|
Hlavní > Články
AKA dokumentyHnutíTeorieHistorieProfilyRozhovoryOstatníKulturaEkologie![]() ÚTOK NA GAZU, INTERNACIONALISMUS A LEVICE DJANGO, 18.LEDNA 2009 (ANARCHIST FEDERATION) I. Ke které straně se dát? Většina z levicových protestujících, ať anarchistických, nebo trockistických, se kloní k palestinské straně, „kritické“ podpoře Hamasu a frakcí „reprezentujících utlačovaný lid“. Následující článek člena britské Anarchist Federation analyzuje jak tuto tendenci levice podporovat „menší nacionalismus“, tak konflikt samotný. Brutální útok Izraele na pásmo Gaza vyvolal široký odpor a vedl k protestům po celé Británii a celém světě. Je jasné, že se izraelský stát dopouštěl ohavností, které se každý, komu je vlastní jen stopa lidskosti, musí snažit ukončit. Barbarské bombardování jednoho z nejhustěji obydlených míst na světě vyústilo ve stovky mrtvých. Bezpečí není nikde – Izraelskými obrannými silami byly napadeny mešity, školy i budovy Spojených národů. Několik případů kvůli své brutalitě vyčnívá dokonce i tehdy, budeme-li je poměřovat „civilizovanými“ standardy mezi národními státy, které připouštějí slušnou míru „vedlejších škod“. Existují důkazy, že Izraelské obranné síly následují příkladu svého silnějšího partnera Spojených států – a používají v civilních oblastech jako ofenzivní zbraň bílý fosfor. Bílý fosfor, který je zakázán mezinárodním právem, je chemickou zbraní s rozstřikem podobným tomu, jaký páchají kazetové (clusterové) bomby, který ale šíří planoucí kousky a dým s hořícími částečkami. Výsledkem je buď smrt udušením, nebo kvůli těžkým popáleninám, někdy až na kost. Izraelské obranné síly jsou zodpovědné za případy, kdy civilisty naháněly do budov aby je následně začaly ostřelovat, za skóre civilistů zabitých při útocích na školy Spojených národů, za ostřelování konvojů s pomocí, ničení zásob humanitární pomoci během útoku na vedení Spojených národů v Gaze. Útok vyhnal více než 90 tisíc lidí a spolu s mrzačící blokádou Gazy, která mu předcházela, zcela zničil ekonomiku Gazy a její infrastrukturu. O tom, kdo má zodpovědnost za rozpoutání konfliktu, je zcela zbytečné debatovat. Podle listu Haaretz, byl izraelský útok ve stádiu plánování ihned po podpisu původního zastavení palby. Jako jakákoli jiná vojenská síla i Izraelské obranné síly připravovaly hned od začátku vojenská řešení, která byla realizována, aby zlomila Hamas, zastavila raketové útoky a dovedla vládní strany k volebnímu vítězství. Zformovány a připraveny k útokům na izraelskou civilní populaci byly i rakety Hamasu. K tomu, aby zahájily konflikt a aby dosáhly splnění svých vnitřních cílů (Hamas chtěl konsolidovat svou pozici tím, že donutí konkurenční frakce ke spolupráci či je eliminuje, Izrael chtěl zajistit spektakulární PR vítězství před volbami a utišit konfrontaci mezi státem a osadníky), potřebovaly obě strany jiskru. Tou se stala přeshraniční razie Izraele 4.listopadu. Po brutálních leteckých úderech a pozemní invazi se obě strany začaly chovat tak, jak se dalo čekat. Hamas se, bez překvapení, neukázal být lidumilný. Objevila se spousta zpráv o tom, že na hraničním přechodu Rafah jsou zadržováni uprchlíci, kterým je bráněno v přístupu ke zdravotní péči v Egyptě. Egypt z toho viní Hamas, zatímco Hamas tvrdí, že zranění uprchlíci sami péči zdravotních týmů na druhé straně hranic odmítali kvůli svému pohrdání Egyptem (navzdory tomu, že pomoc, kterou jsou nuceny poskytovat Izraelské obranné síly neodmítají a navzdory tomu, že nemocnice v Gaze jsou zničeny). Když sami uprchlíci z Gazy narušili hranice – a čelili egyptským pohraničníkům, kteří stříleli do vzduchu z pušek, byly obě strany usvědčeny z pokrytectví. Kapitalistické frakce z Gazy i Západního břehu využili vytoužené příležitosti, kterou jim konflikt poskytl, k tomu, aby se pustily do sebe navzájem: Hamas zabíjel, věznil a bil své rivaly v Gaze, zatímco Fatah dělal totéž Hamasu na Západním břehu – a k tomu bylo bráněno protestujícím, aby konfrontovali kontrolní stanoviště či Izraelské obranné síly. Obyčejní Palestinci v Gaze spíše masově prchali, než aby se přidávali k „odporu“. Zdá se, že teď, kdy byly jejich vytyčené cíle splněny, se obě frakce posunují směrem k ukončení bojů. Cena, která za to byla zaplacena, je při tom hromada mrtvých Palestinců z dělnické třídy. II. Na demonstracích v Británii zazněl i internacionalistický hlas, autor článku z Anarchist Federation však přiznává, že byl v minoritě. Daleko početnější byla levičácká odpověď na konflikt, která v duchu tradic „thirld-worldismu“ a „anti-imperialismu“ vidí své místo na straně nacionalismu, a je ochotna spojit se s frakcemi vládnoucích jen proto, že jejich zájmy jsou v rozporu se zájmy imperialistického hegemona. Konflikt zrodil mezinárodní odpor a protestní hnutí v Británii, které uspořádalo demonstrace ve velkých městech a které došlo dobrého mediálního pokrytí, zejména po menším riotu 10.ledna v Londýně. Ačkoli se konflikt setkal s ryzí „grassroots“ odpovědí zdola, mnohé z těchto demonstrací byly organizovány buď koalicí Stop the War Coalition, spojenou v hlavách mnoha lidí s porážkou kampaně proti válce v Iráku, nebo iniciativou Palestine Solidarity Campaing. Atmosféra protestů se místo od místa lišila: od demonstrací více humanitární povahy požadující ukončení bombardování sahala, až ke zhoubnému nacionalismu a podpoře Hamasu. Libertinští komunisté, anarchisté a jiní internacionalisté se jich účastnili od začátku a snažili se poskytnout alternativu vůči nacionalistickým ideologiím, které protiválečné demonstrace prostupují. Pobočky Anarchist Federation ze Sheffieldu a Manchesteru vyrobily leták, který na demonstracích rozdávaly a který byl, jako ukázka barbarství ve hnutí, v mnoha upravených formách šířen soudruhy z Solidarity Federation, Organise!, No Borders a skupiny libcom.org. V Londýně anarchisté organizovali vlastní blok proti všem národním státům a válkám, které vedou, zatímco další internacionalistický leták vydal a šířil International Communist Current (ICC). Kolem této otázky je však zároveň mnoho oportunistického levičáckého politikaření. Socialist Workers Party se zase jednou spojila s různými liberálními hlasy, požadovala vyhoštění izraelského ambasadora z UK a odvolávání zaměstnanců britské ambasády z Izraele. Stupidita a oportunistické pózy zahrnující požadavek, aby Británie (která je, dodejme, zodpovědná za udržování okupace Iráku, která vyústila v 1 033 000 mrtvých za posledních šest let), přivedla Izrael k respektování civilizovaného mezinárodního chování: to si budou kriticky myslící lidé pamatovat. Demonstrace však měly ještě podstatnější – a více alarmující – rysy, které stály v ostrém protikladu k pokusům šířit jako odpověď na konflikt internacionalistickou perspektivu. Naše úsilí je důležité, v opozici k levičáckému „zdravému rozumu“ představuje ale jen menšinový pohled. Předpokládat, že být proti válce znamená čelit oběma kapitalistickým frakcím zapojeným do konfliktu nemusí být kontroverzním postojem pro obyčejné lidi, ze strany levičáků se ale setkáváme s hysterií. Výsledkem bylo, že v protiválečném hnutí bylo mnoho prvků, které jsou znepokojující. Podpora zámořským nacionalistickým hnutím bylo společným rysem mezi levičáky od začátku 20.století…a víra, že síly „národního osvobození“ mohou zasadit úder „imperialismu“ a otevřít tak prostor pro pokrok v globálním boji proti kapitalismu je pořád častá. Pro mnoho levičáků „imperialismus“ rovná se americká zahraniční politika a politika jejich spojenců, jako je Izrael – a jakákoli síla, která stojí v opozici, je „anti – imperialistická“. Imperialismus pro ně není tendencí systému národních států vytvářet situaci, kde se státy často musí prosadit v opozici proti krokům, které by přinesly ekonomický prospěch (jako v Iráku, kde se těžba nerostných surovin mohla odehrát skrze uzavření dohody se Saddámem, spíše něž skrze drahou okupaci, která přinesla kontrolu strategických zdrojů). Když tedy někde nalézáme schéma menšího imperialismu v opozici proti většímu, jako je například v případě konfliktu mezi USA a Venezuelou či v případě íránské zahraniční politiky, vidí to mnoho levičáků tak, že „imperialismus“ konfrontuje „anti – imperialismus“. Díky podobné logice není pro levičáky Hamas buržoazní frakcí se svými vlastními cíli a silami na jejich prosazení, ale hnutím „odporu“ bojujícímu proti izraelskému útoku. III. Jako takoví dokonce i ti trockisté, kteří tvrdí, že neposkytují žádnou politickou podporu Hamasu, velebí jeho „hrdinný“ odpor – odpor, který byl zcela bezvýsledný a skládal se toliko ze zabíjení izraelských civilistů, včetně (ne že by to ovšem hrálo roli) arabsko-izraelských, z poskytování Izraelským obranným silám záminku k vraždění civilní populace v Gaze. Část takového uvažování je samozřejmě výsledkem elementárního liberálně – demokratického argumentu ohledně mezinárodních vztahů: „národ“, který je napaden, má „právo“ „odporu“. Z toho pro mnoho levičáků vyplývá, že pokud tento referenční rámec zpochybňujete, tak „kolaborujete“ s „agresorem“. A to se dostáváme k rétorickému cvičení o tom, že Hamas byl „demokraticky“ zvolen (jako kdyby izraelská vláda nebyla). Tento pohled je běžný – a fundamentálně reakční, protože nevyžaduje třídní analýzu, ale národnostní. Nejhlubší verze levičácké obrany Hamasu však vychází ve formě argumentu, že kdyby byly v Gaze přítomny levicové/socialistické/anarchistické (nehodící se škrtněte) síly, my a Hamas bychom „stříleli tímtéž směrem“. Patrně ne na civilisty, ale na „Izrael“. To zcela přehlíží cíle a skutečné aktivity Hamasu, když čelí svým rivalům, nakonec to však vede k postoji, podle něhož bychom měli, v soupeření buržoazních frakcí, stranit té méně mocné, dokonce i tehdy, pokud to v tomto kontextu znamená být vyhlazen jednou z nejmodernějších armád na této planetě. Předně, nikdo, komu leží na srdci zájem o to, aby dělnická třída zlepšila své vlastní podmínky a nakonec pro sebe uchopila politickou moc, by neměl mít na srdci obranu Hamasu. Kromě skutečnosti, že šíří reakční, matoucí, sexistickou, homofobní a proti – dělnickou ideologii, z „výpisu jeho rejstříku“ lze vidět historii represí proti dělnické třídě. Učitelské boje byly lapeny mezi kladivo vlády Hamasu a kovadlinu odborů napojených na Fatah. Ozbrojená policie Hamasu eskortovala učitele zpět do tříd, zatímco je jejich šéfové vyhodili a nahradili loajálními stoupenci Hamasu. Když Hamas čelil stávce doktorů, zavřel zdravotnická zařízení. Odbory na území Palestiny jsou frakční a byrokratické, jako jsou všechny odbory, ale skutečnost, že titíž odboráři byli napadáni oběma frakcemi, ukazuje, že nezávislí dělnický boj bude postupovat proti oběma těmto skupinám. Hamas nabízí lidem z dělnické třídy tak málo, jako jeho rival Fatah, jehož spojenecké Brigády mučedníků Al-Aqsa napadly Palestinský dělnický rozhlas za „rozpoutávání vnitřních konfliktů“. Leták AF, který říká, že „Na obou stranách konfliktu představuje myšlenka, že bychom měli oponovat Izraeli, podporou Hamasu a jeho hnutí ´odporu´“, se setkala s kritikou za své tvrzení, že podpora Hamasu je běžnou věcí. Jenže kromě vlajek Hamasu, které na demonstracích nejsou výjimečnou věcí, znamená každá podpora „palestinského odporu“ podporu těmto frakcím. Podporovat se nedá žádný vágní, amorfní odpor – existují jen reálné organizace s reálnými politickými koncepty, které uskutečňují reálnou činnost v reálném světě. Z toho důvodu je nezbytné říci přesně, koho a co podporujeme. Internacionalisté mluvili v tomto ohledu jasně – podpořili oběti války, sebe – organizované kampaně, jako je ta na Západním břehu proti zdi, či izraelské odpírače, kteří bojují proti válečné mašinérii v Izraeli. IV. Když ti, kteří aplaudují „odporu“ a skandují „from the river to the sea, Palestine will be free“, tvrdí, že to neznamená podporu pro Hamas, ať už jakkoli „kritickou“, buď nepřemýšlí, nebo jsou neupřímní. Chcete příklad, jak se z „měkké“ podpory stane jednoznačná podpora Hamasu? Když se trockistická Aliance za dělnickou svobodu objevila nedávno na demonstraci v Sheffieldu s piketem „Ne Izraelským obranným silám, ne Hamasu“, byla napadena organizátory z Palestinské solidární kampaně (kteří se již dříve dopouštěli rovněž napadání liberální skupiny za práva gayů Outrage!, v jejímž čele stála dobře známá mediální celebrita Peter Tatchel, kvůli tomu, že na demonstracích dala zaznít nesouhlasnému názoru). Kontingent SWP, včetně lokální kandidátky koalice Respekt Maxine Bowler, útoku tleskala a poučila AWL, že se chovali jako „stávkokazi“. Ryzí internacionalisté byli podobně obviněni z „elitářství“, z toho, že nemají Palestincům co nabídnout…jako kdyby jim levičáci nabízeli něco jiného než (nakonec bezvýznamnou) politickou podporu. Většina z nich není samozřejmě dost hloupá na to, aby se pokusila získat zbraně a peníze pro „odpor“, který oslavují. Vidět, jak se z levičácké impotence stává přebujelá sebe-důležitost, není ničím výjimečným. Na vrcholu pochybného nacionalismu, který je běžnou věcí, však došlo k oživení klasického anti-semitismu. Po předchozích útocích na Starbucks byl téže noci napaden obchod Tesca v East London: místo bylo pokryto graffiti hlásajícím: „Zabíjejte Židy“. Graffiti „Osvoboďte Palestinu, zabíjejte Židy“ se zase objevilo v South Manchesteru. Takováto prohlášení jen odrážejí antisemitismus a konspirátorství Hamasu, které lze najít v jeho propagandě a listinách. Existuje však i strukturálnější antisemitismus, který je v levicovém diskursu běžný, zejména pokud jde o (prokazatelně falešný) názor, že americká zahraniční politika je produktem pro-izraelské lobby na západě, proti němuž již bylo rovněž argumentováno. A do toho spadá i běžné srovnávání izraelského útoku se systematickým a industrializovaným vyhlazováním Židů během holocaustu (kromě toho, že je to velmi nepřesné…byla tedy „holocaustem“ i invaze do Iráku?). Tváří v tvář tomuto pozadí mají internacionalisté vždy důležitou úlohu. Při každé příležitosti musíme prohlašovat, že naše solidarita s válečnými oběťmi jako konkrétními a reálnými lidskými bytostmi neznamená solidaritu s kapitalistickými frakcemi ve válce, z níž se snaží vydobýt prospěch, neznamená podporovat přes-třídní abstraktně národní kolektiv a jeho etnická „práva“ k půdě a neznamená vzdát se koherence ve prospěch podpory vítězství povrchního „antiimperialismu“. Obrana jasných internacionalistických pozic proti levičácké hysterii je zásadního významu. Je to ku prospěchu těch, které na demonstrace přivedl odpor k útoku Izraele, které však odrazuje pokrytectví tvrdící, že je protiválečné, zatímco podporuje jednu z válečných stran. |