Kritické poznámky k brožuře KPK o bouřích na francouzských předměstích
Komunismus 2 (duben 2009)

Pár slov úvodem:

Na tomto místě otiskujeme krátký text, který napsala skupina komunistických militantů z České republiky. Považujeme za užitečné předložit ho našim čtenářům jako doplněk k předcházejícím materiálům Internacionalistické komunistické skupiny týkajících se bouří na francouzských předměstích na podzim roku 2005. Tyto události vyvolaly i v českém prostředí diskuzi, v níž se vedle sebe projevily silné i slabé stránky komunistického hnutí dneška.

Na straně jedné v této debatě stál „objektivní“ pohled, který pro všechny sociologické analýzy a vzorce, pod nimiž rioty na sídlištích pohřbil, v nich nebyl schopen vidět hnutí naší třídy, ale jen masu „sociálně vyloučených“, frustrovaných mladíků nebo lumpenů z předměstí, pohled, který v aktivitě tohoto hnutí nedokázal rozeznat zrnka vyjádření komunistického programu, ale jen slepé násilí a zmatek. Představa, která se nás snažila přesvědčit o tom, že se vlastně o třídní boj nejedná, protože nevyhověl té či oné představě, jak má proletářský boj „správně“ vypadat. Postoj, který si představoval, že svět kapitalistické mizérie bude sežehnut proletariátem v podobě anděla, který náhle jednou sestoupí z nebe, aby jediným jasným plamenem a v jediném okamžiku jako dokonalá třída s dokonalým programem zničil starý svět, ale do té doby bude někde spát nahrazen právě jen oněmi lumpeny. Právě takovou pozici zaujímala a vyjadřovala (vedle jiných) skupina Kolektivně proti kapitálu ve své brožuře „Štěkáme, aby se o nás vědělo“.

Na straně druhé se pak v této diskuzi objevil internacionalistický postoj, v němž se třídní militanti vztahují k bojům svých třídních bratrů a sester kdekoli na světě, ve Francii, v Řecku, v Egyptě, v Bangladéši, protože v nich rozeznávají svůj boj - boj proletariátu a jeho historický program, a to navzdory falešným praporům, heslům či aliancím. A také postoj hluboce dialektický, který kladl důraz na dynamiku třídních střetů a z ní se rodící a s ní také upadající proletářskou autonomii. Postoj, který chápal proletariát jako třídu ustavující se v celosvětovou dějinnou sílu v plamenech mnoha nepokojů, povstání a bojů, v nichž teprve překonává své vlastní slabiny a přisvojuje si svůj historický program. A právě tento obsah podle nás vyjadřuje text, který tu publikujeme.

Od riotů na francouzských sídlištích již uběhly čtyři roky. Mohlo by se tedy zdát zbytečné, věnovat prostor debatě, která v českém prostředí začala a také skončila před relativně dlouhou dobou. Důvodem, proč jeden z jejích projevů přesto publikujeme, je fakt, že oba dva výše popsané postoje se střetávají a budou střetávat v každém dalším boji naší třídy, v každé další debatě o nepokojích na Guadeloupe, v Litvě či kdekoli jinde na světě. A proto komunisty zůstává nesmírně důležité důsledně kritizovat všechny sociologistické, objektivistické, žurnalistické a jiné postoje, které ve svém důsledku směřují pouze k zamlžení skutečné podstaty těchto bojů a tím i k rozdělení proletariátu, a odhalovat tak pravou podstatu těchto střetů.

Máme-li vyjádřit svoji kritiku brožurky Štěkáme, aby se o nás vědělo, kterou vydali soudruzi z KPK, musíme jednoznačně konstatovat, že diskuse nad ní pomohla nám samotným ujasnit si některé aspekty naší vlastní komunistické teorie.

Nehodláme se ani tak přít o pravdivosti či dostatečnosti informací uvedených v textu této brožurky. Jejich sesbíráním KPK rozhodně pomohla třídním militantům v ČR získat lepší představu o některých aspektech francouzských předměstí. Nekritizujeme ani samotný akt sběru informací. Své výhrady směřujeme primárně proti metodě použité k jejich interpretaci - proti tzv. metodě inquiries (šetření/výzkumů).

Zásadním problémem této metody je pro nás její sociologický/vědecký/akademický charakter. Proletariát je v inquiry pojímán jako předmět, který lze objektivně zkoumat. Radikální výzkumníci jakoby předem vylučovali svoji vlastní subjektivitu a jakoby zaujímali pozici těch, kdo stojí mimo předmět svého vědeckého zkoumání. Z našeho pohledu se tedy jedná o svého druhu akceptování ideologických buržoazních mýtů objektivity a vědeckosti.

Ano, čísla, procenta či grafy mohou popisovat pohyb kapitálu, včetně toho variabilního. Jenže nás, jakožto komunisty, zajímá především proletariát, čili bojující třída, která je navýsost subjektivní, a jejíž hnutí a boj se nedá zachytit, vyjádřit a pochopit sociologickými metodami, včetně těch radikálních. Proletariát, jakožto bojující třídu, nelze zpředmětnit a podrobit objektivnímu výzkumu, aniž bychom neztratili jeho subjektivní podstatu.

Komunisté se podle nás nemohou stavět tímto akademickým způsobem mimo proletariát. Komunistická teorie a hnutí totiž nejsou produktem vědeckého výzkumu, jsou subjektivní reakcí na materiální podmínky našeho života v kapitalismu. Jinak řečeno: třídní hnutí, včetně bouří na francouzských předměstích, je subjektivní odpovědí na bídu našich životů a komunistická teorie vychází právě a jedině z tohoto hnutí. Proto je sama třídně subjektivní a nejdůležitější pro ni je samo třídní hnutí.

A právě tato subjektivní stránka nám v brožuře o předměstských bouřích schází. Naši soudruzi z KPK k daným událostem přistupují jen jako k předmětu zkoumání. Po sáhodlouhém sociologickém rozboru dat o francouzských předměstích jsou schopni pouze chladně připustit, že se jednalo o třídní revoltu, ale nedokážou se k ní vášnivě a rozhodně přihlásit jakožto k hnutí naší třídy, s nímž by se bylo možné solidarizovat a ztotožnit se s jeho silnými stránkami. Namísto toho na hnutí mechanicky aplikují několik kritérií, jejichž splnění či nesplnění má ukázat, zda bylo hnutí z hlediska rozšiřování třídního boje přínosné. A podle KPK propadlo téměř na celé čáře, a tak na něm vidí povětšinou jen samé slabiny.

KPK hnutí proletářských mladíků za přínos pro třídní boj nepovažují, neboť podle nich nevedlo k rozšíření boje do dalších částí naší třídy. Příčiny tohoto selhání však do značné míry jednostranně hledá jen na straně samotných rebelů. Ti sice nepochybně nedošli k zásadním roztržkám s kapitálem a nepřekonali řadu separací (třeba co se týče angažovanosti žen a dalších kategorií vykořisťovaných obyvatel předměstí), nicméně primární zdroj slabin tohoto hnutí spočívá v jeho izolovanosti, v pasivitě zbytku třídy. Očekávat, že místně a časově silně omezené hnutí velmi specifické části proletariátu, jež je obklopeno a izolováno mořem sociálního smíru, může samo o sobě dojít k hluboké negaci svých životních podmínek - natož k jejich pozitivnímu překonání - je čirý idealismus.

Rovněž však není možné tvrdit, že by bouře k třídnímu boji nikterak nepřispěly. Pro naši třídu plynou z každého boje poučení a tato poučení jsou příspěvkem pro její příští boje, i když to v tomto případě jsou především poučení ze slabin hnutí. A komunistická analýza má toto poučení z proletářských bojů zprostředkovávat a nikoli hnutí pouze pitvat a soudit. Krom toho prostřednictvím bouří dosáhli mladící jisté míry přetrvavšího třídního vědomí, protože se později dokázali zapojit do hnutí proti CPE a vnést do něj radikálnější prvky. A k jejich činům i k bouřím na předměstích se hlásily i podvratnější části hnutí proti CPE.

Hnutí však mělo i své silné stránky. Byly jimi především útoky proti represivním silám a symbolům státu a proti soukromému vlastnictví. Na rozdíl od KPK se nedomníváme, že na základě téměř naprosté absence masových konfrontací s policií lze důležitost těchto útoků podceňovat. Třídní rebelové z předměstí přizpůsobili svoji taktiku momentální situaci, což naznačuje, že se i poučili z neplodnosti právě oněch masových čelních srážek s policajty a přešli ke gerilovější taktice cílených útoků. A její minimalismus byl v tomto případě dán celkovou izolovaností hnutí.

V této souvislosti soudruzi z KPK rovněž tvrdí, že rebelové si nevytvořili žádné struktury sebeorganizace, a přehlížejí internetové blogy, sítě mobilních telefonů atp., o nichž se v brožurce sami zmiňují. Přitom není možné nepřiznat, že se o jistou základní formu sebeorganizace rozhodně jednalo - pokud si ovšem nefetišizujeme nějaké jiné formy sebeorganizace proletariátu.

Na předměstích hořely především automobily. Ty na francouzských předměstích hoří dennodenně, z čehož KPK vyvozuje, že se jedná o jev pro kapitalistický systém zcela normální a bouře tak prý přinesly jen kvantitativní nárůst v počtu zapálených aut, ale žádný kvalitativní posun vpřed. Je však opravdu v kapitalismu normální zapalovat automobily, které jsou něčím soukromým vlastnictvím? Podle nás se z hlediska kapitalistické společnosti jedná o abnormalitu, kterou je stát nucen dočasně tolerovat, stejně jako jsou šéfové nuceni občas tolerovat drobný každodenní odpor proti práci. A bouře nebyly jen pouhým pokračováním dennodenního „vandalismu“. Nebyly-li kvalitativně odlišné, proč se jimi buržoazie tolik znepokojovala? Protože pro mladíky z předměstí šlo o nutný kvalitativní skok k jednotnému útoku proti kapitalistické společnosti vyplývající z reality jejich každodenních životů.

Podle KPK však celé hnutí bylo jen radikálním výkřikem reformismu. Jenže toto tvrzení se v brožurce o nic neopírá. Oproti tomu faktem zůstává, že hnutí skončilo stejně náhle, jako začalo, aniž by se transformovalo v reformistické požadavky a struktury, které by byly schopny na předměstích po nějakou dobu udržovat sociální smír. A tento fakt narozdíl od KPK považujeme za jednoznačně pozitivní charakteristiku tohoto proletářského hnutí. Z našeho pohledu je tedy tvrzení KPK, že předměstské bouře byly jen radikálnější formou vyjednávání o podmínkách života v rámci kapitalismu, přinejmenším velice pochybné. Naznačuje-li KPK, že hnutí mladíků bylo kooptováno dříve, než vůbec začalo, nemůžeme než nesouhlasit.

Závěrem již snad jen jednu poznámku: KPK říká, že nepřekročí-li boje své počáteční meze, mohou se snadno stát projevem kapitalistického barbarství. Pro nás je každý třídní boj v zásadě vzpourou proti kapitalistickému barbarství a obsahuje prvky komunistické tendence. Jakožto komunisté se nemůžeme stavět mimo boje naší třídy, objektivisticky je studovat a čekat na boj, jenž bude „bojem za komunismus“. Komunismus nečeká někde vně proletariátu na svůj dějinný okamžik, rodí se uvnitř proletářských bojů.