Poslední práce Petra Alexejeviče Kropotkina



Petr Alexejevič Kropotkin (1842-1921) je bezesporu jednou z největších osobností světového anarchistického hnutí.

Všechny čtyři texty (uvádíme zde ale pouze tři, neboť ten čtvrtý „Poselství pracujícím Západu“ – Dmitrov, 10.června 1920 – již na stránkách AKA delší dobu je – pozn. AKA) se vztahují ke konci jeho života. Pokročilý věk mu znemožnil aktivně se zapojit do Ruské revoluce roku 1917 a musel se stát prakticky bezmocným divákem hrozných událostí. Počáteční nadšení a ustavování dělnicko-rolnických a vojenských sovětů na základě rovnosti, federalismu a vzájemné pomoci netrvalo dlouho. Nová bolševická vláda, známá jako Rada lidových komisařů, si začala přisvojovat všechna práva patřící výhradně pracujícím lidem.

Kropotkin, který na počátku 1.světové války podlehl vlně francouzského šovinismu a vyjádřil podporu Dohodě v boji proti Centrálním mocnostem, se do Ruska vrátil v roce 1917 již zbaven tohoto krátkodobého a nelogického postoje. Vzhledem ke slabosti a roztříštěnosti ruského anarchistického hnutí však nemohl sehrát roli, která by mu jinde logicky připadla. V dubnu 1918 bolševici odstartovali hon na anarchisty velkou razií proti Moskevské anarchistické federaci. Až do své smrti byl Kropotkin prakticky izolován na malém statečku v Dimitrovu poblíž Moskvy.

Kropotkin zemřel 8.února 1921. Po ztichlých moskevských ulicích pomalu kráčel desetikilometrový průvod těch, kteří přišli uctít jeho památku. Z průvodu se stal svého druhu poslední velký veřejný protest ruského anarchistického hnutí. Na jednom ze stovek transparentů bylo napsáno: „Kde existuje vláda, tam neexistuje svoboda.“ Prorocká slova.

Zde prezentované Kropotkinovy poslední písemné projevy představují vyústění životní cesty anarchistického revolucionáře, který po dlouhé desítky let bojoval za lidský svět anarchistického komunismu – svět bez vykořisťování člověka člověkem, svět, v němž se práce stala svobodnou tvořivou aktivitou, nezávislou na kategoriích jako je zisk nebo nadhodnota, svět bez kapitalistů i rudých komisařů.




První dopis Leninovi
Dmitrov, 4.března 1920

Vážený Vladimíre Iljiči!

Několik zaměstnanců oddělení pošt a telegrafů ke mně přišlo se žádostí, abych vám připomněl jejich skutečně zoufalou situaci. Protože se tento problém netýká jen komisariátu pošt a telegrafů, ale obecných podmínek každodenního života v Rusku, spěšně jsem splnil jejich požadavek.

Vy samozřejmě víte, že vyžít v újezdu Dmitrov z jejich platu je naprosto nemožné. Z tohoto platu není ani možné koupit si pár pudů brambor, což vím ze své osobní zkušenosti. Prodávající žádají výměnou mýdlo a sůl, což obojí není. Od té doby, co se zvýšily ceny mouky – pokud vůbec nějakou seženete – je nemožné (si z onoho platu) zakoupit ani čtyři kila ječmene a dvě a půl kila žita. V krátkosti řečeno – bez dostatečných přídělů jsou zaměstnanci odsouzeni k jisté smrti hladem.

Mezitím však i za podobné ceny, hubené příděly, které zaměstnanci pošt a telegrafů dostávali ze zásobovacího střediska pošt a telegrafů v Moskvě (podle dekretu z 15.srpna 1918: čtyři kilogramy ječmene pro zaměstnance a dva a půl kilogramu pro nezaměstnané členy rodiny) nepřišly po dobu posledních dvou měsíců. Lokální distribuční centra nemají žádné příděly na rozdělování a výzvy zaměstnanců (125 osob v oblasti Dmitrova) směřované do Moskvy, zůstávají bez odpovědi. Před měsícem jeden ze zaměstnanců napsal vám osobně, ale dosud neobdržel žádnou odpověď.

Považuji za svoji povinnost podat svědectví o tom, že situace těchto zaměstnanců je skutečně zoufalá. Většina z nich doopravdy hladoví. Je to jasně patrné z jejich tváří. Mnoho z nich se chystá opustit domov, aniž by věděli kam půjdou. Mezitím – to vám říkám otevřeně – uvědoměle vykonávají svoji práci, sžili se se svým zaměstnáním a přijít o takové pracující by v žádném případě neprospělo místnímu životu.

Doplním ještě, že v podobně zoufalé situaci se nacházejí celé kategorie dalších sovětských zaměstnanců. (1)

Když celou záležitost shrnu, nemohu se vyhnout tomu, abych se Vám zmínil o něčem z obecné situace. Když žijete ve velkém centru – Moskvě – je nemožné vědět o skutečných podmínkách panujících v zemi. Abyste se dozvěděl pravdu o současných událostech, musíte žít v provincích v úzkém kontaktu s každodenním životem, jeho potřebami a útrapami, s hladovějícími – dospělými i dětmi – kteří musí běhat sem tam po úřadech, aby dostali povolení koupit si lacinou petrolejku – a tak dále.

Pro nás nyní z těchto životních zkoušek existuje jen jedna cesta. Je nezbytné urychlit přechod k normálním životním podmínkám. Pokud budeme pokračovat ještě chvíli dosavadním směrem, řítíme se do krvavé katastrofy. Spojenecké lokomotivy ani export ruského obilí, konopí, lnu, kožešin a dalších pro nás nepostradatelných věcí obyvatelstvu nepomůže.

Jedna věc je nepopiratelná. Dokonce i kdyby byla diktatura jedné strany správným prostředkem na zasazení smrtící rány kapitalistickému systému (o čemž silně pochybuji), je nicméně škodlivá vzhledem k vytvoření nového socialistického systému. Co je nezbytné a potřebné, jsou lokální instituce a lokální síly, ale nikde žádné nejsou. Namísto toho kamkoli se obrátíte, najdete lidi, kteří nikdy nic nevěděli o skutečném životě, páchají nejtěžší chyby, za které se platí tisíci životů a zpustošením celých újezdů.

Vezměte si například zásobování palivovým dřívím nebo loňskou setbu…

Bez účasti lokálních sil, bez organizace uspořádané zdola samotnými rolníky a dělníky, je nemožné vybudovat nový život.

Zdálo by se, že sověty mají sloužit přesně této funkci vytvoření organizace zezdola. Rusko se ale stalo Sovětskou republikou jen na papíře. Příliš a přebírání funkcí lidmi „strany“, což znamená většinou nováčky (ideologičtí komunisté se nacházejí většinou v městských centrech), již zničil vliv a konstruktivní energii nových slibných institucí – sovětů. V současnosti v Rusku vládnou stranické výbory a ne sověty, jejichž struktura navíc trpí chybami byrokratické organizace.

Aby se Rusko dostalo ze současného chaosu, musí se navrátit ke tvořivému géniu lokálních sil, které podle mého názoru mohou být faktorem v procesu vytváření nového života. Čím dříve porozumíte nezbytnosti nastoupení této cesty, tím lépe. Bude mnohem pravděpodobnější, že potom lidé přijmou nové společenské formy života. Pokud bude přetrvávat současná situace, samotné slovo „socialismus“ se změní v nadávku (jak prorocká slova – pozn. AKA). Právě to se stalo koncepci „rovnosti“ ve Francii po čtyřiceti letech vlády Jakobínů.

Se soudružskými pozdravy
P.Kropotkin



1) Již počátkem roku 1918 sám Lenin podpořil myšlenku vybudovat v Petrohradě speciální restauraci pro stranickou nomenklaturu, nepřístupnou veřejnosti. Životní standart bolševické elity se již v roce 1918 drasticky lišil od těch, v jejichž jménu údajně vládla – dělníků a rolníků. Straničtí členové měli vyšší platy, speciální příděly, ubytování v domech i hotelech zdarma, přístup do exkluzivních obchodů a nemocnic, soukromé chaty, automobil se šoférem, dopravu první třídou a dovolené v zahraničí, nemluvě o nesčetných dalších privilegiích, vyhrazených kdysi pro carskou rodinu. V Kremlu a ve speciálních stranických hotelech jako Nacionál a Metropol v centru Moskvy, bydlelo na 5000 bolševiků s rodinami. Kremelské soukromé byty měly k ruce servis o 2000 lidí, s vlastním obchodním komplexem, včetně kadeřníka a sauny, nemocnic a jeslí a rozměrnou restauraci s kuchaři, vyškolenými ve Francii. Jejich domácí rozpočet v roce 1920, kdy byly veškeré tyto služby poskytovány zdarma, převyšoval objemem rozpočet sociální péče pro celou Moskvu. V Petrohradě bydleli nejvyšší straničtí šéfové v hotelu Astorie. Ze svých apartmá si mohli zavolat, aby je obsloužil „soudruh číšník“, vycvičený k tomu, aby srazil podpatky a oslovoval je „soudruhu pane“… Hotel před veřejností střežila skupina urostlých ochránců v černých kožených bundách. Večer stály před hotelovým vchodem seřazené automobily, které odvážely privilegované usedlíky do opery nebo do Smolného na banket… (pozn. AKA)




Druhý dopis Leninovi
Dmitrov (moskevská provincie), 21.prosince 1920

Vážený Vladimíre Iljiči!

V Izvestiji v Pravdě bylo otištěno oznámení, které zveřejňuje rozhodnutí sovětské vlády vzít jako rukojmí esery ze Savinkovovy a Černovovy skupiny, bělogvardějce z nacionalistického a taktického centra a Wrangelovy důstojníky a v případě pokusu o atentát na vůdce sovětského režimu je „nemilosrdně zlikvidovat“.

Opravdu už mezi vámi není nikdo, kdo by vašim soudruhům naléhavě připomněl, že podobné metody představují návrat do nejhoršího období středověku a náboženských válek a jsou jen ke škodě lidem, kteří si předsevzali vytvořit budoucí společnost na komunistických základech? Každý, komu je drahá budoucnost komunismu, by se měl vyhnout podobným metodám.

Jak je možné, že nikdo z vás veřejně nevysvětlil, co je to vlastně rukojmí? Rukojmí je uvězněno nikoli v rámci trestu za nějaký zločin. Rukojmí je drženo, aby mohli být nepřátelé vydíráni jeho smrtí. „Pokud zabijete někoho z nás, zabijeme my někoho z vás.“ Není to ale to samé, jako vést člověka každé ráno na popraviště a nahoře mu říct: „Vlastně počkejte, dnes ještě ne…“?

Copak soudruzi nechápete, že se jedná o předehru k legalizaci mučení rukojmích a jejich rodin?

Doufám, že mi někdo z vás neřekne, že lidé u moci to také nemají lehké. Dnes se již i mezi králi nacházejí tací, kteří považují možnost atentátu za „riziko povolání“.

Revolucionáři na sebe berou odpovědnost bránit se před soudem, znamenajícím hrozbu pro jejich životy (Louise Michelová si nevybrala tuto cestu) nebo odmítnout být perzekvováni jako Malatesta nebo Voltairine de Cleyre.

Dokonce i králové a papeži odmítli tak barbarský způsob sebeobrany, jakým je vzetí rukojmích. Jak se mohou apoštolové nového života a architekti nového sociálního pořádku uchýlit k takovým prostředkům obrany před nepřáteli?

Nebude to považováno za známku toho, že považujete svůj komunistický experiment za neúspěšný a že nezachraňujete vám tak drahý systém, ale pouze sami sebe?

Neuvědomujete si soudruzi, že vy, komunisté (i přes chyby které jste spáchali) byste měli pracovat pro budoucnost, a proto nesmíte pošpinit svoje dílo činy tak blízkými primitivnímu teroru? Musíte vědět, že přesně tyto činy, provedené revolucionáři v minulosti učinily nové komunistické počiny tak obtížnými.

Věřím, že ti lepší z vás si váží více komunismu než svých vlastních životů. Pomyšlení na budoucnost vás musí přimět odvolat podobná opatření.

I přes všechny vážné chyby o kterých, jak tušíte, velmi dobře vím, znamenala Říjnová revoluce ohromný pokrok. Ukázala, že sociální revoluce není nemožná, jak si začínali myslet lidé v Západní Evropě. I přes všechny její chyby přináší pokrok na cestě směrem k rovnosti, který nesmí být narušen pokusy vrátit se do minulosti.

Proč tedy tlačíte revoluci na cestu vedoucí k její zkáze kvůli zlům, jež v žádném případě nejsou vrozená socialismu ani komunismu, ale představují přežívající starý řád a starou svévoli nekontrolovatelné všežravé moci?

P.Kropotkin



Co musíme učinit
Dmitrov, 23.listopadu 1920

Revoluce, kterou jsme prožili, je určitým totálním souhrnem, nikoli výsledkem snah izolovaných jednotlivců, je přirozeným jevem, nezávislým na lidské vůli, přirozeným jevem podobným tajfunu, který se občas náhle zvedne na pobřeží Východní Asie. Tisíce příčin, v nichž práce jednotlivých lidí a dokonce i celých politických stran byla jen zrnkem v moři písku, jedním ze chvilkových místních poryvů větru, pomohly k vytvoření velkého přirozeného jevu, velké katastrofy, která buď obnovuje nebo ničí nebo možná i ničí i obnovuje.

Všichni jsme se podíleli na této velké nevyhnutelné změně. Ta byla ale také připravena předchozími revolucemi z let 1793 a 1848-71, všemi počiny jakobínů a socialistů, všemi výdobytky vědy, průmyslu, umění atd. Jedním slovem miliony přirozených příčin přispěly stejně jako miliony pohybů částeček vzduchu nebo vody způsobí náhlé vzplanutí bouře, která potopí stovky lodí nebo zničí tisíce domů – stejně jako chvění zemského povrchu během zemětřesení je způsobeno tisíci malých otřesů a předchozími hnutími jednotlivých částeček.

Z obecného hlediska lze říci, že lidé nevidí události takové jaké jsou, jasně. Myslí více ve slovech než jasně vykreslených obrazech a nemají naprosto žádné ponětí o tom, co je to revoluce – neví o těch milionech příčin, jenž vystoupily a obdařily ji její současnou podobou – a mají tedy sklon přehánět význam postupu revoluce ve změně své osobnosti a přístupu, jež oni, jejich přátelé a podobně smýšlející zaujmou v tomto ohromném pozdvižení. Samozřejmě, že naprosto nejsou schopni pochopit, jak bezmocný je jakýkoli jednotlivec bez ohledu na svou inteligenci a zkušenosti v tomto víru stovek tisíců sil, uvedených do pohybu revolučním vzmachem.

Nechápou, že jakmile propukne velký přírodní úkaz, například zemětřesení nebo spíše jako tajfun, izolovaní jednotlivci jsou bezmocní a nemohou jakkoli ovlivnit běh událostí. Určitá organizace může sice něco učinit – i když znatelně méně než se všeobecně soudí – a na povrchu příbojových vln může být její vliv trochu zřetelný. Oddělená malá soustředění sil, nevytvářejících značně rozlehlou masu jsou nepochybně také bezmocná a jejich síla je nepochybně nulová.

Právě v takové pozici se jako anarchista nacházím. Ve velmi podobné situaci se ale dnes v Rusku nachází i podstatně početnější názorové proudy.

Půjdu ještě dále – dokonce i sama vládnoucí strana se nachází ve stejné pozici. Už nevládne, smýká jí proud, který pomáhala vytvářet, ale jenž je nyní tisíckrát silnější než ona sama.

Co tedy máme dělat?

Jsme svědky revoluce, nepostupující cestami pro ni předem vytvořenými, ale těmi, na něž nám nezbyl čas. Co máme tedy dělat právě teď?

Snažit se bránit průběhu revoluce? Absurdní!

Je příliš pozdě. Revoluce půjde svou vlastní cestou, půjde cestou nejmenšího odporu a našich snah si ani nepovšimne.

V současném okamžiku je Ruská revoluce v následujícím postavení: páchá zvěrstva, ruinuje celou zemi a v záchvatu šílenství obrací v niveč lidské životy. Je to přeci jenom revoluce a nikoli pokojný pokrok, protože bezohledně ničí vše bez rozmyslu kudy kráčí.

Nyní už nemáme sil nasměrovat ji jinam, protože jsme se sami postavili mimo hru. Revoluce se musí unavit sama ze sebe.

A co potom? Pak nevyhnutelně přijde reakce. Takový je zákon historie a můžeme jednoduše pochopit proč tomu nemůže být jinak. Lidé si představují, že můžeme změnit formu vývoje revoluce. To je dětinská iluze. Revoluce představuje takovou sílu, že do jejího růstu se nedá zasahovat. Reakce je naprosto nevyhnutelná stejně jako prohlubeň ve vodě následující každou vlnu, stejně jako po období horečnaté aktivity na člověka nevyhnutelně přijde slabost.

Můžeme tedy učinit pouze jedinou věc; použít veškerou svoji energii na umenšení zuřivosti a síly nastupující reakce.

Z čeho se však budou skládat naše snahy?

Máme zklidnit svoje vášně – jak na jedné tak na druhé straně? Bude nám vůbec někdo naslouchat? Dokonce i kdyby existovali diplomaté schopní sehrát tuto roli, ještě nepřišel čas pro jejich debut: nikdo na žádné ze stran jim není ochoten naslouchat. Vidím jednu věc: musíme být schopni shromáždit lidi schopné konstruktivní práce v každé části země poté, co revoluce opotřebuje sama sebe.



přeložil a připravil PW