratických odborů s politickou neutralitou (od monarchistů po anarchisty). Mnoho anarchistů v něm pak aktivních i bylo.


Obnovení anarchistického hnutí a pád stalinismu
V 80.letech se začal objevovat nový zájem o anarchistické myšlenky. V roce 1983 vznikl v Moskvě anarchistický klub „Obščina“, z něhož vzešla roku 1989 „Konfederace anarchosyndikalistů“ (KAS). V roce 1990 už měla 1500 členů. Jednou z posledních akcí KGB bylo zavraždění P.Šjudy v roce 1990. Aktivisté KAS bránili s černorudými prapory i dvě barikády v Moskvě proti stalinskému puči v srpnu 1991. Puč byl díky odporu pracujících poražen a v prosinci 1991 se rozpadl SSSR.
Anarchistické a anarchosyndikalistické hnutí pak v zemích ex-SSSR funguje dál. Došlo ale k jeho diferenciaci – KAS se rozpadla, vznikly ADA, FRAN, KRAS, RKAS a jiné organizace a skupiny.



Syndikalista 8/1997