|
Hlavní > Články
AKA dokumentyHnutíTeorieHistorieProfilyRozhovoryOstatníKulturaEkologie Radikální odbory v Itálii Zatímco o španělských odborech CGT a CNT toho víme díky anarchosyndikalismu poměrně dost, o italském hnutí pracujících tolik informací nemáme. Je to škoda, zvlášť proto, že autonomistické hnutí sedmdesátých let učinilo z italského hnutí, co se zkušeností z bojů na pracovištích týče, jednu z „nejbohatších“ částí moderního evropského hnutí pracující třídy. Pro dnešní italské hnutí jsou typické „radikální odbory“ a kolektivy pracujících, striktně chápané jako sebe-organizace proletariátu, v nichž se mísí prvky toho, čemu se říká revoluční syndikalismus či autonomismus. Dobrý letmý úvod do tamní situace nabízí článek Steva Wrighta Radikální odbory v Itálii, který vyšel v časopise Direct Action, vydávaném australskými Industrial Workers Of The World (IWW; Průmysloví dělníci světa). Radikální odbory v Itálii Steve Wright Během posledních deseti let byla Itálie svědkem trvalého vzrůstu militantních seskupení na pracovištích, seskupení, která se nacházejí mimo kontrolu tří hlavních odborových konfederací. Tyto nové organizace, většina z nichž se sama označuje jako „odbory členské základny“ či „alternativní“ odbory, nyní seskupují desítky tisíc členů. Neboť jsou dobře zakotvené v řadě klíčových pracovišť a průmyslových odvětví a jsou schopné organizovat akce na národní úrovni (z nichž nejposlednější byla série stávek proti válce na Balkáně), mají „odbory členské základny“ daleko větší dopad na politiku italské dělnické třídy, než by odpovídalo vzhledem k jejich velikosti. Zároveň se však těmto novým organizacím nepodařilo, jak uznávají někteří jejich členové sami, oslovit stále rostoucí počet pracujících, kteří se obrátili zády k italským hlavním, mainstreamovým odborům. Ze všech těchto důvodů (překážky, stejně jako úspěchy) se máme ze zkušeností italské scény „alternativních“ odborů co učit. Pro mnoho pracujících, a nikoli pouze pro ty radikální, se staly tři hlavní italské odborové konfederace „státními odbory“, které jsou díky svému úzkému vztahu s vedoucími politickými stranami v zemi příliš kompromisnické, než aby byly schopny bránit jednostranné zájmy dělníků. Značné změny v jejich členské základně způsobil rovněž fakt, že se těmto odborům nepodařilo zabránit masivnímu rušení pracovních míst ve výrobě během 80. let. Na pracovištích je například jen něco málo přes polovinu členů „levicové“ odborové konfederace CGIL: zbytek jsou důchodci. Nové členy mezi námezdně pracujícími získávají oficiální odbory do jisté míry díky typu sociálních služeb, které poskytují - ať už je to zajištění zubní péče či možnost získat práci v určitých vládních sektorech. Co se týče lídrů CGIL, ti usilují o to, aby zaměstnavatelům doručili dobře oceněnou a ochotnou pracovní sílu. Především ve veřejném sektoru dlouho potají vyjednávali sérii opatření zaměřených na to, jak zdisciplinovat pracující, jejichž průmyslová akce ohrožovala „národní zájmy“. Není tedy překvapující, že se zformovaly nové odbory, „odbory členské základny“, kolem skupin pracujících a aktivistů (a v několika případech placených úředníků), kteří byli během minulého desetiletí marginalizováni či vyloučeni z odborů. Společně vstoupily do kontaktu se zbytky COBAS, neoficiálních skupin na pracovištích, které během pozdních 80. let krátce zpochybnily vedení tradičních odborů v řadě odvětví sektoru veřejných služeb (především ve školství). V širokém hnutí alternativních odborů se poté spolu pokoušely postavit se proti mnoha formám restrukturalizace, k níž docházelo na účet pracujících, a vydobýt zpátky jistý prostor pro sebe-organizaci pracujících. Největšími alternativními odbory v Itálii je dnes CUB. Jako konfederace spojuje CUB několik odborů, z nichž největší je RDB (Rappresentanze Sindacali di Base) (který je dobře zakotven u pracujících ve veřejném sektoru, zejména mezi hasiči a zaměstnanci sociálního zabezpečení) a FLMU (Federazioni Lavoratori Metalmeccanici Uniti) (organizace kovodělníků, která je nejsilnější v Miláně a okolí). Kvůli tomu, že RDB i FLMU vznikly odštěpením se od hlavních odborů, pohlíží na ně mnoho aktivistů jiných organizací „členské základny“ s jistým nepřátelstvím. Důvodů pro tento nepřátelský pohled je celá řada – a oscilují od jejich konvenčnější struktury (jak RDB, tak FLMU zaměstnávají úředníky a zaměstnance na plný úvazek) až po připravenost sekcí RDB podepsat dohody, které omezují průmyslovou činnost jejich členů. Jiné složky konfederace CUB, například její členská organizace, která sdružuje pracující ve školství, jsou však naopak dobře známy pro své nesektářské prosazování sebe-organizace pracujících. Jinými velkými alternativními odbory jsou SLAI (Sindacato dei Lavoratori Autorganizzati Intercategoriale). Od doby, co byly založeny auto-dělníky v Milánu a Naples a co byly nejsilnější v soukromých výrobních firmách, se SLAI rozšířil do veřejného sektoru. SLAI jsou hrdí na to, že jsou „odbory bez odborových úředníků“; jedná se o federaci kolektivů na pracovištích, jejímiž cíly je rozvinout horizontální organizační strukturu bez jakékoli vnitřní byrokracie. Zkraje desetiletí byly SLAI obecně nahlíženy jako odbory, které mají blízko jak k Rifondazione Comunista (levicovému pozůstatku staré italské komunistické strany), tak k levicové opozici uvnitř hlavních odborů. Když Rifondazione Comunista uzavřeli v polovině 90. let dohodu s vládnoucí centristicko-levicovou koalicí, se SLAI od strany samy distancovaly. SINCobas (Sindacato Intercategoriale dei Comitati di Base), menšina, která Rifondazione Comunista podporovala a která byla zastoupena v automobilce FIAT v Turíně, SLAI brzy sama opustila. Na italském severovýchodě se ke SLAI připojila rovněž síť kolektivů z pracovišť s názvem ADL, která čítá jeden tisíc členů. Má blízko k tamnímu autonomistickému hnutí a sama se vůbec odmítá považovat za odbory. Trvá na tom, že odbory jsou založeny spíš na delegaci než na sebeaktivizaci za dělnické zájmy. Odbory jsou podle ADL z vlastní podstaty byrokratické a samy se omezují na tzv. „ekonomické“ záležitosti, zatímco „politické“ otázky nechávají politickým stranám. Proč se tedy ADL do SLAI vůbec zapojili? Podle ADL může mít vlastní organizace pracujících prospěch ze záruk, které jí fakt, že je právně uznána za odbory, poskytuje; a v každém případě - SLAI přece podle ADL vůbec nejsou „skutečné“ odbory, ať si jiní členové SLAI myslí, co chtějí… Podobný odmítavý přístup k odborům jako formě můžeme nalézt u Confederazione Nazionale COBAS (Confederazione dei Comitati di Base), tělesa, které spojilo několik skupin „členské základny“ z Říma i odjinud. Rovněž mnohé z těchto skupin (například COBAS v římské Policlinico hospital) jsou historicky spojeny s autonomistickým hnutím. USI (Unione Sindacale Italiana) je syndikalistickou organizací přidruženou k IWA-AIT. Do časných 20. let, kdy ji rozdrtil fašismus, byla USI hlavní průmyslovou silou v zemi, a poté vyrostla spolu s jinými alternativními odbory. Během nedávných měsíců se po debatě o taktice a aliancích do USI vrátilo mnoho sekcí (zejména velká pobočka v milánské nemocnici), které opustily organizaci v polovině 90. let. Dále je v Itálii řada dalších menších alternativních odborů, z nichž některé mají svůj původ ve větších organizacích, jako je CUB (Confederazione Unitaria di Base). V polovině 90. let zformovaly čtyři menší organizace pakt nazvaný ARCA; kritici naznačovali, že tato úmluva existuje spíše kvůli právním důvodům než pro co jiného, vezmeme-li v úvahu, že odborům, které zahrnují 5 a více procent pracujících v odvětví, jsou zaručena privilegia, která jsou ostatním upřena. Nakonec by měly být rovněž zmíněny COMU, militantní odbory strojvůdců, které se odštěpily na konci 80. let od CGIL. Italská scéna je, jak můžeme vidět, dosti chaotická. Mnohé rozpory jsou produktem osobní rivality mezi prominentními aktivisty, rivality, která je zrcadlovým obrazem stupidnějšího handrkování se mezi konkurujícími si levicovými skupinami. Jiné rozdíly pramení ze skutečných odlišností ve zkušenosti a postoji. Mají aktivisté kandidovat ve státem posvěcených volbách podnikových delegátů, nebo mají povzbuzovat pracující k tomu, aby zvolili nové, neoficiální výbory? Mají radikální odbory podepisovat na pracovištích dohody, které poskytují jisté prostředky (volno pro odborovou práci, vybavení kanceláří)? A co když tyto dohody zahrnují klauzuli o „ne-stávkování“? Je nejlepším způsobem, jak zastavit útoky šéfů, drastická redukce pracovního týdne (řekněme na 30 hodin)? Nebo bychom měli místo ní prosazovat spíše garantovaný příjem pro všechny? Nebo kombinaci obojího? Nebo ani jedno? Tyto otázky jsou skutečnými tématy uvnitř italských radikálních odborů. Avšak tím, co je sice pojmenováváno méně často, co však vše stále přesahuje, je základní cíl „odborářství členské základny“. Mnoho aktivistů v CUB, SLAI a jinde chce vytvořit odbory, „jaké by měly být“: militantní, oddané obraně mezd a podmínek pracujících. Někteří (například členové bolognského kolektivu Precari Nati, skupiny, která udělala důležitý kus práce mezi "pracujícími, kteří jsou najímání na příležitostné kontrakty") se obávají toho, že by se takové „skutečné“ odbory brzy staly jen zrcadlovým obrazem těch, které měly nahradit. Další stále prosazují, že italské hnutí alternativních odborů je, přes všechny svoje chyby, cennou líhní pro současné i budoucí boje, líhní, která byla vytvořena samotnými militantními dělníky; a že jednoznačné prosazování potřeby sebeorganizace pracujících již obsahuje semínka nové společnosti. Jedním z nejlepších úvodů do italské radikálně-odborové scény najdete na • webové stránce magazínu di Base: www.mercatiesplosivi.com/dibase • materiál v angličtině najdete i na: www.geocities.com/CapitolHill/3843.italy.html • USI-AIT/IWA: http://www.ecn.org/usi-ait/ • SLAI: http://195.62.227.1/free/cobaslai/ • Confederazione COBAS: http://www.cobas.it/ • CUB: http://www.cub.it/ • UniCOBAS: http://move.to/Unicobas • RDB: http://www.rdbcub.it/ Přeložil Jindřich Lukáš |
