NĚCO MÁLO K NAŠEMU SOCIÁLNÍMU SYSTÉMU
Ulrike Dostal

Několikrát mě v poslední době překvapilo, že lidé nemají moc přesnou představu o tom, co se stane ve chvíli, kdy jim např. není uznán nárok na podporu v nezaměstnanosti, nemají ponětí jak vysoké, respektive nízké, jsou sociální dávky nebo že by někdy nemuseli dostat starobní důchod. V tuto chvíli jsou mladí, relativně zdraví a na takové myšlenky není čas. Ráda bych se tímto podělila o několik zkušeností lidí, které díky své práci čím dál častěji potkávám. Pracuji již téměř tři roky v sociální oblasti a vídám tolik bídy na to, aby to jednoho člověka dost naštvalo. V současné době se obzvlášť zabývám několika cílovými skupinami – důchodci bez nároku na starobní důchod, invalidy bez nároku na invalidní důchod, lidmi snažícími se vyřídit si příspěvek na péči a samozřejmě lidmi zapředenými do pavučin půjček typu Home Credit, Cetelem, Provident atd. Uvědomuji si však, že takových „prázdných a nedořešených“ míst je v sociálním systému a celé společnosti mnohem víc.


Důchodcem bez důchodu
Nárok na starobní důchod v České republice má v současnosti ten, kdo dosáhl tzv. důchodového věku a splnil potřebnou dobu pojištění. Důchodový věk zatím není takový problém, ač se jeho hranice neustále zvyšuje a většina mladých lidí se důchodu již nejspíš nedožije. Lidé narození v roce 1953 a dříve mohou odejít do starobního důchodu v 63 letech (ženy i dříve dle starých pravidel). Tomu, kdo se narodil v letech 1954 až 1964 se odchod do důchodu postupně prodlužuje až na 65 let. Narození po roce 1965 budou moci čerpat starobní důchod v 65 letech, přičemž je zde neustálá tendence na zvyšování této hranice. Větší potíž ovšem začíná u potřebné doby pojištění, tj. celkové doby naší zaměstnanosti, po kterou jsme byli účastni v systému důchodového pojištění. Do této doby se do značné míry započítává také doba nemoci, vojenské prezenční služby či studia. I zde však dochází ke změnám – např. od 1. 1. 2010 se do dob pojištění již studium nezapočítává. K tomu, aby měl člověk v roce 2010 nárok na získání starobního důchodu, musí mít dobu pojištění alespoň 26 let. Nutno podotknout, že potřebná doba pojištění se v budoucích letech prodlouží až na 35 let (budou-li do ní zahrnuty i náhradní doby pojištění jako je např. nemoc, evidence na úřadě práce atd.). A zde začíná problém: Co s lidmi, kteří tuto podmínku nesplní a pravděpodobnost, že se tato situace u nich změní, je mizivá? Takový důchodce bez nároku na starobní důchod je odkázán na systém dávek v hmotné nouzi, což je v současnosti zejména příspěvek na živobytí (buď ve výši životního minima 3.126 Kč nebo ve výši existenčního minima 2.020 Kč) a doplatek na bydlení (pokud vám ho přiznají). Setkávám se s lidmi v důchodovém věku, kteří již nejsou schopni se o sebe zcela postarat, nemají partnery ani rodiny a rádi by se dostali do péče domova pro seniory. Zde problém pokračuje, protože žádost s nimi sice mohu vyplnit a zaslat, reálně však domovy lidi bez přiznaného důchodu do své péče nepřijímají. Senioři, kteří přestávají zvládat vlastní domácnost, platit pravidelně nájem a hospodařit s penězi tak, aby měli na konci měsíce co jíst, se velice snadno dostávají „na dlažbu“. Co pak ale s nimi? Překročit je?



Invalidou bez invalidního důchodu
Do podobně zamotané situace se do nedávné novely zákona o hmotné nouzi dostávaly i osoby s přiznanou invaliditou, které nemají nárok na výplatu invalidního důchodu. Tito lidé (pokud nesplňují ani požadavky pro čerpání podpory v nezaměstnanosti) čerpají také dávky hmotné nouze. K tomu, aby si dávky mohli navýšit nad hranici existenčního minima, však potřebovali po určité době evidence na úřadě práce 20 hodin veřejné nebo dobrovolné služby. Když jste pak volali na městský úřad a ptali se, jak je město ochotno pomoci člověku, který má např. přiznaný první stupeň invalidity a projevuje zájem odpracovat si potřebných 20 hodin, bylo vám řečeno, že se má dostavit na sociální odbor a zažádat o výkon veřejné služby v rámci Technických služeb. Co ale v případě, že tento člověk měl takovou pracovní rekomandaci, že práci venku vykonávat nemohl? Na tuto otázku mi již odpověď dána nebyla. Možná mohl dojíždět do vedlejšího města, kde třeba existovalo občanské sdružení s vhodným místem právě pro něho a utratit tak navýšenou část dávky za dojíždění. Již zmiňovaná novela obrousila sice této vyostřené situaci hrany, celý problém ovšem neřeší. Stále tu zůstávají lidé, kterým klesla pracovní schopnost např. „pouze“ o 20 % a osvobozeni od veřejné služby tudíž nejsou. Potíž je ovšem také v tom, že množství volných míst pro výkon veřejné služby je nedostačující i pro zdravé lidi, natož ty invalidní.


Vydloubni si oko a zkus zažádat znovu
Další tragická situace se nachází v současných žádostech o příspěvek na péči. Nejen, že nyní již může žádat o příspěvek na péči pouze osoba, která již služby (jako je např. osobní asistence, pečovatelská služba či péče jiné osoby) čerpá, ale pravděpodobnost přiznání příspěvku je opravdu ve hvězdách nebo možná v peněženkách posudkových lékařů, kteří snad dostávají za nepřiznání speciální odměny, jinak si některé případy již nedovedu vysvětlit. Tím, že služba již musí být při podání žádosti čerpána (a v praxi je to opravdu tak požadováno), se dostávají do potíží opět lidé s nízkým příjmem, kteří si ji zkrátka nemohou dovolit. Jak tedy mohou o příspěvek zažádat? Pokud se budou držet daných pravidel, tak nijak. Samotné přiznání příspěvku je ovšem celkem neprůhledným posvátným obřadem, jehož výsledek je značně nejistý. Po sociálním šetření pracovnice příslušného úřadu je možné spočítat získané „body“, ale to ještě nic neznamená. Posudkový lékař se totiž může dostat do rozporu s šetřením a z mé praxe vím, že pak odvolací soudy přihlédnou k rozhodnutí lékaře, nikoliv pracovnice, která šetření provedla. Výsledkem je pak např. osoba se zbytky zraku na jednom oku a zcela slepým okem druhým, jenž dostane přiznaný pouze I. stupeň s tím, že kdyby neviděla vůbec, bylo by to pro ní lepší… nebo dítě s mentálním postižením zcela závislé na péči rodičů, jemuž z ničeho nic sníží příspěvek z III. stupně na I., aniž by je posudkový lékař pozval k jednání… nutno ještě podotknout, že takový rodič je evidovaný na úřadě práce, protože o dítě, kromě 4 hodin kdy je ve speciální škole, pečuje a práci tudíž hledá velice těžko. Nikoho nezajímá, co takové snížení udělá s příjmem rodiny, zvlášť když rodinu tvoří jen matka a dvě děti…


Vymlátit klín klínem
Mnohdy se opravdu nestíhám divit, kolik půjček si je jeden člověk schopen na svůj krk uvázat. Není již žádnou výjimkou potkávat rodiny, výše jejichž měsíčních splátek se přehoupla přes celkový příjem. Jak je to ale možné? Žijeme ve společnosti, která nás neustále hecuje k nakupování a konzumování. Jak si ale dovolit novou plazmovou televizi? No přeci na splátky! Náruč oficiálních lichvářů je nám otevřena. Pokud nestíháme splácet jednu půjčku, není nic lehčího, než si vyřídit jinou, kterou tu první zaplatíme. Nebo ne? Občas mi připadá, že společnosti nabízející tzv. „výhodné půjčky“, půjčují lidem již s vědomím, že dojde k exekuci. Jinak by nemohly půjčit člověku, který u jejich společnosti již nezvládá splácet dva předchozí úvěry. Finanční gramotnost lidí je stále na zoufalé úrovni a možná je to spíš zoufalá úroveň našich životů, která nás nutí žít z ruky do huby a prázdná místa v sobě zaplácávat hmotnými statky, z nichž nám po vpádu exekutorů stejně nic nezbude.