ANARCHIE A ANARCHISTÉ
Emma Goldmannová
(Překlad výtahu z N. Leben.)



Emma Goldmanová (1869-1940), jedna z nejznámějších žen v historii mezinárodního anarchistického hnutí. Přinášíme vám dobový překlad jejího textu, který byl otištěn v českém anarchistickém časopise Matice svobody v roce 1902.

Slovo „anarchie“ má v uších většiny lidstva zlý zvuk ; značí prý tolik co zlomyslnost,zkaženost a spustlictví. Anarchisté jsou pokládáni za rotu podlých zločinců, kteří neznají užívat hřebene ni mýdla a jsou odhodláni zabít bohaté a rozdělit se o jejich majetek. A zatím je anarchie pro zasvěcence theorií sociální, která se zabývá tím : zjednati pořádek bez nadvlády člověka nad člověkem. Slovem značí plnou individuelní svobodu.

Bylo-li dosud užíváno slova anarchie k označování stavu nejkrajnějších nepořádků, dálo se to proto, poněvadž se chtělo lidem namluviti, že jejich záležitosti jsou vedeny moudře, že vláda nad nimi moudře panuje, že je autorita nutností.

V uplynulých stoletích platilo každé individuum, které tvrdilo, že lidstvo může jíti svou cestou bez pomoci nějaké zemské neb nadzemské autority, za blázna a ukončilo brzy život v blázinci nebo na hranici. Avšak dnes jsou snad statisíce mužů i žen , které se představě o nadpřirozené bytosti uštěpačně smějí.

Ale svobodní myslitelé dneška věří kupř. ještě v nutnost státu, který společnost chrání; barbarství oněch zřízení nesnaží se odůvodniti. Nepochybuji, že vláda nikdy nebyla bez potlačování a nemůže býti; že každá vláda provinila se proti společnosti krutými tresty a velikými zločiny.

Vláda vyvinula se znenáhla z despotismu v demokracii, oligarchii, plutokracii; ale vždy byla tyranií.

Nemůže se zapírati, že počet lidí se zdravým rozumem lidským a dobrou vůlí je veliký, kteří úzkostlivě toho si hledí, jak by své přítomné postavení zlepšili. Ale neosvobodili svých smyslů docela od předsudků a pověrečných názorů barbarských dob, aby mohli pochopiti, cože skrývá skutečně ve svém klíně zařízení, které se nazývá nadvládou.

„Jak možno něco bez zákonů vyříditi?“ ptají se. „Jsou-li naše zákony špatné, pokusíme se je zdokonaliti neb zlepšiti,ale potřebujeme jich rozhodně!“

Ale k neštěstí jsou dobré zákony pohádkou, poněvadž jejich bytí podmíněno je poddanstvím jedné třídy moci třídy druhé. „Ale lidé musí býti ovládáni“, poznamenávají někteří lidé, „touží po tom, aby zákony byli vedeni“. Budiž, jsou-li lidé dětmi, které musí se voditi, kdo je tu dosti dokonalý , moudrý a čistý, aby sám své spolubližní ovládal a vodil?

Tvrdíme, že člověk jako individuum se dovede a musí ovládati. Nejsou-li lidé ještě dost zralí, jest tomu s vládou právě tak. Je možno, aby jediný muž aneb malí počet lidí miliony nemluvňat vedl, které tvoří národ?

„Ale nám je třeba aspoň nějaké autority“, pravil nám Američan z počtu našich přátel. Jistě, a takovou autoritu máme také. Jest to totiž nepřemožitelná moc přírodních zákonů, které se jeví v duševním a společenském světě. Ať tyto zákony chápeme čili nic – musíme jich poslouchati, neboť tvoří část našeho bytí. Jsme rozhodně otroky těchto zákonů, ale toto otroctví nijak nás nepokořuje.

Dnešní otroctví připouští jiného pána, cizího zákonodárce těm, kteří ho poslouchají. Naproti tomu zákony přírodní neleží vně nás, nýbrž v nás. Jen dle těchto zákonů žijeme, dýcháme, pohybujeme se, nejsou nám nepřáteli, nýbrž dobrodinci.

A shodují se zákony lidmi ustanovené a v jejich zákonících spojené se zákony přírody? Snad nikdo, myslím, nemá té odvahy, aby to tvrdil.

Právě proto, že zákony, které nám lidé ustanovili, nesouhlasí se zákony přírody, trpí lidstvo tolik. Jest zcela zvráceno mluviti o lidském štěstí, dokud lidé nejsou volní.

Žádný div , že jisté osoby bojují proti anarchismu a jeho přívržencům s takovým rozhořčením. To učení učí příliš důkladnému odloučení od dovoleného nyní pořádku , a nadšené působení jeho hlasatelů je způsobilejší raniti než získávati.

Chudým káže se trpělivost a odříkání, slibuje se jim odměna na věčnosti. Ale co je platno nešťastnému pariovi, který ani nejmenší kout země nemůže jmenovati svým vlastním, který žebrá o kus chleba, co je mu platno, že se mu brány nebes šíře otvírají než bohatci? Takové slibování se při hrozné bídě mas jeví trpkou ironií.

Setkala jsem se s velice málo muži a paními, kteří by měli takový dar obhajovati stávající vládu ve vší poctivosti a s dobrým svědomím. Všichni souhlasili se mnou v mnohých bodech,ale když měl se závěrek tvořiti, neměli dost odvahy mravní osvědčiti své sympatie se zásadami anarchistickými a je najevo dáti.

My, kteří jsme vyvolili tu cestu, kterou nám naše přesvědčení určilo, potíráme zásadně organizaci zvanou státem a hlásáme rovné právo všech na práci a na užívání života.

Zbaveni jednou závor cizí autority vstoupí lidé ve volné spojení. Na zemi povstanou všade dobrovolné organizace. Každý bude přispívat celou silou, jíž je schopen, ke společnému blahu a k blahu vlastnímu a dle toho bude své potřeby hraditi. Všechna objevení a technické vynálezy nové doby budou k tomu sloužiti, aby práci ulehčily a zpříjemnily. A věda, vyučování, umění budou lidstvo zdokonalovati a zušlechťovati, poněvadž jsou všem přístupny, zatím co žena bude muži na roveň postavena.

„To vše je velmi hezké“, řekne někdo, „ale lidé nejsou andělé, jsou egoisté.“

Nu a? Egoismus není zločinem. Stává se zločinem jen za podmínek umožňujících některému individuu ukájeti svůj egoismus na škodu jiných. V anarchistické společnosti bude každý hleděti uspokojovati své Já. Ale poněvadž naše matka příroda zařídila svět tak, že právě jen ti se dovedou udržeti,kteří svým bližním pomáhají, bude pomáhati člověk, aby uspokojoval své Já, jen těm, kteří i jemu budou pomáhati. A tak stane se egoismus z trýzně dobrodiním.

To je náš ideal.

Dýku v jedné, pochodeň v druhé, všechny kapsy plné dynamitových bomb – tak se maluje anarchista od nepřátel. Myslí se půl blázna půl lotra. Jeho jediným cílem je všeobecné „Bumberumbác“, nezná jiného prostředku než vražditi každého,kdo s ním nesouhlasí. Ten obraz je děsnou karikaturou; avšak nesmíme se tomu diviti, že je považován obyčejně za pravdivý, pomyslíme-li, s jakou tvrdošíjností se nabulíkovala tato představa veřejnosti.

My zatím věříme, že anarchie – t. j. svoboda každého individua bez škodlivého nucení jiných, ať již tito jsou individua nebo spořádanou společností – věříme,že anarchie bez moci se neudrží, a že to je táž moc, jež zvítězila u Thermopyl a Marathona.

Jest zřejmo, že se středem celých světových dějin táhne hnutí, před nímž musí ustupovati všechny druhy otroctví a násilí ve všech podobách. Z toho nutně vzejde plná a neomezená volnost, volnost všem a volnost jedinci. Z toho plyne, že anarchismus nemůže býti zpátečnickým hnutím, jak se mylně tvrdí. Anarchisté jdou první v boj, v boji za svobodu. Pro nás pak je nezbytně nutno, aby masa národa nezapomněla ni na okamžik onoho obrovského zápasu, který nás předcházel k uskutečnění našich ideí. A právě proto používají anarchisté všech jim vhodných prostředků – řeči, tisku, revoluce duchů, boje národohospodářského, osvěty, vědy a umění, aby nové společnosti cestu razili.

Jak budoucnost ukáže, spočívá blaho lidstva v kommunismu. Ale systém komunistický vylučuje důsledně každý poměr pána a služebníka a značí v pravdě anarchismus. Abychom k tomuto cíli došli,musíme především propagovati revoluci duchů.


Matice svobody (časopis pro vědy socialistické), číslo 4, v Brně, 8. ledna 1902