IZRAEL/PALESTINA?
Kořeny konfliktu
Deirdre Hoganová (WSM, Workers Solidarity, č.70 – květen/červen 2002)
Koncem 19. století byla oblast mezinárodně známá jako Palestina součástí otomanské říše. Velkou většinu domorodého obyvatelstva tvořili muslimové a byla tu i menšina křesťanů a ještě menší menšina Židů (asi 3%). Do sionistického hnutí, které začalo v roce 1882 spolu s první vlnou imigrace evropských Židů do Palestiny, se původní židovská komunita nezapojila, ani je nepodporovala.
Jádrem sionismu, nebo-li židovského nacionalismu, je víra, že všichni Židé tvoří jeden národ (a ne tedy jen náboženské, či etnické společenství). Sionismus, podporovaný západními impérii, byl ovlivněn nacionalistickou ideologií a kolonialismem evropských osadníků, takže hned od počátku jeho cílem bylo soustředit v Palestině maximum Židů a nakonec tam založit židovský stát.
Palestinští Arabové byli v drtivé většině proti výlučně židovskému státu a proti masivnímu přistěhovalectví Židů, které vedlo k tomu, že Arabové byli vystěhováváni ze svých malých farem, které pak nájemci půdy prodávali kolonistům. K dramatickému nárůstu v imigraci evropských Židů do Palestiny došlo po Hitlerově nástupu k moci v roce 1933, což vedlo k novým prodejům půdy a k zakládání nových židovských osad. Palestinský odpor vyvrcholil v letech 1936-9, kdy po neúspěšné dlouhé stávce došlo k pokusu o národní povstání. Povstání ale porazili Britové, kteří tuto oblast kontrolovali od první světové války.
Ti, kdo přežili nacistický Holocaust, neměli po druhé světové válce fakticky příliš na výběr kam emigrovat, protože možnosti emigrovat do USA, či jiné země na západní polokouli, byly velmi omezené. Na druhé straně domorodé arabské obyvatelstvo odmítalo představu – na západě považovanou za zcela přirozenou – že má morální povinnost obětovat svoji zemi, aby Židům vynahradilo zločiny, které na nich napáchali Evropané.
V roce 1947 valné shromáždění OSN odhlasovalo rozdělení Palestiny na dva státy, jeden židovský a druhý arabský. Během několika dnů poté, co OSN přijala plán na rozdělení, vypukly mezi arabskými a židovskými obyvateli Palestiny boje. Začátkem roku 1948 už židovské síly získaly kontrolu nad územím, které plán OSN přidělil židovskému státu, ale i nad teritoriem přiřčeným státu palestinskému, a sionističtí vůdcové vyhlásili stát Izrael. Sousední arabské státy, jejichž vládci měli s palestinským územím vlastní plány, pak do Izraele/Palestiny vtrhly. Do roku 1949 byla polovina původně navrhovaného palestinského státu začleněna do Izraele, Východní Jeruzalém a Západní břeh okupovalo Jordánsko a oblast Gaza si rozdělil Izrael s Egyptem. Během tohoto konfliktu docházelo k masakrování palestinského lidu a asi 750 000 jich uprchlo, nebo bylo deportováno. Přibližně jedna třetina této uprchlické populace utekla na Západní břeh, další třetina do Pásma Gazy a zbytek do Jordánska, Sýrie, Libanonu, či ještě dál.
V roce 1967 Izrael zaútočil na Egypt, Sýrii a Jordánsko. Tato válka trvala šest dní a jejím výsledkem byla izraelská okupace Západního břehu, Pásma Gazy, Sinajského poloostrova a Golanských výšin.
Krutá vojenská okupace Západního břehu a Gazy tedy trvá už od roku 1967 a jako politického nástroje se v ní využívá systematického ponižování a degradace palestinského obyvatelstva. Izraelská politika a praktiky na Západním břehu a v Gaze zahrnují široce používané kolektivní tresty, jako třeba zákazy vycházení, masové vyvlastňování půdy, demolice domů, vraždy, nucené vysídlování obyvatelstva a uzavírání silnic, škol, univerzit a obecních institucí.
Stovky palestinských politických aktivistů byly deportovány do Jordánska nebo Libanonu, desítky tisíc akrů palestinské půdy byly zkonfiskovány a tisíce ovocných stromů vyrvány z kořenů. Od roku 1967 bylo přes 300 000 Palestinců uvězněno bez soudu a přes půl miliónu jich odsoudily izraelské vojenské soudy. Mučení palestinských vězňů je běžnou praxí a desítky lidí při zadržení zahynuly.
Palestincům je upírána svoboda projevu, tisku a politického sdružování. Každý aspekt života Palestinců je usměrňován a často i krutě omezován izraelskou vojenskou správou. Například izraelský stát dokonce zakazuje i sbírání divokého tymiánu a bez písemného povolení nikdo nesmí na Západním břehu zasadit ani strom ani zeleninu.
V Izraeli žije menšinová palestinská populace jako občané druhé třídy. Izrael je jediným státem na světě, který není státem svých skutečných občanů, ale celého židovského lidu, který tak má práva, jaká ne-židé nemají. Například 93% půdy se označuje za židovskou půdu, což znamená, že ten, kdo není Židem, si ji nesmí pronajmout, prodat, nebo koupit.
Vyvlastňování půdy, které připravuje cestu novým izraelským osadám na okupovaných územích, probíhá už od roku 1968 a spolu s ním i etnické čistky na arabské půdě. Staví se nesmírné silniční okruhy, které propojují jednotlivé osady a přitom rozdělují a zmenšují životní prostor Palestinců a velikost pozemků v jejich vlastnictví.
Dnes se odhaduje, že na Západním břehu, v pásmu Gazy, Jordánsku, Sýrii a Libanonu žije téměř 3,2 miliónu palestinských uprchlíků. Z nich asi 1 milión žije v uprchlických táborech.
Izraelská hrůzovláda na okupovaných územích, provázená politikou blokování ekonomického rozvoje, má za cíl dohnat většinu Palestinců k emigraci a zbývající populaci změnit v ovladatelný trh a levnou pracovní sílu pro Izrael, přičemž konečným cílem je integrovat okupovaná území do Izraele. A menšina v izraelské vládnoucí třídě, která s tímto nesouhlasí, není o moc lepší. Dává totiž přednost slabému palestinskému státečku existujícímu vedle Izraele a pod jeho efektivní kontrolou (řešení “dvou států”).
K první Intifádě – masovému povstání proti izraelské okupaci, kterého se původně účastnily statisíce lidí – došlo v letech 1987-1992. Po selhání dohod z Osla začala v září 2000 druhá Intifáda a od té doby bylo zabito 1400 Palestinců a skoro 450 Izraelců. Islámští náboženští teroristé – Hamás a Islámský džihád – se hlásí k odpovědnosti za většinu sebevražedných pumových a jiných útoků v Izraeli – jako třeba v dubnu 2002, které si vyžádaly životy 160 civilistů.
Intenzita a měřítko vojenské odpovědi Izraele na povstání a guerrillovou válku eskalovaly po celý rok 2001 a vyvrcholily letos nedávným vojenským útokem na Západní břeh a pásmo Gazy, kde izraelská armáda zcela zbourala celé části uprchlických táborů a zmasakrovala stovky Palestinců, kteří tam žili. Podnikají se nájezdy na vesnice a města po celých okupovaných územích, civilní domy jsou ostřelovány z tanků a bourány, odpojují se dodávky elektřiny a vody, lidé jsou vražděni a tisíce obyvatelů jsou zadržovány na vojenských základnách. Na zdravotnický personál, který se pokoušel evakuovat mrtvé a raněné se střílelo a řada sanitek byla zničených.


Úloha USA
Ekonomický a vojenský rozvoj Izraele je zcela závislý na masivní materiální a vojenské podpoře z USA. Například v roce 1982 jeden konzervativní odhad hovořil o 1000 dolarech pomoci z USA na každého občana Izraele a od roku 1978 Izrael obdržel něco mezi 1/3 až ½ celkové vojenské a ekonomické pomoci, kterou USA poskytly na celém světě. “Spojené státy od Izraele chtějí, aby byl technologicky vyspělou a silně militarizovanou společností bez vlastní nezávislé či životaschopné ekonomiky a byl tak naprosto závislý na Spojených státech a tudíž spolehlivý.” (Chomsky) Hlavním zájmem USA jsou energetické zásoby tohoto regionu. Pro USA je Izrael strategickou bariérou proti původním obyvatelům, kteří by náhodou chtěli ohrožovat americkou kontrolu nad ropou Středního východu.


IZRAELŠTÍ ANARCHISTÉ O OKUPACI
Deklarace – květen 2001 (neoficiální text malé skupiny libertinských komunistů z Izraele)
Okupace pokračuje a bude pokračovat. Je nějaké řešení?
Všichni teď mohou vidět pravdu: mezi sionistickým Izraelem a palestinským arabským lidem není žádná mírová dohoda a ani nikdy nebude. Sionistický Izrael je státem, který lpí na nerovnosti mezi svými židovskými občany (a vlastně všemi Židy světa) a zbytkem svých občanů.
Sionistický Izrael je státem, který tvrdohlavě odmítá napravit – dokonce i bezvýznamnými kroky – zločiny, které napáchal na Palestincích. Neodmítá jen zrušení osadnických kolonií a umožnit návrat jakéhokoli množství uprchlíků, dokonce už přes 40 let nechce nechat lidi evakuované z vesnic Iris a Burma, aby se vrátili z okolních míst, a to i navzdory verdiktu Nejvyššího soudu.
Jakákoli dohoda, které bude v krátkodobém horizontu dosaženo, mezi Izraelem a Palestinci bude výrazem současného rozložení sil mezi okupační silou a okupovanými, mezi utiskovatelem a utiskovanými, mezi silnými a slabými, mezi pány a zotročenými. Jinými slovy, každá dohoda, které bude v blízké budoucnosti dosaženo, se bude zakládat na pošlapávání Palestinců jako lidu i jako jedinců.
Momentálně navrhovaná řešení jsou založená na “kompromisu” mezi dvěma stranami, které si nejsou rovné. Recept na “palestinský stát vedle státu izraelského” je za současných podmínek velkým podvodem. I kdyby Izrael v blízké budoucnosti souhlasil se založením takového státu, kterému bude vládnout OOP, nutně bude vypadat jako bantustan za dob apartheidu v Jihoafrické republice: stát rozdělený minimálně na dvě části, bez skutečné armády, s pouze částečnou kontrolou nad svými hranicemi, pevninou i vodami; stát postižený vysokou nezaměstnaností, zaplavený statisíci navracejících se uprchlíků, zatímco velké procento jeho obyvatel bude závislé na izraelské ekonomice.
“Stát” jako tento bude nejen bantustanem, ale i sociálně a politicky tikající bombou a rozhodně nebude žádným řešením.
Z tohoto důvodu neshledáváme žádnou hodnotu v hledání, či nabízení řešení pro současnost, nebo blízkou budoucnost. Přesto je tu dobrý důvod předkládat zásadové požadavky, za něž stojí za to bojovat:
1) Okamžité a bezpodmínečné stažení izraelské armády ze VŠECH území obsazených za války v roce 1967.
2) Uznání práva palestinského lidu na sebeurčení.
3) Zrušení všech diskriminačních pravidel v Izraeli a jejich nahrazení naprosto stejnými právy pro všechny, kdo v Izraeli žijí.
4) Uznání práva Palestinců (“uprchlíků”) na návrat do jejich domoviny.
Veškerá na rovnosti založená řešení, která nabízí izraelská a palestinská “levice,” jsou pro blízkou budoucnost nedosažitelná (budou-li vůbec kdy dosažitelná): “dva státy pro dva národy,” “stát všech svých občanů,” “dvounárodní stát,” “sekulární a demokratický stát”… Stojí za ně v dlouhodobém horizontu vůbec bojovat?
Všechna tato “řešení” berou za samozřejmost hierarchickou strukturu státu a nestaví se proti kapitalistickému systému. V rámci kapitalistického systému jsou tato reformistická řešení nedosažitelná a nemá ani cenu o nich snít.
Jedině sociální revoluce v celé oblasti (jakožto součást změny společenského uspořádání na celém světě), která zruší kapitalistické vykořisťování a hierarchickou strukturu států a ostatní mechanismy útisku a diskriminace, ukončí konflikt, který v této oblasti zažehly velmocenské státy a jimi podporovaný sionistický projekt.
Za takové řešení stojí za to bojovat i o něm snít.


Přeložil: Vratislav Domovský, 13.6.2002