V IZRAELI/PALESTINĚ SE NEŽIJE HEZKY – JE TO VÁLEČNÁ ZÓNA
Ilan Šalif (Against War and Terrorism, č.2/2002)
V Izraeli/Palestině se nežije hezky – je to válečná zóna. Vznikala postupně po více než 120 let jako sionistický projekt podporovaný západními impérii. Patří k rodině osadnicko kolonialistických projektů, které se pokoušely v koloniích vybudovat národy podobné evropským. V případě Izraele to znamenalo imigraci Židů z celého světa – zejména z méně rozvinutých zemí – a vyhánění domorodých Palestinců.
Navzdory snahám sionistického vedení a imperialistické podpoře je po všech těch letech v oblasti stále více Palestinců než oněch 5 miliónů Židů. Kvůli dohodám uzavřeným na konci války v roce 1948 se Izrael nemohl zbavit všech Palestinců žijících na územích, která v této válce obsadil a ještě menší úspěch měl na územích obsazených za války v roce 1967. A tak asi 1 milión Palestinců žije jako izraelští občané druhé třídy. Dalšího jeden a půl miliónu žije v maličkém pásmu Gazy obsazeném v roce 1967. Více než 2 milióny jsou na východní straně Jordánu (v Jordánském království) a přes půl miliónu žije v uprchlických táborech v Libanonu a Sýrii.
Až do dnešního dne většina Izraelců zůstává sionisty a sní o velkém Izraeli. Někteří z nich sní o biblických hranicích zahrnujících východní stranu Jordánu a Golanské výšiny… Většina z nich sní “jen” o území na západ od Jordánu…samozřejmě bez Palestinců. Před mírovou dohodou s Egyptem z nich většina ke svému sionistickému snu připojovala i Sinajský poloostrov. Většina by však váhavě mohla souhlasit s “bolestným kompromisem,” včetně rovnosti pro palestinské občany Izraele, ale to ještě neznamená návrat k hranicím z roku 1967 a přijetí zodpovědnosti za vznik uprchlického problému (hlavně válkou v roce 1948). Ani to neznamená souhlas s naprostou suverenitou palestinského státu a s jeho nezávislostí na izraelské autoritě.
Dohoda z Osla byla snahou izraelského sionistického vedení uplatit národní vedení palestinských uprchlíků, kteří byli vyhnáni z okupovaných území. Jeden z cílů – ten druhotný – byl zřejmý: zastavit jejich ozbrojený boj proti Izraeli. Tím druhým – zásadním – bylo očekávání, že dostanou-li právo vrátit se a spolu s elitou Palestinců budou mít jakousi autonomní samosprávu nad okupovanou oblastí, uhasí se tak plameny povstání v těch částech Palestiny, které byly obsazeny v roce 1967.
Imperialistické mocnosti znepokojovalo i pozadí rostoucího odporu Palestinců a globální nárůst fundamentalistického islámu. Dohoda z Osla měla z palestinského státu udělat neokolonii izraelských kapitalistů – zdroj dělníků s nízkými mzdami i ovladatelný trh. Měla tak osadníkům umožnit pokračování jejich projektů v částech okupovaných území.
Avšak v dohodě z Osla Izrael slíbil víc, než měl v úmyslu splnit a okamžitě začal aplikovat ekonomický nátlak a potlačovat svobodu pohybu, aby si tak připravil půdu pro dodatečné ústupky ze strany Palestinců v jakémkoli konečném uspořádání.
Neochota Izraelců plnit dohodu podle časového plánu a odhalení izraelských podmínek pro konečné vyřešení konfliktu znemožnily palestinské elitě takovou dohodu přečkat, takže v říjnu 2001 začala druhá Intifáda. Za posledních 16 měsíců Izrael zvyšuje tlak na Palestince z okupovaných území a na jejich elitu. Zdá se však, že izraelská elita si začala uvědomovat, že kvůli politickým a vojenským okolnostem nemůže Palestince donutit, aby přijali takové řešení, jaké plánovala a že kvůli dvěma hlavním procesům je zbytečné hovořit i dlouhodobém udržování statu quo.
Schopnost současné izraelské elity pokračovat v nátlaku nejvíce omezují rostoucí vnitřní pnutí. Ty nedávno vyústily v prudký nárůst opozice vůči válce.
Prvním faktorem je rozkol uvnitř elity mezi starším sionistickým vedením a vznikající kapitalistickou složkou, která trpí úpadkem ekonomiky způsobeným válkou. Turistický průmysl zkolaboval. Trhy pro místní produkty se zmenšují jak v Izraeli a na okupovaných územích, tak v sousedních arabských zemích. “Mírový bonus” pro izraelské kapitalisty pomalu mizí. Trpí i obchodní kontakty vývozců, protože kupci se neodvažují do této oblasti přijít. Zvýšené potlačování Palestinců snížilo i jejich dostupnost coby levných dělníků.
Druhým ještě hrozivějším faktorem je rostoucí nespokojenost pracující třídy. Nezaměstnanost mezi Židy, a ještě více mezi izraelskými Palestinci, se za posledních pár let zvýšila v důsledku neoliberalismu a globalizace (snižování cel, “vývoz odvětví náročných na práci,” až 10% pracujících lidí je formálně zaměstnáno přes zprostředkovací agentury), které ještě provází obrovské množství “pozvaných dělníků” (přivezených pro usmíření izraelských kapitalistů). Všichni jasně chápou, jak palestinské povstání přispívá k ekonomickým strastem – včetně drastického nárůstu nezaměstnanosti, která je přes 10% mezi Židy a skoro 20% mezi izraelskými Palestinci.
Na pozadí celkové recese světového kapitalistického systému a zhoršování místní ekonomické situace a kvůli narůstajícímu využívání teroru a gerilových taktik palestinským odbojem se pro mnohé život stává nesnesitelným. Skutečnost, že povstání pokračuje i navzdory krutým izraelským odvetám, nutí lidi ve všech sférách, aby pochybovali o své vládě.
Pluralitní povahu židovských občanů Izraele můžeme vidět na následujícím příkladu: kolaps dohod z Osla způsobený neúspěšnou snahou Izraele vydírat palestinské vedení, aby učinilo další ústupky, které by však jeho lid už nepřijal, vyústil v druhou Intifádu. Toto palestinské povstání přispělo k celosvětové ekonomické krizi a ovlivnilo Izraelce velmi závažným způsobem. Navrch toho všeho si můžete připočíst Šaronovu neschopnost donutit Palestince k poslušnosti, dokonce ani za využití těch nejtvrdších možných opatření, která vyústila jedině ve zvýšenou míru teroristických činů a gerilového boje. Když se ukázalo, že ve své ohavné snaze donutit Palestince k pokoře míní pokračovat i bez velké pravděpodobnosti úspěchu a navzdory krutým odplatám ze strany Palestinců, kvasící nespokojenost vytryskla na povrch.
Nejnovějším projevem této nespokojenosti je petice záložáckých velitelů elitních jednotek. Ti deklarovali, že odmítnou sloužit v oblastech okupovaných od války v roce 1967. Během prvních únorových týdnů se počet signatářů této petice zvýšil z 50 na 250. Svůj postoj vysvětlují tím, že pokračovat v okupaci je válečným zločinem, kterého se odmítají účastnit.
Teroristické akty Izraele z ledna 2002 probíhaly na pozadí relativně nižší intenzity palestinských aktivit. V době, kdy k izraelským útokům došlo, byla média plná předpovědí, že Šaron sáhne k nějaké provokaci. Tyto předpovědi se zakládaly na jeho chování v uplynulých měsících. Útoky měly zabránit mírovým rozhovorům s Palestinci a to se jim povedlo… Následkem toho lidé, kteří do té doby měli jen podezření a lidé, kteří to už o Šaronovi věděli, ale potřebovali jasný důkaz, přešli k revoltě. Tato revolta se jasně projevovala ve více prokapitalistických médiích, která stále více podávala zprávy o izraelských válečných zločinech. Když se v hlavním uznávaném kapitalistickém deníku a ve víkendových přílohách objevily výzvy k odporu vůči vojenské službě, která znamená válečné zločiny, tato revolta se ještě více zviditelnila.
Nejednalo se ale o první výzvu k odpírání vojenské služby. Ani to nebyla první, která se objevila jako reklama v uznávaných denících. Přesto byla dvěma způsoby jedinečná: Zaprvé ji podepsali bojoví velitelé v záloze, kteří jsou páteří izraelské moci. Za druhé, jednu třetinu oné nákladné reklamy zaplatil nejprominentnější kardiochirurg v Izraeli. Navíc výzkumy veřejného mínění odhalily, že 15-32% veřejnosti podporuje velitele, kteří zveřejnili původní petici. (Rozdíl v podpoře je dán mírou a druhem podpory označenými ve výzkumných otázkách.)
První dvě soboty v únoru se dokonce konaly i velké demonstrace o několika málo tisících účastníků, kteří přišli podpořit signatáře petice a vyzvat k okamžitému ukončení okupace.
Avšak zájem izraelských kapitalistů a izraelských pracujících na ukončení pokračujícího konfliktu (kvůli jeho nákladům) není dostatečně velký, aby překonal zájem těch, kdo odmítají jakýkoli kompromis s Palestinci a těch, kdo sázejí na to, že větší nátlak přinese výhodnější řešení. Lidé se dál ptají, kdy a jaký bude konec konfliktu mezi kolonialistickým projektem sionistických osadníků v této oblasti a místním arabským lidem – hlavně Palestinci.
Staré sekulární řešení, které nabízeli palestinští nacionalisté, tvrdilo, že tento konflikt vyřeší jedině jednotný sekulární stát se stejnými právy pro všechny občany a s právem na návrat pro všechny uprchlíky ze sionistických okupačních válek v letech 1948 a 1967.
Staré řešení, které (od roku 1962) nabízeli libertinští komunisté z Izraele (Židé i Palestinci), říkalo, že jedině sociální revoluce v celé oblasti “Středního východu,” která by respektovala sebeurčení pracujících lidí židovského původu, je může získat na stranu revoluce, ukončit expanzionismus sionistických kolonistů a vyřešit konflikt mezi židovskými občany Izraele a Palestinci.
V posledních letech boje ale vývoj ukazuje na možnost kapitalistického míru. Umožnila jej změna v regionální rovnováze sil, k níž došlo asi tak za posledních 10 let – pád SSSR a vstřebání oblasti do globálního kapitalismu. (Více to platí pro izraelský kapitalismus, ale také pro rozvíjející se kapitalismus v Egyptě, Jordánsku, Libanonu a dokonce i Sýrii.) Podmínkou tohoto kapitalistického míru je ale dokončení přesunu moci v celé oblasti k moderním kapitalistickým elitám Izraele i jeho sousedů.
Jedním z dominantních faktorů je narůst relativní moci klasické kapitalistické třídy v Izraeli – která celá ta léta profitovala z vykořisťování práce Palestinců. Po všechna ta léta (od počátku sionistického projektu) bylo možné najímat palestinské dělníky za asi 1/2-1/3 mezd organizovaných židovských dělníků. Celé ty roky je kapitalistická třída raději vykořisťovala, než by je vyhnala, jak chtěli zanícení sionisté. Privatizace dříve státního průmyslu a služeb podle neoliberálního receptu nesmírně přispěla k poklesu moci staré elity – byrokracie kolonialistických osadníků a zájmů místních i zahraničních kapitalistů, kteří s ní spolupracovali.
Dalším faktorem je větší militantnost pracujících lidí Izraele a jejich touha po klidném životě na úrovni evropské pracující třídy. Čím více přibývá potomků druhé a třetí generace původních přistěhovalců, tím méně jsou pracující lidé motivováni falešným nacionalistickým povědomím/ideologií a tím větší se zdá být možnost kompromisu s Palestinci. Zvláště teď, když izraelská pracující třída trpí důsledky neoliberalismu, který vede k vysoké nezaměstnanosti, větší nejistotě pracovního místa a k zastavení dříve neustálého zvyšování životní úrovně.
Třetím faktorem je pohlcení značné části palestinských uprchlíků kapitalistickým systémem a příslib dalšího pohlcování, dojde-li k vyřešení konfliktu. To se týká vykořeněných rolníků a pracujících lidí, kteří už nadále nejsou nuceni zahálet v uprchlických táborech, ale i palestinské kapitalistické třídy. Teď třeba budou mít možnost vyměnit své nacionalistické sny za život v relativně moderním kapitalistickém státě.
Pokles moci těch, kdo mají zájem na pokračování konfliktu, vzestup zájmů kapitalistů, kteří chtějí vykořisťovat Palestince a pracující sousedních zemí, zájem evropských států na poklesu lákavosti islámského fundamentalismu a klesající ochota izraelských pracujících nechat se používat jako potrava pro děla, ukazují na nový optimismus. Zdá se, že tak jako v jiných zemích bude opovrhovaný systém kolonialistického osadnictví nahrazen rovněž opovrhovaným, ale ne tolik, moderním kapitalistickým systémem.
V izraelské společnosti můžeme pozorovat i rostoucí uvědomění, že izraelské Palestince už nelze dlouho držet jako občany druhé kategorie a že snahy podmanit si Palestince a donutit je k bantustanovému řešení pod izraelskou vládou nemají šanci na úspěch. A především můžeme pozorovat rostoucí uvědomění, že pokračování konfliktu stojí příliš mnoho.
Možná, že nejnovějšími izraelskými útoky byly kostky vrženy naposled a vyvolaly jak tvrdou odpověď Palestinců tak narůstající vnitřní opozici v Izraeli. Bude-li izraelská strana souhlasit s tím, aby si palestinští kapitalisté sami řídili svůj nezávislý stát v hranicích z roku 1967 s minimálními úpravami, pak se může palestinské elitě s ekonomickou pomocí bohatých zemí podařit vyřešit i uprchlický problém.


Ilan Šalif je izraelským anarchistou, který se už roky podílí na “neústupné a zásadové opozici vůči sionismu.”


Přeložil: Vratislav Domovský, 13.-14.6.2002