Vstříc nové revoluci
Přátelé Durrutiho


ÚVOD: Před čtyřiceti lety
Skupina Přátelé Durrutiho vznikla počátkem roku 1937. Její členové a sympatizanti byli čelními soudruhy na frontě u Gelsy. Jelikož zůstali věrní svému anarchistickému přesvědčení, odmítli se podrobit militarizaci a proto odešli do hlavního města Katalánska (Barcelona), kde společně s dalšími barcelonskými soudruhy založili tuto skupinu. Za svůj symbol si zvolili postavu Buenaventury Durrutiho, idealisty, který zasvětil celý svůj život svému anarchistickému přesvědčení. Byl to muž činu, jak dosvědčuje i jeho hrdinská smrt na madridské frontě... u toho hrdinského a nesmrtelného Madridu, který žije dál ve spontánním pokřiku, jež si vláda Republiky vysloužila od obyvatel hlavního města za svůj útěk z jejich města... "Viva Madrid sin gobierno!" (Ať žije Madrid bez vlády!). Tento nezkrotný duch madridského lidu přetrval po celé obležení hlavního města a byl to tento duch, který skupina přijala za svůj. Tak došlo k tomu, že se bojující muži z Gelsy (spolu s Durrutiho kolonou na Aragonské frontě) stali hlasateli poselství "Stůjte pevně a bojujte až do konce!" Tyto přednosti nemůže nikdo upřít ani Durrutimu, anarchistovi z Leonu. Na jeho pohřbu mu Barcelona vzdala čest jednou z největších lidových demonstrací v dějinách, jelikož katalánský proletariát vyšel jako jeden muž do ulic, aby vzdal hold muži, jenž obětoval svůj život věci vyděděnců celého světa.
Když už jsem zhruba načrtnul podstatu naší skupiny, měl bych nyní přikročit ke krátkému úvedení naší brožury Hacía una nueva revolucion (Vstříc nové revoluci). Především, kdy byla napsána? Asi v polovině roku 1938. Je však třeba zdůraznit, že napsat v oné, pro španělský proletariát tak tragické, hodině takovou brožuru s názvem, jaký jsme jí dali, bylo pro nás velmi podnětným činem, který se pro bojovníky Španělska rovnal výkřiku naděje. Nehledě na jejich hrdinství a houževnatost byli obklopeni tou nejstrašnější porážkou, kterou způsobila jejich neschopnost rozdrtit kontrarevoluci vedenou stalinisty, které podporovali maskovaní reformisté v Národní konfederaci práce (CNT) a Iberské anarchistické federaci (FAI) a všichni, kdo se zabydleli v horních kádrech státu. Tehdy se psal rok 1938 (před 40 lety), rok, kdy byla válka ztracenou věcí a kdy se hroutila jedna válečná fronta za druhou v důsledku zrady stalinistů v klíčových pozicích, kteří poslouchali Stalinovy rozkazy, aby oslabili ozbrojený španělský proletariát. Taková byla tragická hodina, kdy jsme my ze skupiny Přátelé Durrutiho, po dlouhotrvajícím analyzování této katastrofy, do které nás kontrarevoluce uvrhla a navzdory velikosti této katastrofy, odmítli přijmout konečnost takové porážky. Neslavná politika prosazovaná Largem Caballerem, v jehož vládě bylo několik anarchistických militantů, rozložila revoluční morálku zázemí a Negrínova vláda, vláda porážky a kapitulace, dodala porážce hekatombní rozměry. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli vydat Hacía una nueva revolucion, která byla, jak jsme řekli, poselstvím naděje a odhodláním obnovit boj proti mezinárodnímu kapitalismu, který zmobilizoval své žandarmy 30. let (jinými slovy své černé a hnědé košile), aby rozdrtil španělskou dělnickou třídu, v jejímž čele pochodovali anarchisté a revoluční členská základna Národní konfederace práce.
Z předehry k červenci můžeme poznat to Španělsko, které se španělský proletariát snažil zničit, teokratické Černé Španělsko ovládané velkostatkáři, kteří prodali národní hospodářství zahraničním mocnostem. Tato odvěká bitva probíhala nepřetržitě od 15. století až po rok 1936 a stavěla svobodu proti tyranii, pokrok proti tmářství a v tomto odvěkém zápase byli vždy přítomni anarchisté i Národní konfederace práce, jejíž militanti byli cílem barbarských represí za monarchie Alfonsa XIII., dědečka Juana Carlose - dnešního monarchy, kterého španělskému lidu vnutil mezinárodní kapitalismus. Vnutil mu jej kvůli hrůze, kterou revoluční Španělsko vyvolává ve všech vzájemně propojených kapitalistických silách, kvůli jeho vznešenému gestu tříleté vzpoury v 30. letech. Odtud ten strach, který cítí osa Washington-Moskva a trojúhelník Bonn-Paříž-Londýn.
Po čtyřiceti letech se odhaluje důležitost toho, co jsme napsali v oněch hodinách plných vášně a žalu. Jestliže se španělský proletariát v 30. letech vrhl do úžasné bitvy, i když proti lépe vyzbrojenému nepříteli a s válečnými frontami a týlem podrytými hybridní, vražednou politikou komunistů, tak dnes se opět pouští do velkého revolučního dobrodružství. Jsou tu nadějné známky v podobě skvělé mladší generace, ukované ve věznicích, která se vybavila znalostí knih, především těch napsaných revolucionáři, kteří se rozhodně postavili proti přílivové vlně kontrarevoluce... a teoreticky je snad ještě lépe vybavena než muži července 1936, kteří byli plni bázně před majestátem sociální revoluce, jež tak slavně vzešla nad iberskou půdou a která by se, kdyby se jí jen bývalo dostalo správného vyjádření, stala první fází evropské a pak i celosvětové revoluce.
Tehdy v roce 1938 jsme v oné brožuře řekli, že všechny revoluce jsou totalitní. Musí být totiž vykládány v tom smyslu, že všechny revoluce jsou integrální a ve stejném smyslu se musí i projevovat. To znamená, že je nelze dělat napůl, ani jen tak mimochodem, aniž by se celá velká budova revoluce nedostala na pokraj zničení. Je hrozné přemýšlet o tom, jak se revoluce mění v hoře. Španělská revoluce byla odsouzena k záhubě od okamžiku, kdy se od sebe oddělily revoluční duch a válka. Vezměte si, například, vládní výnos o militarizaci milicí. A pokud se týče státní struktury, tak španělská revoluce nemohla rozhodně přežít. Výbory obrany, kontrolní hlídky i kolektivy byly rozpuštěny. Tím se skládalo na náhlý útok katalánského proletariátu v květnu 1937, kdy se dělníci pokusili získat zpět výdobytky, kterých v červenci dosáhli.
Květnové události popisujeme v naší brožuře. Poučení z května je jasné. Revoluce se nemohou omezovat na hranice svých rodných zemí. Nová španělská revoluce musí, pokud má uspět, dosáhnout evropských rozměrů. Dnešní Evropa sedí na vrcholu sopky. Věrni našemu poselství z roku 1938 budeme dál bojovat za novou a evropskou revoluci, jak musí být označena i španělská revoluce roku 1936 a portugalská revoluce roku 1974. Obě trpěly stejným nedostatkem - státu se ani netkly a pseudorevolucionáři státní struktury v obou případech opravily v době, kdy už se na všech stranách rozpadaly.
Evropští dělníci musí pomoci španělskému proletariátu v boji proti mezinárodnímu kapitalismu, který už na naší půdě započal. Solidarita Evropy je nezbytná, pokud má být monarchie, kterou mezinárodní kapitalismus španělskému lidu vnutil, svržena. Pokud vytvoříme pevný svazek se španělskými revolučními dělníky, abychom se postavili proti kapitalistickému obležení, jež probíhá s tajným souhlasem socialistů i komunistů, pak se proletářské Španělsko opět stane katalyzátorem pro celou proletářskou Evropu.
Možný nesmírný dopad španělské revoluce v roce 1936, který by býval nutně zahájil celé kolo evropských revolucí, vyděsil kapitalistické magnáty, kteří ve španělské revoluci viděli předehru k jejímu rozšíření po celém kontinentu, a proto španělský lid zmasakrovali!
Označili jsme příčiny porážky, ale chceme i zdůraznit potřebu přípravy opravdového, proletářského internacionalismu, který se musí projevit vznikem mocného a celoevropského, libertinského hnutí. Nechť libertinský duch mladých Evropanů této Evropy, která je jen krok od fašismu, nepřijde nazmar kvůli naší váhavosti. Formuje se nová španělská revoluce: zbývá už jen zorganizovat mobilizaci všech evropských revolucionářů kolem Španělska, které se ani na chvíli nezpronevěřilo své revoluci a to i navzdory strašlivému krveprolití, kterému je mezinárodní kapitalismus ve 30. letech vystavil i navzdory letům teroru ve 40. letech a za dnešní monarchie.
Tato monarchie je výtvorem lokajů osy Bonn-Paříž a žoldáků amerického žandarma a nezapomínejme ani na tichý souhlas SSSR.


Jaime Balius, 1978
(tajemník Přátel Durrutiho a šéfredaktor
jejich novin)



Předehra ke španělské revoluci
Politický koloběh, který měl ve Španělsku podobu střídání konstitucionalistů a absolutistů u moci (clasico turno), se nenapravitelně zhroutil se státním převratem, který v hlavním městě Katalánska v roce 1923 zinscenoval jeden hašteřivý generál a ožrala.
Diktatura Primo de Rivery byla přímým důsledkem politiky prosazované uprostřed špatné správy země, monopolů, nadutých byrokratů, křečků, koncesí a celé hromady zbohatlíků, fungující s požehnáním úřednictva.
Vojenská reakce roku 1923 byla přímým důsledkem jednoho z důvodů, proč je naše země zbídačelá, jednoho důvodu, který pohlcoval téměř celý státní rozpočet.
Španělská koloniální moc zplodila celou galerii lumpů: dobrodruhy, žoldáky, profesionální politiky a celou kohortu obchodníků s laciným masem.
Dokud měla byrokracie opásaná šavlemi a kapitáni průmyslu dostatek prostoru k plundrování a drancování zámořských držav, tak si Španělsko jako takové mohlo jít dál svou cestou, víceméně bez potíží. Ale koloniální katastrofa byla klíčem ke zhroucení celého tohoto stavu, který udržovala v chodu bezohledná, nelítostná menšina.
Na konci XIX. století přišlo vojsko o kořisti, kterých se dožadovalo. Nemělo jinou možnost než se vrátit na poloostrov, s prýmky nasáklými krví a s hanbou bytostí, které neovládají ani svoje vlastní řemeslo - nošení zbraní.
Od té chvíle stál španělský lid proti problému, který přinášel samé těžkosti. Tisíce těchto chráněnců syfilitického krále se vrátily, aby vyžíraly rodáky ze své vlasti, jelikož už neměly možnost dál zbídačovat koloniální národy, které proklínaly představitele Španělska jako zloděje a vrahy v generálských šerpách a náramenících.
Státní pokladna potřebovala najít okamžité východisko. Konference v Algeciras otevřela hranice Maroka k napadení. Rifské doly, po nichž dychtil hrabě z Romanones, se staly jámou, jež si žádala krev a peníze španělského lidu.
Marocký podnik stál státní pokladnu 1 000 000 000 peset, plus mnoho tisíc životů obětovaných finančnímu kartelu představovanému bývalým hrabětem z Romanones.
Nejúděsnějšími místy v tomto masakru Španělů, který se točil okolo ložisek železné rudy na kmenovém území Beni-Bu-Ifrur, poblíž hory Af-Laten, jsou tragédie Baranca del Loba a Anualu.
Vojsko bylo odjakživa balvanem na krku pracujícího lidu. Podívejte se na zatracené obranné junty. Jejich vůdčí duch, plukovník Marquez, se do nich snažil vlít liberální názory, ale intriky jejich opatrovníků z La Cierva daleko převážily pomíjivou dobrou vůli jednoho plukovníka, který skončil perzekvován a uvězněn v Montjuichu.
Generál Primo de Rivera byl ztělesněním celé této minulosti, o níž jsme se zmínili. Díky síle Lopeze Ochoy - a s pasivní pomocí buržoazie, latifundistů, kléru a finančníků - mohl svým mečem máchat z pyšných výšin moci.
Existuje písemný důkaz, že tento bývalý kapitán a katalánský generál se do té pranice vrhnul, aby zrušil výsledky Picassova vyšetřování, do nějž byli přímo zapleteni i Alfonso XIII. a jeho strašák do zelí, generál Silvestre. Tento výklad faktů je sice nepochybně dobře podložen, ale tím, co postup vojska bez diskuse uspíšilo, byl neklid mezi dělnickou třídou. Když už se jí začaly zajídat urážky a systematická zlodějna, dělnická třída se začala chystat, že vyžene ze španělské půdy ty, kdo byli odpovědní za její neštěstí. Finanční a průmyslová buržoazie poskytla armádě k dispozici všechny své zdroje. Omezila úvěry, sabotovala hospodářství, využívala propouštění a provokovala stávky. Diktaturu armády v polském stylu vítaly okázalé projevy radosti ze strany katalánské buržoazie.
Éru Primo de Rivery musíme kategorizovat jako snahu vládnoucí třídy oslabit dělnickou třídu, jejíž činy později nabydou pozitivnější formy. Tato represálie byla modernizovaným, obsáhlejším znovuuzákoněním minulosti se stejnou morální zvrhlostí a nekonečnou arogancí, která utrýznila mrtvolu Španělska, jež je ve svých hadrech vždy vznešené.
Tohoto sukničkářského generála nahradil Berenguer, kterého pak vytlačil Aznar. A všechno završil hrabě z Romanones - agent tajné služby - který dohlížel na přenesení moci z monarchie na svého bývalého tajemníka, Dona Niceta Alcala Zamora. Ten spolu s Maurovým synem a za asistence Maranona, palácového lékaře (a rovněž člena tajné služby), položil základy Republiky, která měla skončit v tom nejpříšernějším smradu.
Nová Republika byla zcela neoblíbená. Místo toho, aby se vydala socialistickou cestou, která se kula ve vřavě ulic, chopili se moci stejní paraziti jako za dnů Bourbonů. Moc je v rukou politiků, kteří byli dobrými služebníky monarchie. Alcala Zamora byl svéhlavý monarchista, zástupce kléru a latifundistů. Azaňa kdysi patřil ke straně Melquiada Alvareze. Miguel Maura, další roajalista. Alejandro Lerroux, muž bez cti...
Zdrcené Španělsko se vydalo cestou zrad a neužitečných tajných schůzek. Za dubnovou komedii mělo zaplatit záplavou krve.
Dubnová Republika měla přinést katastrofu. Syn Ferrerova vraha, původce 108 úmrtí, ministr, který dal rozkaz střílet "dle libosti," změnil náš venkov v síť pohřebních křížů.
Když viděly, jak se násilím ničí jejich naděje, pracující masy se vztekle obrátily proti dubnovému fiasku. Miguel Maura zmobilizoval ozbrojené síly své krásné, nové Republiky, aby dělníky rozdrtil a zničil. Pasajes, Arnedo, Castilblanco, Sevilla, Katalánsko... všechna tato místa vykreslují pravou podstatu Republiky, která posílá monarchu do exilu, ale jeho peněz se ani nedotkne a přepravuje jej v linkové lodi. Rodina Alfonsa XIII. si vřele potřásala rukou s generálem Sanjurjem. V srpnu 1932 a v červenci 1936 opět. Generál zahájil útok proti lidu zrazenému politiky, kteří generálovi dali volnou ruku. Byl to vrah z roajalistického prostředí. Podle zpráv hrabě z Romanones na nádraží u El Escorial řekl: "Hasta muy pronto" (Na velmi brzkou shledanou).
Republika dál žvanila v nekonečných výměnách názorů. Ústavodárné cortesy nepřišly s žádným řešením jakéhokoliv problému.
Otázka armády, kterou mohly vyřešit jen popravčí kůly, se změnila ve frašku. Azaňa vojsku umožnil odcházet do důchodu za tak výjimečných podmínek, že důsledkem byl enormní nárůst neproduktivního obyvatelstva, zatímco kasárna předal monarchistické třídě důstojníků.
Podobně se obcházela i náboženská problematika. Církev měla být vyvlastněna bez náhrady a to ani nemluvě o tom, že mělo být ze státního rozpočtu odstraněno zaopatřování církve a kleriků. Nestalo se tak. Místo toho byly církevní řády legalizovány a stáda, která se utíkala do 300 řádů a 6000 conventos (mužských i ženských klášterů), dostala občanská práva. Nedošlo k žádnému pokusu vyhubit tuto rakovinu, která po tolik století požírala duši Španělska. Mendizabalova správa v tomto směru dosáhla víc než tato Republika, i když Republika měla výhodu další stoleté zkušenosti. I přesto nedokázala zabavit 5 000 000 000 peset, což byla hodnota jezuitských investic do národního hospodářství. Nenašlo se ani řešení finančních problémů. Uznaly se dluhy a závazky monarchie. Rozpočet rostl závratnou rychlostí. Neproduktivní třídy se rozšiřovaly a byrokracie procházela ohromným růstem. Státní dluh, který byl v roce 1814 na 3 000 000 000 peset, rostl do závratných výšek spolu se ztrátou kolonií a marockou katastrofou - v době Villaverde prodělal slabou deflaci - až v době dubnové Republiky dosáhnul astronomické sumy 22 000 000 000.
14. duben přinesl ochranu rentiérovi a útlak spotřebiteli. Daň z nájmu byla značně nemilosrdná. Prováděná politika byla zřetelně buržoazní, i když byli u moci socialisté. Monopoly zůstaly na pořadu dne a pašerák March se vyhýbal vězení jakkoliv a kdykoliv se mu zachtělo.
O nic uspokojivěji nebyl vyřešen ani problém zákonů. V jednom z článků ústavy se snad i hovořilo o federální nebo federativní Republice, ale přes všechny řeči stále převládal centralismus.
Agrární problém skončil fiaskem. Institut pro pozemkovou reformu byl semeništěm nepotismu. Každý rok mělo být usídleno 5000 rolníků. Půdu jich ale potřebovalo nějakých 5 000 000. S touto směšně optimistickou, reformní politikou mohl být konec za tisíc let v dohledu!
K otázce práce přistupovali vyzbrojeni otřesným žargonem. Dělnickou kontrolu tvořilo takové delegování moci, jaké přítelíčkování a protekce umožňovaly.
Spolu s aférou Telefonica se začalo diskutovat o koloniálním statutu Španělska. Takže i přes všechno Prietovo hrdinství a navzdory skutečnosti, že při debatě v Ateneu v Madridu označil smlouvu o Telefonice za jednostrannou, se střílelo z kulometů do dělníků Telefoniky, kdykoliv vyšli do ulic, aby požadovali spravedlivý růst mezd místo podpory ze strany severoamerického kapitálu.
Prožili jsme dvě dvouletky. Rudou a Černou. Během obou byla dělnická třída zbaběle perzekvována.
Socialisté fungovali jako lokajové kapitalismu. Zákony na obranu Republiky, veřejného pořádku a zákon z 8. dubna jsou svojí podstatou zcela represivní. Pravice je využívá, jak se jí zlíbí. Odpověď dělníků můžeme spatřovat ve vypalování klášterů, v událostech z 8. ledna v Barceloně a 3. prosince ve Figols. Deportace do Bata a Villa Cisneros byly jen dalším krokem k předání Republiky věčným nepřátelům proletariátu.
Obě dvouletky naplňovala tragédie. Odpovědnost za obsazení vůdčích pozic pravicí musí nést sociální demokracie. A je to její vina, jestliže revoluce nedokázala uniknout zahraničním intervencím. V dubnu 1931 se italští fašisté ještě ani nevymotali z trní Adony a hitlerovci ještě nestihli vztyčit nacionalistický, totalitní stát. Okolnosti byly příznivé. Ale zrada socialistů a reformismus Pestani a jeho ministrantů zabránily příchodu momentu pravdy (který měl být později zaplacen ještě dráž).
Z tohoto špatně poskládaného mišmaše situací vzešel říjen.
Předehra k červenci se zrodila v Asturii. Tam se boj vedl s odvahou a zuřivostí. V Katalánsku si Dencas určil za cíl postavit dělnickou třídu proti této revoltě, která by bývala mohla mít zásadní význam.
Všechno, oč socialistům v říjnu šlo, bylo zabránit Alcalovi Zamorovi, aby předal moc pravici a to stejným způsobem jakým jej předtím vystrašili svými stávkami. Kdyby toužili po revoluci, využili by rolnické revolty v červnu 1934, nebo by ji přímo načasovali, aby mohli skoordinovat město s venkovem. Dělnická třída ale socialisty odkopla.
Vláda Lerrouxe a Gila Roblese trvala dva roky. Dva černé roky represí a věznění vyvrcholily volbami za "osvobození vězňů" (elecciones pro-presos), které přinesly své ovoce v červencových událostech.


19. červenec
Tragédie Španělska nezná konce. Ani ty nejsytější barvy nemohou vykreslit tragédii lidu, jehož těla i myšlenky děsí minulé i dnešní hrůzy.
Naši spisovatelé ani neumí přesně zobrazit kalvárii rasy, která byla zřejmě zrozena k utrpení.
V únoru 1936 byl smutný obraz této španělské scény nejčernější. Toho data bylo Španělsko jedním obrovským vězeňským táborem. Tisíce dělníků byly za mřížemi.
Nacházíme se na pokraji července. Musíme si vzpomenout na události, které vydláždily cestu vzpouře armády.
Politika černé dvouletky zbankrotovala. Gil Robles nezmírnil choutky svých následovníků. Vyvstal konflikt mezi Alcalem Zamorou a šéfem Lidové akce. Jezuité podporovali prezidenta Republiky. Byl jejich novou nadějí - prapor ústavních reforem a náboženství nepozvedl náhodou. Jak dlouho cortesy přežijí, nebylo jisté. Radikálové se odtrhli od pravičáckého bloku, protože cítili, že jsou srdci národa značně odcizení. Bouřlivá zasedání se hodila k politice, která byla nízká, odporná a zločinná ve své surovosti.
Proletariát o sobě dával vědět už patřičnějším způsobem. Obrovité manifestace konané na stadionu v Madridu, v Barceloně a ve Valencii vládly široké davy. Můžeme jen litovat, že tyto ukázky odhodlání a ducha vzpoury posloužily k obnově důvěryhodnosti staré, reakcionářské figury, jako byl Azaňa. Byla to chyba, za niž budeme později platit i s úroky. Alcala Zamora si myslel, že má situaci pod kontrolou. Cortesy byly rozpuštěny. Franco, Goded, Cabanellas, Queipo de Llano, Mola - to všechno byly Zamorovy loutky. K uskutečnění svého plánu si vybral finančníka-banditu, jistého Portela Valladarese.
Galicijskému caciquovi se nedostávalo státních zdrojů. Navzdory manipulování voleb a seznamu kandidátů schválenému ministerstvem, nedokázaly výsledky únorových voleb vnést klid do duše Svaté diecéze.
Když zjistil, že se jeho plány zhatily, naléhal na Portela, aby vyhlásil stav ohrožení. Portela se ale neodvážil. Uvědomil si, že španělský lid je v ulicích a doporučil mu poslat Azaňu. A měl pravdu. Politik rudé dvouletky měl být dočasným sedativem. Přesně o to tehdy reakcionářům šlo... o oddechový čas, během nějž by mohli dokončit přípravy na vzpouru generálů, kteří byli častými hosty na Plaza de Oriente.
Ani úspěšné únorové volby socialistům neotevřely oči. Obrovité manifestace na protest proti množství vězňů, nadšení pro propuštění vězňů, kteří byli zavřeni během velkého říjnového dramatu... to vše jim neukazovalo nic nového. Drželi se svých starých zvyklostí. Nové cortesy. Nové volby prezidenta Republiky. Drželi se plánů Alcala Zamory a jeho schématu na předání kontroly vojsku a ne lidu.
Ale proletariát se draze poučil ze dvou dvouletek, které prožil. Vyrazil střemhlav do ulic. Světlonoši zapalovali náboženská centra. Křik uvězněných vzdoroval jejich zdem. Města i venkov byly stejně vzburcované.
Tupost sociálních demokratů lidový výbuch zbrzdila. Naštěstí po pěti měsících přinesl nedostatek chytrosti pravičáků a jejich neschopnost ocenit vpravdě kontrarevoluční úlohu Azani a Prieta toto téma opět do ulic.
Od února do července docházelo ke sporadickým násilnostem. Přesto byla znovu prolita krev dělníků. Stávka zednických odborů v Madridu a srážka v Malaze odhalily kretenismus únorových politiků.
Pravice drze mobilizovala k útoku proti stavu, který vzešel z voleb naplněných emocemi. Fašisté zbaběle vraždili a svými překvapivými útoky vyvolávali nenávist. Byl tu neurčitý pocit, že černé Španělsko něco plánuje. Neustále se povídalo o vzpouře armády.
Nebylo pochyb. Proletariát se pustil na cestu k červenci. Vláda vypadla ze sedla. Postavena před volbu mezi fašismem a proletariátem si zvolila fašismus. Aby zakryl stopy, bude zrádce číslo jedna, Casares Quiroga, vyhrožovat pravičákům z vládních lavic a podnítí je tak, aby vyšli do ulic.
Zavraždění Calva Sotela posunulo věci kupředu. Když fáma říkala, že armáda vtrhne každou chvíli do ulic, zdálo se, že je pravděpodobně pravdivá. Přijali však ti ve vládě nějaká preventivní opatření? Franco velel na Kanárech, Goded na Baleárách, Mola v Navaře... Proč celou tu bandu nerozpustili? Fašisté se totiž mohli spolehnout i na mocné spojence ve vládních kruzích!
17. července se Nemesis, kterou jsme po nějakou dobu zadržovali, odmaskovala. Na Baleárách, v Maroku a na Kanárech byli důstojníci v otevřené vzpouře.
Co se udělalo, aby se rázně učinila přítrž této rebelii? Co udělala vláda toho prašivce, Casarese Quirogy? Uzamčela se v naprosté nečinnosti. Zastírala před lidem vážnost situace. Zavedla přísnou cenzuru. Odmítla dát proletariátu zbraně.
Mezi 17. a 19. červencem byl stále čas donutit militaristy, aby kapitulovali. Převážil ale velmi podezřelý, sebevražedný postoj. Casares Quiroga je Molův komplic. Držel jej dál v Pamploně i tehdy, když prohlásil, že vstupuje do vzpoury proti výsledkům únorových voleb a i navzdory tomu, že poskytoval ochranu všem spiklencům na pravici.
Zrada levice je očividná. Lid nedostal zbraně, protože buržoazní demokraté se báli proletariátu. V Zaragoze dopomohl fašistům k vítězství guvernér Vera Coronel, který se vykrucoval při vyjednávání se zástupci dělníků. A ve Valencii směli vzbouřenci zůstat ve svých kasárna, i když celé Španělsko se už ponořilo do bojů.
V této historické, krví prosáklé, hodině nemlátíme naprázdno hubou, když obviňujeme ty republikánské politiky, kteří ze strachu před dělnickou třídou jednali otevřeně ve prospěch fašismu. Žalujeme Azaňu, Casarese Quirogu, Companyse a socialisty, všechny ty fraškovité herce Republiky, která - vybudována v dubnu z jednoaktovky - nechala zpustošit domovy dělnické třídy. A k tomu došlo kvůli neschopnosti provést revoluci v pravý čas.
Lid musel jít a hledat zbraně. Vzal si je právem silnějšího. Získal je vlastní pílí. Nikdo mu nic nedal, ani vláda Republiky, ani Generalitat - ani jedinou pušku!
19. července, tak jako dříve při jiných velkých příležitostech, proletariát zaujal pozice na ulicích. Několik dnů pečlivě bděl na ulicích každé osady ve Španělsku. V hlavním městě Katalánska znovu ožívaly vzpomínky na slavné boje minulosti.
První zbraně dělníci ukořistili z jakýchsi zásobovacích lodí Manuel Arnus a Marques de Comillas, které kotvili v barcelonském přístavu.
19. července vtrhli militaristé na úsvitu do ulic pod útokem katalánského lidu, který napadnul kasárna a bojoval, dokud nebyla zabrána i ta nejposlednější fašistická pevnůstka.
Katalánský proletariát zachránil proletariát Španělska před fašismem. Proletářské Katalánsko se stalo majákem, který vrhal své světlo na celé Španělsko. Nevadí, že zemědělské oblasti Španělska jsou v rukou fašistů, my, dělníci z průmyslových zón, vysvobodíme své soudruhy ze zajetí, do nějž upadli.
V Madridu to bylo stejné. Ani tam se žádné zbraně nerozdávaly. Musely se vybojovat na ulicích. Proletariát bojoval, vzal útokem kasárna Montana a porazil vojáky. A pak dělníci vyrazili s palnými zbraněmi a se vším, čeho se mohli chopit, k Sieře de Guadarramě, aby odřízli postupujícího generála Molu. S navarrskými brigádami za sebou se chystal dobýt hlavní město Kastilie.
Fašismus byl na hlavu poražen na severu, v Levantě a na několika místech v Aragonu, Andalusii a Extremaduře. Všude jinde na poloostrově však byli dělníci neozbrojení a museli se přít s levičáckými guvernéry, kteří španělským fašistům usnadnili cestu.
Casares Quiroga uvolnil místo vládě pod vedením Martineze Barria. Tento politik, který torpedoval dubnové ústavodárné cortesy, přišel k moci, aby dosáhnul dohody s fašisty a předal jim moc. Blesková reflexivní akce dělnické třídy zmařila jeden z nejhanebnějších aktů zrady, jakých jsme kdy byli svědky. Jestliže k této zradě nikdy nedošlo, bylo to jen proto, že na to nezbyl čas. Politici, Azaňou počínaje, musí za tento sprostý manévr zaplatit svými hlavami. Tento pesimistický náhled na situaci a nabídku kapitulace, které kolovaly v oficiálních kruzích, zlikvidovala zuřivost proletariátu. Giral nahradil Martineze Barria.
Přednesli jsme vám humorný nárys vývoje událostí. Avšak prospěje nám, když u července zůstaneme trochu déle a budeme analyzovat, jaké revoluce se v těch slavných dnech dosáhlo.
O červenci se už hodně teoretizovalo. Buržoazní demokraté a marxisté trvají na tom, že lidový výbuch v červenci musíme klasifikovat jako legitimní akt sebeobrany proletariátu, který viděl, že je napaden svým nejhorším nepřítelem. Toto berou jako svoji základní tezi a pak tvrdí, že červenec tudíž nelze pokládat za typicky revoluční, třídní fenomén.
Tato teze našich odpůrců je blud. Revoluce vypukají nepředvídaně, ale vždy jim předchází dlouhé období těhotenství. Duben jednu éru otevřel a druhou zavřel. A přímo v popředí dubnové éry dělnická třída držela pozice revoluce a drží je dál ještě i dnes. Kdyby se býval střemhlav nevrhl do ulic v červenci, tak by to proletariát udělal někdy jindy, ale neupustil by od svého vznešeného poslání - osvobodit se z buržoazního jha.
Od maloburžoazie přichází domněnka, že jsme byli všichni - všichni z nás, všechny názorové odstíny - na ulicích. Musíme jim však připomenout, že kdyby CNT a FAI nespěchaly tam, kde bylo nebezpečí největší, tak by se jen v Barceloně zopakovalo operetní představení z října.
V Katalánsku převládali organizovaní dělníci z CNT. Pokud je tu někdo, kdo to popírá, pak je to z nevědomosti nebo ze snahy ignorovat dějiny CNT na katalánské půdě.
Hybnou silou červencové revoluce byli dělníci a jako taková byla třídní revolucí. Na ulicích i na teoretické úrovni maloburžoazie vystupovala vždy s křížkem po funuse, nic víc.
Jsou tu ale i jiné věci k úvaze, stejně důležité či snad ještě důležitější. Vzpomínky na politické podmínky, které kapitalismus vyvolal v XVII., XVIII. a XIX. století, byly už jen vágní. A co víc otřeseny byly i maloburžoazní, demokratické iluze o tom, co přinesly dřívější události - jako rok 1873 nebo duben. Po únoru byla jedinou možnou revolucí ve Španělsku sociální revoluce - taková jaká vyšlehla s takovou velkolepostí v červenci.
Duben rozhodnul. Stačil na to, aby nám zabránil udělat stejnou chybu. Čímž nemáme na mysli jen represe, jejichž jsme byli terčem. Omezíme se tedy už pouze na nesmyslný argument, se kterým přicházejí marxisté.
Jak si vysvětlujeme fakt, že jsme v červencové revoluci byli svědky opakování chyb, které už jsme stokrát a stokrát kritizovali? Jak to přijde, že jsme v červenci v sociální revoluci nevytrvali? Jak to, že se dělnické organizace nedokázaly chopit maximální kontroly nad zemí?
Velká většina pracujícího obyvatelstva stála za CNT. V Katalánsku byla CNT většinovou organizací. Co se stalo, že CNT neprovádí svoji revoluci, lidovou revoluci, revoluci většiny obyvatelstva?
Stalo se to, co se muselo stát. CNT naprosto postrádala revoluční teorii. Neměli jsme konkrétní program. Neměli jsme žádnou představu, kam jdeme. Vybásnili jsme si toho spoustu, ale když se to vezme kolem a kolem, nevěděli jsme, co dělat s našimi masami pracujících, či jak dát oné lidové lavině, která se do naší organizace hrnula, nějaký efekt. Protože jsme nevěděli, co dělat, předali jsme revoluci na podnose buržoazii a marxistům, kteří podporují frašku včerejších let. A co hůř, poskytli jsme buržoazii oddechový čas, aby se mohla vrátit, reformovat se a chovat se jako dobyvatelka.
CNT nevěděla, jak dostát své úloze. Nechtěla prosazovat revoluci se všemi jejími důsledky. Bála se zahraničních flotil a tvrdila, že by lodě britské flotily začaly ostřelovat Barcelonu.
Už byla někdy nějaká revoluce provedena bez toho, aniž by se musely překonat nesčetné těžkosti? Je na světě nějaká revoluce pokročilého typu, která by dokázala zabránit zahraniční intervenci?
Když používáte strach jako odrazový můstek a dovolíte bázlivosti, aby vás ovládala, nikdy neuspějete. Jedině troufalí, rozhodní a odvážní lidé mohou dosáhnout velkých vítězství. Bojácní nemají právo vést masy.
Když organizace celou svoji existenci strávila kázáním revoluce, je její povinností přikročit k činu, kdykoliv se objeví příznivé okolnosti. A v červenci se příležitost ukázala. CNT měla naskočit za volant země a zasadit tvrdou ránu z milosti všemu, co zastaralo, všemu archaickému. Tak bychom bývali vyhráli válku a zachránili revoluci.
CNT ale udělala opak. Spolupracovala s buržoazií na státních záležitostech zrovna tehdy, kdy se stát ze všech stran rozpadal. Podepřela Companyse a jeho kumpány. Vdechla nový život anemické, hrůzou ochromené buržoazii.
Jedním z důvodů, které vedly přímo k tomu, že byla revoluce zadušena a CNT odsunuta, je to, že se chovala jako menšinová skupina, ačkoliv měla na ulicích většinu.
S tímto menšinovým vystupováním nedokázala CNT své plány prosadit. Byla neustále sabotována a zapletla se do sítě zmatené, zákeřné politiky. V Generalitat i ve městské radě jsme měli méně hlasů než jiné skupiny, i když jsme měli mnohem víc členů. A navíc jsme to byli my, kdo dobyl ulice. Proč jsme se jich tak hloupě vzdali?
Na druhé straně musíme trvat na tom, že revoluce jsou totalitní, ať si kdokoliv říká něco jiného. Dochází sice k pokrokovému řešení různých aspektů revoluce, ale s tou podmínkou, že třída, která představuje nový řád, je třídou s největší odpovědností. A když děláme věci jen tak napůl, tak se dostaneme k tomu, co nás právě zajímá - k červencové katastrofě.
V červenci byl zřízen Výbor antifašistických milicí. Nebyl to třídní orgán. Své zástupce v něm měla i buržoazie a kontrarevoluční frakce. Vypadalo to, jakoby byl tento výbor zřízen jako protiváha ke Generalitat. Všechno to byl ale jen klam. Organizovaly se kontrolní hlídky. Byli to lidé z barikád, lidé z ulic. Byly převzaty továrny, dílny a obchod a šáhlo se i na latifundisty. V každém místě a každé obecní samosprávě vznikly výbory obrany a zásobovací výbory.
Uběhlo šestnáct měsíců. A co zbylo? Z ducha července už jen vzpomínka. Z organismu července jen minulost.
Ale mašinérie politiků a maloburžoů se dál povaluje nedotčena. Podrost některých sektorů, které stojí čistě na hřbetech dělníků, dál nebere konce na Plaza de la Republica v katalánském hlavním městě.


3. květen
Největší úsilí o rozdrcení podstaty červencové revoluce vyvíjela kontrarevoluce v katalánských kasárna.
Hospodářská struktura Katalánska umožnila soustředění velkých mas dělníků, vzdělaných v atmosféře továren a dílen k třídnímu uvědomění. Tento příznačný rys center průmyslové výroby byl pro dosažení konce revoluce extrémně příznivý. V červenci postavili pracující lidé Katalánska společenský život na novou základnu. Došlo k obrodě nezkrotného proletariátu, kriticky vybaveného dlouhými lety bojů v řadách konfederace. Sociální revoluce mohla být v Katalánsku skutečností. Tento revoluční proletariát navíc mohl posloužit jako protiváha k byrokratickému, reformistickému Madridu a k vlivu katolického Baskicka.
Události ale nabraly jiný směr. V Katalánsku k revoluci nedošlo. Když si uvědomila, že si vedení žvanilů opět osedlalo proletariát, maloburžoazie, která v červenci zalezla do svých děr, se rychle zapojila do bitvy.
Šokující je, že když hovoříme o střední třídě, musíme se zmínit i o marxistech, k nimž se nahrnulo 120 000 hlasů od živnostníků a Lligy.
V Katalánsku byl socialismus žalostným stvořením. Jeho řady přetékaly členy, kteří byli proti revoluci. Stal se kapitánem kontrarevoluce. Zplodil i UGT, která se stala přívěskem GEPCI. Marxističtí vůdci pěli chválu na kontrarevoluci. Hnětli hesla na téma jednotné fronty a mezitím zlikvidovali POUM a pak se tu stejnou operaci pokusili zopakovat i s CNT.
Manévry maloburžoazie ve spojení se socialisty a komunisty vyvrcholily v květnových událostech.
O tom, co se v květnu vlastně stalo, existují protichůdné verze. Pravda je však taková, že kontrarevoluce chtěla dostat dělnickou třídu do ulic neorganizovanou, aby ji mohla rozdrtit. Díky hlouposti některých vůdců, kteří vydali rozkaz k zastavení palby a nazvali Přátele Durrutiho agenty provokatéry zrovna, když byly ulice dobyty a nepřítel odstraněn, kontrarevoluce svých cílů částečně dosáhla.
Samosebou, že kontrarevoluce má zájem na tom, aby kontrola veřejného pořádku přešla pod dohled valencijské vlády. Díky Largovi Caballerovi se jí to povedlo. Stojí za zmínku, že v té době měla CNT v kabinetu čtyři ministry.
Rovněž se zdůrazňuje, že maloburžoazie zosnovala i plán, který měl umožnit zahraniční intervenci pod záminkou odstranění nepořádku. Bylo jisté, že by do Barcelony připlula cizí flotila. A povídalo se i o motorizovaných divizích francouzské armády, které se chystají vpadnout do postů na hranicích. K čemuž bychom mohli přidat i spikleneckou práci politiků, kteří se scházeli ve francouzském hlavním městě.
Atmosféra byla velice napjatá. Trhaly se členské průkazy CNT. Militanti CNT a FAI byli odzbrojováni. Neustále docházelo ke srážkám, které jen čirou náhodou neměly vážnější důsledky. Provokace, kterým jsme my, dělníci, museli čelit, měly mnoho podob. Stolokracie už vyhrožovala otevřeně, nezastřeně a beze studu.
Smrti jednoho socialistického militanta - Roldana - se využilo jako záminky k monstrózní ukázce síly, které se zúčastnila celá ta kontrarevolucionářská banda.
Všechno, co se nedařilo, se svádělo na CNT. Anarchisté byli obviňováni z každého neštěstí. Nedostatek potravin se svaloval na zásobovací výbory.
3. května to prasklo. Se souhlasem Ayguadého se Rodriguez Salas, komisař pro veřejný pořádek, postavil do čela jednotky Přepadových gard a vtrhnul do telefonní ústředny. Snažili se odzbrojit soudruhy z CNT, i když ústředna byla pod společnou kontrolou CNT a UGT.
Tento tah Rodrigueze Salase - který patří k PSUC - byl voláním do zbraně. Během několika málo hodin vyrostly barikády na všech ulicích Barcelony. Bylo slyšet třeskot palby z pušek a rachot kulometů a vzduch byl plný dělostřeleckých salv a zpráv o bombách.
Na konci těch několika málo hodin se poměr sil obrátil ve prospěch proletářů zapsaných do CNT, kteří stejně jako v červenci bránili svá práva s puškou v ruce. Zmocnili jsme se ulic. Byly naše. Nebyla žádná síla na Zemi, která by nám je mohla vyrvat. Dělnické čtvrtě padly do našich rukou rychle. A pak jsme se kousek po kousku zakusovali do území nepřítele až k pevnosti v lepší čtvrti - centrum města - která by bývala už také brzy padla, nebýt zběhnutí výborů CNT.
Při vědomí nerozhodnosti, která se v bojích projevovala a toho, že na ulici evidentně chybí vedení a organizace, vydalo naše uskupení leták, po němž následoval manifest.
Označili nás za agenty provokatéry, protože jsme požadovali, aby byli provokáteři zastřeleni, aby byly ozbrojené jednotky rozpuštěny, aby byly potlačeny ty politické strany, které provokaci vyzbrojily a rovněž aby byla vytvořena revoluční junta, která by dál prosazovala zespolečenštění hospodářství a která by dala veškerou hospodářskou moc odborům.
Naše analýza, tak jak byla v oněch napjatých chvílích sepsána v letáku i v manifestu, trvala na tom, že barikády by se neměly opouštět bezpodmínečně, jelikož by to bylo poprvé v dějinách, kdy vítězná armáda postoupila území nepříteli.
Bylo třeba záruk, že nebudeme perzekvováni. Ale pohlaváři z CNT ujišťovali, že zástupci organizace v Generalitat se o dělnickou třídu postarají. Nicméně, došlo k druhému dějství toho, co před několika hodinami ve Valencii utichlo.
Barikády se opustily, aniž bychom k tomu měli dobrý důvod. S uklidněním katalánské scény vyšly najevo excesy, kterých se marxisté a státní jednotky dopouštěly. Měli jsme pravdu. Soudruh Berneri byl unesen ze svého domu a zastřelen uprostřed ulice. V Sardanole bylo nalezeno třicet strašlivě zmrzačených soudruhů. Soudruh Martinez z Libertinské mládeže přišel o život neznámo jak v soukromé věznici Čeky a velké množství soudruhů z CNT a FAI bylo brutálně zavražděno.
Nesmíme zapomenout, že profesor Berneri byl vzdělaný italský soudruh - z té antifašistické Itálie, která plní deportační ostrovy, hřbitovy a koncentrační tábory. Stejně jako jeho antifašističtí soudruzi, ani on nemohl v Mussoliniho Itálii zůstat.
Po vraždách následovala vlna intenzivních represí. Soudruzi byli zatýkáni za spojitost s událostmi v červenci a v květnu. Došlo k útokům na odbory, kolektivy a kanceláře Přátel Durrutiho, Libertinské mládeže a POUM.
Jednu událost nemůžeme vynechat. Zmizení a smrt Andrése Nina. Uplynulo už víc než půl roku a vláda takzvanou záhadu obklopující Ninovu vraždu ještě pořád neobjasnila. Dozvíme se jednoho dne, kdo jej zabil?
Po květnu se kontrarevoluce cítila silnější než kdy v minulosti. Zahraniční mocnosti poskytly této reakcionářské stolokracii svoji pomoc. Během několika dnů se zformovala Negrínova vláda, za jejímž vznikem se skrývaly dva cíle: vyhlazení revoluční části proletariátu a příprava na abrazo de Vergara. V Katalánsku mezitím vznikla vláda, která byla složená ze sekretariátů politických stran a odborových organizací, dokud Luis Companys z Generalitat nevypudil zástupce za CNT.
K čemu došlo v květnu, bylo značně odlišné od toho, co se stalo v červenci. V květnu proletariát očividně bojoval s třídním duchem. Nemůže být pochyb o tom, že dělnická třída chtěla revoluci radikalizovat.
Ať se reakční tisk snaží sebevíc zatemňovat podstatu května, do dějin se zapíše jako náhlý a dobře načasovaný úder proletariátu. Cítil, že revoluce je v ohrožení, a proto proletariát vyšel do ulic, aby ji zachránil a oživil.
V květnu jsme ještě měli čas revoluci zachránit. Mnozí snad litují, že v těch historických chvílích uposlechli výzvu k zastavení palby a při pohledu na věznice nacpané dělníky je svírá bolest.
Skupina Přátelé Durrutiho své povinnosti dostála. Byli jsme jediní, kdo se s výzvou okolností vyrovnal. Věděli jsme, co bude následovat.
Květen nesmí být nikdy zapomenut. Bylo to to nejhlasitější zabušení dělnické třídy na portály buržoazie. Kdykoliv budou historikové mluvit o událostech května, budou muset vzdát hold katalánskému proletariátu, který určil míru pro novou éru, jež musí být stoprocentně proletářská.


Nezávislost Španělska
Intervence zahraničních sil na španělské scéně přinesla do středu zájmu věčné dilema naší země.
Od XVI. století je politický život Španělska v držbě zahraničních mocností. Dvě dynastie - jedna rakouská, druhá bourbonská, o krátké vládě Amadea Savojského ani nemluvě - držely španělský lid v poddanství až do 14. dubna 1934.
Nezávislost Španělska byla vždy jen fikcí. Nejdůležitější úlohu v našich rozhodnutích hrálo ministerstvo zahraničí a Quai d`Orsay. Vzpomínáte si, jak byl Sanjurjo po své vzpouře v srpnu 1932 omilostněn až po nátlaku francouzské vlády?
Španělské hospodářství, především založené na zemědělství, nás drželo připoutané k drátkům velkých průmyslových mocností. Abychom mohli vyvážet svoji produkci, museli jsme nakupovat stroje, které jsme si mohli vyrobit i doma. A za to, že Londýn odebírá naše pomeranče, na nás naléhá, abychom kupovali anglické uhlí, což nevyhnutelně vede ke zkracování pracovního dne v našich uhelných dolech, protože domácí výroba rychle klesá.
Vyvážíme železnou rudu, měď a další minerály, abychom nakoupili hotové stroje, které postavila ta samá země, jež od nás nakupuje suroviny.
Naše ložiska jsou nesmírně bohatá, ale vlastní je zahraniční kapitál. Naši zemi svírají chapadla mezinárodních financí, které pohlcují bohatství lidu. Ze španělských dělníků vždy tekl pot, aby ukojili dividendy a obrovské zisky zahraničních akcionářů a finančníků.
Od úsvitu našich dějin byl ve Španělech zřejmý duch nezávislosti. Invazí byl nespočet, ale nikdy se jim nepovedlo uhasit onen posvátný plamen nezávislosti.
Když se podíváme na dnešní invazi, má povahu, která kontrastuje s těmi předešlými v tom, že v případě Iberů, Féničanů, Kartáginců, Římanů, Arabů nebo Francouzů neměly invaze žádný sociální rozměr.
Během napoleonských válek stáli liberálové a absolutisté v bitvě vedle sebe. El Empecinado měl Otce Merina na své straně, i když jen pod tlakem okolností.
Během výpravy vévody z Angouleme, schválené Svatou aliancí ve Vídni, se názory na poloostrově značně rozcházely. Otec Merino stranil agresorům. A El Empecinado vstupu zahraničních jednotek odporoval.
Dnes se znovu opakuje to, k čemu došlo za vlády Ferdinanda VII. Ve Vídni byla opět konference fašistických diktátorů, jejímž účelem bylo zorganizovat intervenci do Španělska. A ozbrojení dělníci pozvedli El Empecinadův plášť.
Německo a Itálie potřebují suroviny. Potřebují železnou rudu, měď, olovo a rtuť. Avšak tato španělská ložiska minerálů jsou hájemstvím Francie a Anglie. Ale ač Španělsku hrozí poroba, Anglie neprotestuje. Naopak - v zákeřném manévru se snaží vyjednávat s Frankem.
Od začátku války pomáhala blokovat přístavy, které držíme. Fašistické lodě vykládají válečný materiál v přístavech kontrolovaných fašisty... a nakládají železnou rudu, dobytek, olej... Mezinárodní fašismus potřebuje potravu pro svoji mašinérii. Hitlerovo heslo - Více pušek, méně krků - a Mussoliniho soběstačnost je vedou k tomu, aby drancovali zemědělské oblasti pod železnou vládou vzbouřeneckých generálů.
V hospodářských záležitostech jsme vždy byli závislí na jiných zemích. Obchodní dohody a platební bilance nikdy nehrály v náš prospěch. Tento trend byl noční můrou našeho hospodářství.
Problém Španělska je problémem kolonie. Po té, co kapitalismus zadusil feudalismus na svém vlastním území, dostal se do podivného postavení, kdy musí podpírat feudální režimy v zemích, které chce vykořisťovat. To platí pro Španělsko stejně jako pro Čínu.
Je na dělnické třídě, aby zajistila nezávislost Španělska. Domácí kapitalismus ji nezajistí, jelikož mezinárodní kapitalismus překračuje všechny hranice. Taková je momentální situace Španělska. Je na nás, dělnících, abychom vykořenili zahraniční kapitalisty. Vlastenectví s tím nemá co dělat. Jde o třídní zájmy.
Jelikož mezinárodní intriky pokračují, můžeme klidně předpokládat, že se Anglii povede španělskou otázku urovnat na základě potupného statu quo. Udělá Německu a Itálii ekonomické ústupky? Shrábnou zahraniční mocnosti částečná práva na naše podzemní zdroje? Bude Španělsko rozděleno?
Anglie má zájem o naše nerostné bohatství. Tlak fašismu šířícího se po světě je tak kolosální a tak napomáhá slavnému Paktu proti kominterně, že přinejlepším věrolomný Albion ustoupí. Ovšem pouze za předpokladu, že jeho lodě budou moci volně proplouvat přes Mare Nostrum.
Těžko odhadovat, co se stane. Nesmíme důvěřovat Lize národů, ani houfu výborů a podvýborů, ani konferencím, jejichž jediným účelem je ztrácet čas jako na konferenci v Nyonu. Stojí však za zmínku, že angličtí konzervativci odvolali lorda Halifaxe, autora masakrů v Indii.
Pro nás může být jen jedna otázka: bude Francii ochotna dát v šanc nejen své pobřeží, ale i bezpečnost svého území? Bude se Francie držet politiky nevměšování, kterou ukul Leon Blum? Je připravena vzdát se své koloniální armády?
Nevěřme nikomu. Spása leží v našich vlastních rukou. Zahraniční mocnosti inklinují k menšímu zlu, k intrikám. A dělnická třída si už najde způsob, jak zabránit, aby se Španělsko stalo předmětem mezinárodní dohody tak jako Tanger, Gdaňsk nebo Sársko.
Vítězství nebo smrt, soudruzi. Taková je naše momentální volba.


Kolaborace a třídní boj
Ve Španělsku, stejně jako obecně v každé jiné zemi, dělnické hnutí projevuje dvě tendence. Jednak kolaborantskou a jednak tu, která nepřipouští jakékoliv kšeftování s nepřítelem.
V této naší zemi to je socialismus spolu se svojí odborovou odnoží, UGT, kdo vždy hrál klasickou roli reformistů. Je útulkem pro odrodilé dělníky, dokonce i pro infiltrátory v dělnických organizacích, jejichž jediným cílem je zapřáhnout proletariát do jha buržoazní bričky.
Prohlášení, které učinil Indalecio Prieto během rudé dvouletky u příležitosti stávky železničářů, vyjadřuje samotnou podstatu kolaborantství. To prohlášení je notoricky známé: "Předně jsem ministr a až pak socialista," řekl tehdy don Inda.
Španělská revoluce trpěla zhoubným vlivem reformistů na její směřování. Nebyla ochota vyložit společenský a třídní význam červencových událostí.
Třídní boj, který CNT vždy kázala, byl odložen až na druhé místo kvůli řadě otázek, jež se ukázaly být pro směr revolucí velice škodlivé. Když už jsme vzali toto odložení na vědomí, můžeme jen litovat takového zmrzačení revoluce, ale - v organickém smyslu - i půdy, kterou jsme ztratili pod nohama kvůli neschopnosti striktně se držet v třídním terénu revoluční linie a kvůli zašlapání revolučního syndikalismu do země.
Odbory jsou orgány, které vyjadřují ryzí cítění třídy dělníků v její věčné bitvě s kapitalismem. Pokud odložíme odbory až na druhé místo, pak přirozeně dojde k poškození zájmů proletariátu.
Kolaborantství musíme vždy odsuzovat. Ke spolupráci s kapitalismem, ať už mimo rámec buržoazního státu či přímo v samotné vládě, nesmí nikdy dojít. Naše místo jakožto výrobců je v odborech, kde posilujeme jediné orgány, které by měly dělníky vedenou revoluci přežít.
Třídní boj není pro dělníky žádnou překážkou v tom, aby dnes dál bojovali na bitevních polích a pracovali ve válečném průmyslu. Je však nutné mít neustále na mysli, že máme ke každé nové iniciativě přistupovat v třídním smyslu a dávat odborům prioritu, která jim náleží.
Mimo odborů nesmí existovat žádný jiný hospodářský orgán, který by omezoval jejich pravomoci. A nelze ani zachovat vedle odborů stát - pokud jej ovšem nepodepřeme vlastními silami. Boj proti kapitalismu pokračuje. Na našem vlastním území je buržoazie stále ve spojení s mezinárodní buržoazií. Dnes tedy máme stejný problém jako po celá ta léta.
Nechť naše odbory zůstanou věrné samy sobě. Nechť se dál držíme linie, kterou CNT vytýčila ve svojí specifické konfrontaci s naší domácí buržoazií, tak jako tomu bylo až do 19. července.
Kolaboranti jsou spojenci buržoazie. Jedinci, kteří takové vztahy obhajují, nemají cit pro třídní boj a ani v nejmenším si neváží odborů.
Nikdy se nesmíme smířit s upevněním pozic našeho nepřítele.
Nepřítele je třeba omezovat. A jestli se v tom někdy zastavíme, pak nikdy nesmíme připustit, aby se tato společenská úchylka vyvinula v otevřené napomáhání kapitálu.
Vykořisťovatelé a vykořisťovaní nemohou mít naprosto nic společného. O tom, kdo z nich bude mít navrch, může rozhodnout pouze bitva. Buď buržoazie, nebo dělníci. Určitě však ne obojí zároveň.
Dělnická třída drží budoucnost ve svých rukou. My, párijové, nemáme co ztratit, ba naopak můžeme získat své osvobození, jež je osudem naší dělnické rodiny.
Přetrhněme články řetězu. Posilme své odbory. Udržujme naživu duch třídního boje.


Náš postoj
Je čas být konkrétní. A my budeme a budeme přitom dbát na každý problém, který před nás současná situace staví.
Co se týče problému války, podporujeme myšlenku, že armáda má být pod naprostou kontrolou dělnické třídy. Důstojníci pocházející z kapitalistického režimu si ani v nejmenším nezasluhují naši důvěru. Častokrát dezertovali a většina katastrof, se kterými jsme se střetli, se dá připsat očividným zradám důstojníků. Co se týče armády, chceme aby byla revoluční a aby ji vedli výlučně dělníci. A pokud by si měla nějakého důstojníka ponechat, pak musí být pod tím nejpřísnějším dohledem.
Trváme na tom, že válku musí řídit dělníci. Důvodů k tomu máme spousty. Porážky u Toleda, Talavery, ztráta severu a Malagy ukazují na nekompetentnost a nedostatek čestnosti ve vládních kruzích a to z následujících důvodů.
Sever Španělska se dal zachránit, pokud by se sehnal válečný materiál nutný pro odpor vůči nepříteli. Prostředky na to byly. Španělská banka měla dost zlata na to, aby mohla zaplavit španělskou půdu výzbrojí. Proč se tak nestalo? Čas na to byl. Nesmíme zapomenout, že kontroly nevměšování o sobě nedaly vědět ještě několik měsíců po tom, co ve Španělsku vypukla válka.
Vedení, které řídilo válku, bylo katastrofální. Činnost Larga Caballera je politováníhodná. To, že Aragonská fronta doposud nedostala zbraně, které tolik potřebuje, je jeho vina. Jeho nechuť ozbrojit aragonský sektor zabránila Aragonu, aby se dostal ze spárů fašistů. To by zároveň bývalo snížilo tlak na fronty kolem Madridu a na severu. A byl to Largo Caballero, kdo vyslovil mínění, že poslat zbraně na Aragonskou frontu by bylo jako je předat CNT.
Byli jsme proti spolupráci s buržoazními skupinami. Nevěříme, že lze opustit třídní přístup.
Revoluční dělníci nesmí brát na svá bedra úřednické posty, ani se zabydlovat na ministerstvech. Neboť, dokud válka trvá, je spolupráce přípustná leda na bitevním poli, v zákopech, na ochranných valech a při produktivní práci v zázemí.
Naše místo je v odborech, na pracovišti, kde udržujeme naživu onoho vzbouřeneckého ducha, který rozkvete, jakmile se ukáže nejbližší příležitost.
Nesmíme se nijak účastnit na paktování buržoazních politiků, kteří jednají v souladu se zahraničními velvyslanectvími. To by se rovnalo posilování našich nepřátel a utahování smyčky kapitalismu. Už žádná portfolia. Už žádná ministerstva. Vraťme se do odborů a k umořujícím pracovním nástrojům.
Veďme kampaň za jednotu proletariátu. Avšak založenou na uvědomění, že musí jít o jednotu mezi dělníky a ne mezi byrokraty či zazobanými úředníky.
V této chvíli je reálnou vyhlídkou dohoda CNT s revolučním křídlem UGT. Jsme však přesvědčeni, že s katalánskou UGT či s Prietovými stoupenci se dohodnout nelze.
Zespolečenštění hospodářství je pro vítězství ve válce a pro pokrok revoluce zcela zásadní. Současná tendence nemůže dál pokračovat. Rovněž by už nikdo neměl věřit tomu, že na nejrůznějších, nekoordinovaně fungujících výrobních centrech je cokoliv výhodného.
Musí to však být dělníci, kdo na provedení zespolečenštění dohlédne.
Dál už by se nemělo diskutovat ani o náboženství. Lid už v tomto ohledu svůj konečný verdikt vynesl. Přesto se objevila snaha znovu otvírat kostely. Zavedení zákona o svobodě vyznání a sloužení mší nás vede k závěru, že ti, kdo sedí ve vládě, už zapomněli na dny velkého vypalování.
Distribuce zboží musí probíhat podle přísného přídělového systému. To, že dělníci hladoví, zatímco šmelináři mají v restauracích kontrolovaných dělnickou třídou jídla dost, je neomluvitelné.
Distribuce se musí zespolečenštit a musí ji doprovázet přídělový systém.
Byrokracie ať táhne pryč. Tisíce byrokratů, které se sesypaly na Barcelonu, jsou jednou z nejhorších morových ran, která nás kdy navštívila. Na místě každého byrokrata by měl být dělník. A byrokratem máme na mysli i každého kavárenského povaleče.
Absolutní potlačení byrokracie.
Pohádkově vysoké platy musí okamžitě zmizet. Je skandální, že tam, kde si milicionáři vydělají deset peset denně, si byrokraté nosí domů tak obrovské mzdy. Azaňa a Companys pobírají stejné platy jako dřív.
Chceme zavedení rodinné mzdy a ukončení této trýznivé nerovnosti jednou provždy.
Musí to být lid, kdo spravuje justici. Nemůžeme schvalovat falešnou praxi, která se v tomto směru vyvinula. Došlo k odklonu od původních třídních tribunálů směrem k soudům složeným z profesionálních smírčích soudců. A zase se vracíme ke starému běhu věcí. Teď už odstraňují i poroty.
Proletářská spravedlnost patří pouze dělníkům.
Ve španělské zemědělské výrobě musí dojít k pokroku směrem k zespolečenštění. Sabotování kolektivů zemědělství velice poškodilo a napomohlo spekulacím. Spojení mezi městem a venkovem sblíží rolníky s třídou proletářů. A tak se změní i mentalita zemědělského dělníka, zvyklého obdělávat si své vlastní, konkrétní políčko.
Tak jako každá jiná činnost v této zemi, která spadá pod označení společenská, kulturní či hospodářská, jsou i otázky kultury neoddiskutovatelnou doménou dělníků. Byli to přece oni, kdo určil charakter této nové éry.
Revoluční pořádek budou udržovat sami dělníci. Trváme na tom, že uniformované sbory, které rozhodně nejsou zárukou revoluce, musí být rozpuštěny. Lidi, jejichž úkolem bude strážit nový pořádek, který chceme zavést, musí dodat odbory.
Co se týče zahraniční politiky, nepřistoupíme na žádné příměří a když přijde na propagování naší revoluce, jsme toho názoru, že tuto práci je třeba vykonávat v zahraničních centrech výroby a ne na nějakých velvyslanectvích a už vůbec ne prostřednictvím intrikaření.
K zahraničním dělníkům musíme hovořit řečí revoluce. Do teď se používal slovník demokracie. Domů do dělnických organizací, prostě ke všem se musí donést, že je třeba jednat: sabotovat fašistickou výrobu, odmítnout nakládat suroviny nebo válečný materiál pro vrahy španělského lidu. A že musí demonstrovat v ulicích a požadovat, aby jejich vlády přistupovaly férově k věci, kterou bráníme a která je věcí světového proletariátu.

Náš program
Revoluce nemohou uspět, pokud nemají žádný maják, žádné bezprostřední cíle. A právě to nám u červencové revoluce schází. Ačkoliv na to měla sílu, CNT nevěděla jak utvářet a formovat aktivitu, která spontánně vyrostla na ulici. Samotné vedení bylo událostmi, které byly, alespoň co se jej týče, naprosto neočekávané, překvapeno.
Nemělo představu jaký směr akce prosazovat. Neexistovala žádná teorie. Rok za rokem jsme trávili spekulováním o abstrakcích. Co dělat, ptali se pak předáci sami sebe. A dovolili, aby byla revoluce ztracena.
V takových vypjatých chvílích není čas na váhání. Naopak je třeba vědět, kam směřujeme. A to je přesně ono vakuum, které se snažíme vyplnit, neboť máme pocit, že to, co se stalo v červenci a v květnu, se už nikdy nesmí opakovat.
Do našeho programu zavádíme drobnou změnu anarchismu - ustavení revoluční junty.
Vidíme to tak, že revoluce potřebuje orgány, které by na ni dohlížely a v organizovaném smyslu potlačovaly složky jí nepřátelské. Jak ukázaly současné události, takové složky nepřijmou usmíření, dokud nebudou rozdrceny.
Někteří anarchističtí soudruzi mohou cítit jisté ideologické pochybnosti, ale poučení ze zkušenosti je dostatečné, aby nás přimělo přestat s opatrnictvím.
Pokud nechceme, aby se znovu opakovalo to, co se děje se současnou revolucí, musíme s maximální energií postupovat proti těm, kdo se neztotožňují s dělnickou třídou.
Po této stručné preambuli nyní přikročíme k výkladu jednotlivých bodů našeho programu.


I. Ustavení revoluční junty neboli národní rady obrany
Tento orgán bude organizován takto: členové revoluční junty budou demokraticky voleni odborovými organizacemi. V úvahu musíme brát i počet soudruhů, kteří budou na frontě. Tito soudruzi musí mít právo na zastoupení. Junta nebude mít nic společného s řízením hospodářských záležitostí, které jsou výlučným hájemstvím odborů.

Funkce revoluční junty jsou následující:
a) řízení války
b) dohled nad revolučním pořádkem
c) mezinárodní záležitosti
d) revoluční propaganda.

Lidé v postech budou pravidelně obměňováni ve volbách, aby se zabránilo tomu, že bude s posty někdo srůstat. A kontrolu nad činností junty budou vykonávat odborářská shromáždění.


II. Veškerou hospodářskou moc syndikátům
Od července nám odbory poskytují důkazy o svém velkém potenciálu pro konstruktivní práci. Kdybychom je bývali neodsunuli až na druhé místo, přinesly by nám velkou návratnost našich investic. Budou to odbory, kdo bude vytvářet strukturu proletářského hospodářství.
Může být rovněž založena hospodářská rada, která bude brát v úvahu způsob fungování průmyslových odborů a průmyslových federací, aby zlepšila koordinaci hospodářských aktivit.


III. Svobodná obecní samospráva
Před příchodem cizích dynastií se ve Španělsku práva samosprávných obcí bránila s velkou houževnatostí. Takováto decentralizace vylučovala vybudování nového státního systému. A v onom novém Španělsku, k němuž proletariát hledí, znovu povstane charta svobod, jež platila ve Villalaru. A takzvaný katalánský a baskický problém... bude vyřešen.
Samosprávná obec převezme odpovědnost za ty společenské funkce, které nespadají pod působnost odborů. A jelikož společnost, kterou se chystáme vybudovat, se bude skládat výlučně z výrobců, budou to odbory a nikdo jiný, kdo bude samosprávným obcím poskytovat obživu. A protože neexistuje rozdílnost zájmů, nemůže ani dojít ke konfliktu.
Obecní samosprávy budou organizovány na úrovni místních, regionálních a poloostrovních federací. Odbory a obecní samosprávy budou udržovat vzájemné svazky na místní, regionální a celonárodní úrovni.


Vstříc nové revoluci
Ústup červencové revoluce ze scény byl rapidní. Žádná z revolucí obecně považovaných za archetypy sociální revoluce neprodělala tak rychlý úpadek.
Teď nelze teoretizovat o tom, že události následují jedna za druhou ve fázích, protože revoluce zatím ještě není skutečností. Nevyhnutelně se znovu musí probudit nevyčerpatelný génius proletářského Španělska. Musíme vyrazit a začít znovu.
V naší zemi dochází k revolucím velice často. Občas začínají za nepřítomnosti nutných podmínek a nemají žádnou naději na úspěch. Psychologicky i povstalecky myšleno, musíme být schopni vytušit tu pravou chvíli. Výsledek závisí na správné volbě.
Není snadné něco předpovídat. Kdo dokáže říci, kdy bude možný nový červenec či dokonce nový květen? Můžeme se však domnívat, že se takové podmínky ve Španělsku zase nanovo objeví.
Pokud bude válka dál pokračovat tímto nepříznivým směrem, bude třeba vyhodit na hnojiště všechny politiky, kteří hledají způsob, jak dojít k příměří a k bratrskému obětí. Dobrým důkazem těchto jejich snah je sabotování války, válečného průmyslu a veškerého zásobování, ale i inflační ceny potravin, kdy inflaci rozdmýchávají ti u moci, aby tak vytvořili vhodnou atmosféru, v níž budou moci provést své plány na zardoušení revoluce.
Realitou se možná může stát i dohoda o usmíření. Pak přijde čas postavit se jí na odpor silou zbraní. A i kdybychom válku ještě vyhráli, pak se ty problémy, které před námi dnes tak ostře vyvstávají, objeví s návratem našich soudruhů z front znovu. Jaká řešení se pro ně najdou?
Jak se provede konverze válečného průmyslu na mírový? Bude práce pro lidi, kteří dnes bojují? Bude postaráno o všechny oběti? Rezignuje úřednická třída ze svých výnosných úřadů? Lze znovu získat trhy?
Každé ze tří možností, které jsme popsali, odpovídá jiný postoj. Která z nich se stane realitou, nedokážeme říci. Celý problém však závisí na přípravě nového povstání, které umožní, aby proletariát definitivně převzal kontrolu nad touto zemí.
Nemohou o nás říci, že přeháníme. Na dnešní době není nic revolučního. Kontrarevoluce se cítí poměrně dost silná na to, aby inscenovala všemožné provokace. Věznice jsou přecpané dělníky. Otevřeně se popírají práva proletariátu. S námi, revolučními dělníky, se zachází jako s poskoky. Řeč byrokratů v uniformě i bez uniformy je nepřijatelná. A to se ani nezmiňujeme o napadání odborů.
Jediným směrem činnosti, který zůstal otevřen, je nová revoluce. Pusťme se do její přípravy. A v tomto novém úderu se spojíme všichni společně na ulicích se soudruhy, kteří dnes bojují na frontách, se soudruhy ve věznicích a se soudruhy, kteří si dokonce i dnes uchovávají naději v revoluci, která by mohla dělnické třídě přinést spravedlnost.
Za úspěch nové revoluce, která naprosto uspokojí dělníky měst i venkova. Za dosažení anarchistické společnosti, která uspokojí lidské touhy.


Kupředu, soudruzi!!!



(z Towards a Fresh Revolution, vydaného Stormy Petrel Press, přeložil Vadim Barák)