DĚLO TRUDA – KRITICKÁ ANALÝZA
člen CSAF

Jelikož má současné česko-slovenské anarchistické hnutí řadu nevyjasněných názorových střetů, což je předmětem nejrůznějších konfliktů a komunikačních šumů, přikládám sem svůj text, kterým reaguju na Organizační platformu libertinských komunistů Dělo Truda (1926) a doufám, že v rámci anarchistického hnutí iniciuje nějakou plodnou diskusi. Snažil jsem se vytyčit momenty, v nichž s platformisty nejzásadněji nesouhlasím.


Teoretická a taktická jednota (Dělo Truda, s. 12)
Společnost nebude mít nikdy jednotný názor na uspořádání společnosti, což ani není anarchistickým ideálem. Naopak – anarchie znamená různost a ideovou pestrost, možnost sebeurčení a seberozvinutí každého člověka. Pokud by ale platformisté bojovali proti těm, kteří ve jménu proletariátu tuto jednotu zrazují, pak bude navždy existovat útlak a diktatura. Stačí se podívat na anarchistické hnutí, i zde můžeme vidět obrovskou názorovou diferenciaci, přitom jediným způsobem, jak tento problém překonat, zůstává vzájemná tolerance. Vzpomeňme si na Španělsko, kde i přes kruté boje během občanské války anarchisté tolerovali např. drobné živnostníky, protože to zkrátka byla jejich volba.

Přechodné období u bolševiků může být u platformistů nazváno „procesem revoluce“. (Dělo Truda, s. 6)
Ačkoli Platforma diktaturu proletariátu přímo nezmiňuje, uplatnění platformismu by k ní nevyhnutelně vedl. Pokud jako anarchista chci odstranit nadvládu člověka nad člověkem a tvrdím, že po zničení státu má člověk možnost plně rozvinout své schopnosti a dovednosti, protiřečil bych si, kdybych tvrdil, že po zničení státu by měla vítězná třída proletářů diktovat své podmínky třídám poraženým. Proč? Cílem je přece osvobození mas, nikoli jejich nadvláda nad menšinou. Otázkou je také, zda by šlo v případě vládnoucí třídy o menšinu. Řada pracujících se totiž může při revoluci z nejrůznějších důvodů k silám kapitalismu přidat. Nehledě na to, že žádná anarchistická teorie blíže nespecifikuje, jak a kdy lze při onom procesu třídního útlaku přejít k libertinskému komunismu (stejně jako Marx netušil, jak lze přejít od diktatury proletariátu ke komunistické společnosti). Výsledkem by sice byla společnost bez státu, nicméně společnost autoritářská (bolševickou elitu by na místě utlačovatele nahradily dělnické milice).

Není legitimní, aby menšina násilně změnila společnost proti vůli většiny
I když řada anarchistů de facto správně předpokládá, že v lidu je obrovský revoluční potenciál a je jen třeba jej rozvinout, nedochází jim, že sociální revoluce musí vzejít především z nich samých, a proto jsou debaty o anarchistické revoluci tady a teď poměrně liché. Řada anarchistů kritizuje jiné anarchisty za budování autonomních zón či rozdávání letáčků s tím, že jde o slepou uličku. Návrhy okamžité systémové změny však narážejí na nezájem veřejnosti. Dá se proto říct, že a) lid je hloupý a zmanipulovaný – což by si protiřečilo s anarchistickým postulátem toho, že lidé jednou převezmou kontrolu nad svými životy, nebo za b) lid je uvědomělý a v současné době po radikální společenské změně netouží – což by v případě anarchistické revoluce znamenalo akt proti lidu, tedy i proti zájmům pracující třídy.

Sociální revoluce musí proběhnout tak, že bude vycházet z vůle většiny (nebo alespoň velké části veřejnosti), nikoli menšiny. Je obrovský rozdíl, zda sociální revoluci provede masa pracujících, nebo revoluční „předvoj“ anarchistů. Jakmile totiž menšina provede sociální revoluci s cílem (podle Platformy) vnutit vůli pracující třídy poraženým, velká část pracujících se postaví proti. Ať už bude důvodem strach z neznámého, snaha zachovat status quo či fáma, rozšířená masmédii. Nikdo nemá právo nám vnucovat, jak budeme žít, ale toto právo nemáme ani my ve vztahu k jiným! Takový pokus pak může už navždy anarchistické hnutí zdiskreditovat.

V případě, že vůle k revoluci vychází z výrazné menšiny (současný stav), považuji nejen za legitimní, ale i za taktické, zaměřit se na autonomismus a snažit se vytvářet autonomní prostory, které by zároveň sloužily jako inspirace pro okolí, ale i jako zázemí pro přípravu dalšího boje. A v neposlední řadě samozřejmě i jako uplatnění anarchistických myšlenek v praxi. Stačí se podívat na země typu Španělsko či Holandsko, kde se vyvíjí množství a úroveň autonomních projektů s celkovou úrovní anarchistického hnutí. Naopak na příkladu mexického Chiapasu můžeme vidět, že autonomismus byl v  případě Zapatistů neoddiskutovatelně lepší volbou, než pokus o svržení centrální mexické vlády. Jak říkal Bakunin, bořit, ale i tvořit.

Násilí jako apriorní předpoklad (Dělo Truda, s.3)
V Platformě se píše o nutnosti násilné sociální revoluce. Proč předpokládat násilí, když k němu nemusí dojít? Pokud by byl proletariát ve výrazné přesile a požadoval by od kapitalistů odevzdání výrobních prostředků, museli by být šílení, aby používali násilí. Tak jako tak by byli časem stejně poraženi, tudíž je logické, že by je pud sebezáchovy spíše nutil spolupracovat.

Demokracie jako sprosté slovo (Dělo Truda, s.4)
Tak jako Platformisté, i řada současných anarchistů odmítá používání slova „demokracie“, což považuje za kontrarevoluční. Podíváme-li se do jakéhokoli slovníku, zjistíme, že jde o „vládu lidu“, tedy lidovou samosprávu, kde si lidé vládnou nad svými životy. Doslova můžeme mluvit o jakémsi principu obrácené pyramidy, kde si lidé volí na složitější záležitosti své úkolované delegáty. I když je toto slovo dosti vágní, v obecném smyslu společenského uspořádání s ním operovali i klasičtí anarchističtí teoretici. Proto je s podivem, že se tohoto slova řada lidí tolik štítí. Argument, že pojem demokracie byl v historii pošpiněn, je lichý, pošpiněn byl i pojem komunismu a anarchie. V neposlední řadě působí tvrzení „jsem proti demokracii“ poněkud totalitářsky.




DĚLO TRUDA – KRITICKÁ ANALÝZA: ODPOVĚĎ
někteří členové AKA

Bylo napsáno již mnoho kritik a analýz dokumentu „ORGANIZAČNÍ PLATFORMA SVĚTOVÉHO SVAZU ANARCHISTŮ“ (dlouhou dobu se vycházelo z jednoho překladu tradovaného anglického textu. Ten dodnes používá nepochopitelný titul „Organizační platforma libertinských komunistů“, což je svévolná úprava, mající podtrhnout používání novotvaru „libertinský komunismus“. Tento text je oproti originálu plný nepřesností a chyb a vynechává na několika místech celé věty a odstavce), od různých skupin a organizací, rozličných kvalit. Od seriózních a objektivních kritik a analýz, po ty méně zdařilé, až po úplně hloupé.

Hitparádu těch nejhorších dlouhodobě vede anarchosyndikalista Maximov. Ruský exulant a autor nejdelší odpovědi na Platformu, k popisu platformistických argumentů pečlivě používal slova jako „dětinské“ a „primitivní“. Těžko tím své věci posloužil a jeho příspěvek do diskuze byl naprosto nejslabší a i dnes je skoro bezcenný. Další dva hlavní „názory“ byly od italského anarchokomunisty Malatesty (tehdy vězněného Mussolinim) a od další skupiny ruských vystěhovalců, mezi nimiž byl i Volin. (Životní tragédie idolu francouzského anarchistického hnutí – ruského emigranta Volina – podle mnoha autorů spočívala v tom, že si nikdy příliš nechtěl „ušpinit ruce“. Do machnovského hnutí se nehodlal zapojit nikdy naplno a místo aby se vší silou vrhnul do vzdělávání „mužiků“, stavěl se k nim odtažitě. Pak se rozhádal s většinou ruských anarchistů v bojích o Platformu a v podstatě se distancoval od revolučního anarchismu a machnovského hnutí).

Samozřejmě Platforma není dokonalým programem dnes a nebyla jím ani v roce 1926. Má své slabiny. Některé ze svých myšlenek nevysvětluje dost do hloubky a o některých důležitých věcech nehovoří vůbec. Nezapomínejme ale, že je to malá brožurka a ne 30-svazková encyklopedie. Autoři ve své vlastní předmluvě dost jasně říkají, že to není žádná „bible“. Není to hotová analýza nebo program, který by platil na věky. Je to příspěvek k nutné diskuzi – dobrý začáteční bod. Stále ji lze považovat za jeden ze zásadních textů pro anarchistické hnutí. A pokud někdo pochybuje o její platnosti pro dnešek, pak je nutné podotknout, že základní myšlenky Platformy jsou stále daleko před myšlenkami, které dnes v mezinárodním anarchistickém hnutí převládají. Tento text byl určen k diskuzi a místo toho byl většinou anarchistů hystericky odmítnut a zavrhnut (E. Malatesta a A.Berkman ji obvinili, že je jen „krok od bolševismu“ a že je pokusem „bolševizovat anarchismus“. Nic není vzdálenější pravdě. Tato reakce byla samozřejmě přehnaná a místo konstruktivní diskuze tak došlo pouze na napadání a urážky). A stejně se mnohdy chová anarchistické hnutí i dnes.

Nehodláme hodnotit kvalitu Tvého příspěvku do diskuze – to přenecháme raději ostatním. Přesto si však přeci jen neodpustíme poznámku – domnívám se, že Tvá kritika je až příliš povrchní, v celku z Tebe hovoří zaujatost a především pak značná neznalost daného tématu. (Vřele doporučuji přečíst si některé konkrétní texty od P.A. Aršinova – „Staré a nové v anarchismu“, „Nové v anarchismu“ a také „Historii machnovského hnutí“). Přesto jsi svou kritiku již napsal a my se pokusíme na ni reagovat.

Teoretická a taktická jednota – zde se jedná o naprosté nepochopení textu. Teoretická a taktická jednota byla zmiňována v souvislosti s fungováním anarchistické organizace – v tomto případě s Všeobecným svazem anarchistů. Nejednalo se o principy, na kterých by měla stavět budoucí společnost. Teoretická a taktická jednota + kolektivní odpovědnost a federalismus byli základní stavební pilíře, na kterých chtěli machnovci vybudovat novou organizaci – Všeobecný svaz anarchistů. A tato teoretická a taktická jednota zde uváděná měla ostře kontrastovat s (ubohým) stavem anarchistického hnutí v Rusku během revoluce, kdy bylo hnutí atomizované na malé kolektivy a bezvýznamné skupinky, kdy nebylo schopné sjednocení a utápělo se v osobních sporech a vzájemné nevraživosti a zastávalo mnohdy až protichůdné názory. A tuto neakceschopnost považovali autoři Platformy za jednu z hlavních příčin porážky. I dnes se anarchistické hnutí potýká se stejnými organizačními problémy – tím pádem lze považovat tyto principy za stále platné a aktuální (skutečná revoluční organizace musí fungovat jako efektivně zorganizované těleso s kolektivní zodpovědností svých členů). I dnes často pravá ruka neví co dělá ta levá a hnutí je v dezolátním stavu. A jednou z příčin je právě i ona až benevolentní vzájemná tolerance (všeho), neboť se mnohdy v hnutí toleruje i to, co nemá s anarchismem pranic společného a místo prospěchu mu spíše škodí. Hnutí se stává nečitelné a plné zmatků. Je třeba se zbavit oné bezbřehé tolerance (kterou si někteří pěstují) ke všemu „úchylnému“ v hnutí.

Zajímalo by mě, jak jsi došel k názoru, že uvedení principů které autoři Platformy deklarovali ve svém dokumentu, by jednoznačně vedlo k nastolení diktatury proletariátu? To je ne-li rovnou lež, tak alespoň naprosté nepochopení. Jednak je chorobně naivní si myslet, že zničením státu to všechno končí – neboť stát je pouze jedním z mnoha komponentů tohoto kořistnického systému – a pak v případě, že revoluce opravdu vzplane, je nezbytně nutná obrana revoluce. A tudíž je pochopitelné, že vítězná třída „proletářů“ bude diktovat své podmínky třídě poražené (tomu se říká logika). Pokud ji teda rovnou – v průběhu revoluce – nezničí. (Kde se tedy schovává ten strašák diktatury proletariátu?). Ano, máš pravdu, že cílem je osvobození mas. Ale ta masa se taky musí postarat o to, aby znovu nedostala okovy (když se jich jednou provždy může zbavit). O jakém třídním útlaku to hovoříš? Pokud si beru zpět to co mi patří (a především právo rozhodovat o svém životě) a přitom se snažím zabránit „těm nahoře“ k návratu ke starým pořádkům, tak je naprosto logické, že se budu snažit je eliminovat. A to co nejdůkladněji – i za použití násilí. Tak co je na tom nepochopitelného? Tvé argumenty jsou naprosto liché…

Ať se Ti to zamlouvá či nikoli, každá revoluce je více či méně násilná a krvavá (nejedná-li se tedy o pouhý převrat, kdy se pouze změní vládnoucí elita, která však zanechává téměř vše při starém – jen reformuje). A o této nutnosti se nepíše pouze v Platformě. Ano, Bakunin říkal nejen bořit, ale i tvořit. Ale pokud chceš něco zcela nového vytvořit, musíš to staré nejen zbořit, ale vyvrátit až do základů – poté můžeš tvořit to nové a úžasné. To je ale přece zcela zřejmé. Revoluce je proces, který boří a ničí silou uragánu vše to, co nám stojí v cestě. Není čas na připosrané řeči o tom, že násilí je špatné. A taky není čas na humanistické moralizování (zdiskreditovaný humanismus uvolňuje místo novým verzím reakčních ideologií jako je zejména nacionalismus a náboženský fundamentalismus, v nichž zejména obyvatelstvo chudých zemí nachází posvátno a nadpřirozeno, které Západ po dlouhou dobu přenáší do svých základních mýtů – Vědy a Pokroku, do svého fetišismu trhu a svátosti vlastnictví). Je-li to nutné, je třeba vytloukat klín klínem. Je chorobně naivní si myslet, že kapitalisté se dobrovolně vzdají svého nahrabaného majetku a výhodného postavení. Vnímáš vůbec realitu tohoto světa? Tady se nehraje na pud sebezáchovy či výraznou přesilu. Jde o právo na důstojný život pro nás…A revoluce bude pouze začátek…

Mne osobně fascinuje, jak se někteří stále zuby nehty drží jako klíšťata slova demokracie a „upřímně“ roní slzy nad tím, jak to „někteří“ anarchisté nechápou a jak považují to slovo za odpudivé, ba přímo sprosté. Co chcete na tom systému polidšťovat a vylepšovat? Jak dlouho ještě budete žít v omylu, že kapitalismus a demokracie jsou dvě protichůdné věci? Demokracie je pouze politická fasáda režimu státu a kapitalismu. Jen další pastí a lží. Aktuální proto, že stále dobře plní svoji funkci demobilizovat a manipulovat pracující třídu svojí pohádkou a falešnou iluzí, že podílet se na politickém systému, chodit volit, věřit politikům a jejich slibům a hovořit s nimi…můžeme něco „změnit k lepšímu“. To je deklas revolučního anarchismu do jakéhosi sice štěkajícího, ale jinak zcela bezzubého liberalismu. Ale anarchistické hnutí příliš nepotřebuje intelektuály, kteří se seč jim síly stačí snaží dokázat liberálům, že anarchismus si zaslouží respekt jako „úctyhodná idea“. Anarchistické hnutí potřebovalo a stále potřebuje myslící lidi, kteří své myšlenky uskutečňují v praxi. A ke Tvé větě : V neposlední řadě působí tvrzení „jsme proti demokracii“ poněkud totalitářsky : nemohu dodat ani komentář, jelikož se nechci v tomto článku vyjadřovat vulgárně. To myslíš opravdu vážně?

To, co současné anarchistické hnutí potřebuje nejnutněji je silná, jednotná anarchistická organizace s jasným a konkrétním programem, která by dokázala oslovit pracující. Uvědomujeme si, a to plně, že sociální revoluci může provést jedině přímo pracující třída. Jednou z jejích funkcí by mělo být neustálé a neúnavné předkládání revolučního poselství. A to svojí praxí, způsobem svého působení, radikálností svých postojů a odmítáním kompromisů…

Ale zcela určitě proletariát neoslovíme tím, že budeme na veřejnosti prezentovat často protichůdné názory (jak se to nyní často děje), což pramení právě i z oné až přehnané vzájemné tolerance, kdy se kdekdo označuje za anarchistu a potom vypouští nesmyslné bláboly. Takové lidi hnutí nepotřebuje, neboť jen škodí. A je čas přestat to tolerovat. Můžeš (či můžete) nás za to označit jakoukoli nálepkou chcete, ale to nic nemění na faktu, že je čas začít brát věci vážně – a ne jako nějakou hru, která vás za pár let možná omrzí.

Tvrzení autorů Platformy o vnucení vůle pracujících mas poraženým (což ostatně považujeme za zcela logické), hanebně překrucuješ. Neboť oni samotní (a v Platformě je to i několikrát napsáno) vždy počítali s většinovou podporou mas. Buď špatně čteš, a nebo, a to je o to horší, úmyslně překrucuješ fakta. A tím své věci neprospěješ.

Domníváme se, že v případě Zapatistů by neoddiskutovatelně nejlepší volbou byl pokus o svržení centrální mexické vlády (když už), než hra na nějaký pochybný „autonomismus“. Avšak šance zůstala nevyužita a happyend se nekoná. Mýtus pomalu vyčpěl a za pár let po nich neštěkne ani pes.

Pomalu se dostáváme na konec našeho příspěvku. A přestože se téměř v ničem neshodneme, ceníme si Tvé snahy vyvolat nějakou diskuzi. I když se domníváme, že v mnohém si, jak se říká, „mimo mísu“. Jsme však přesvědčeni, že anarchistické hnutí má před sebou důležitější úkol.

Celkově vzato se dá celkový stav anarchistického hnutí popsat jedině jako „chronická všeobecná neorganizovanost“. Jako žlutá zimnice se tato nemoc neorganizovanosti dostala do organismu anarchistického hnutí a třese s ním už desítky let. Je ale nepochybné, že tato neorganizovanost vychází z některých chyb v teorii: především z falešného výkladu principu individualismu v anarchismu. Tato teorie je příliš často zaměňována s absencí veškeré zodpovědnosti. Milovníci prosazování svého „já“ jen kvůli osobnímu potěšení tvrdošíjně lnou k chaotickému stavu anarchistického hnutí a při jeho obhajobě se dovolávají neměnných zásad anarchismu. Rozptýlenost a roztroušenost jsou zhoubné, pevný svazek je znamením života a rozvoje. Tato zákonitost společenského boje platí stejně pro třídy i pro organizace.

Avšak jako teoreticky i prakticky nejapnou odmítáme myšlenku vytvoření organizace podle receptu „syntézy“, čili znovu sjednocení představitelů různých proudů anarchismu. Taková organizace, která by do sebe včlenila různorodé teoretické i praktické prvky, by byla jen mechanickým shromážděním jedinců, z nichž by měl každý jinou koncepci všech otázek anarchistického hnutí, shromáždění, které by se při střetu s realitou nevyhnutelně rozložilo.

Jedinou metodou, která vede k řešení problému všeobecné organizace, je podle nás shromáždit aktivní anarchistické militanty do základny s jasnými postoji: teoretickými, taktickými i organizačními se stejnorodým programem. Organizace, která bude neustále agitovat tak, jak to bude vyžadovat realita a strategie třídního boje.