Tajná tiskárna v carském panství


I.

Bylo to koncem dubna 1906. Jako těžká chmura tížila celou zemi krvavá reakce. Sražený a pokořený absolutismus počal opětně drze zvedati svoji hlavu.

Ani se sociálně-konstitučními demokraty, kteří zahanbeně se o sebemenší reformičku dožebrávali nedělala carská vláda dlouhých okolků. Ku všem katovským manýrám, které pocítil dopadený od carských pacholků, přidružila se ještě drzost, cynická pomstychtivost a potupný výsměch.

Postavení dělnictva utvářelo se vždy nesnesitelněji. Hlad, nezaměstnanost, zuřivě sobě počínající kozácké hlídky, rovněž stále vzrůstající přesvědčení o nemožnosti dobytí sebe menší kousek chleba, sebe menší kousek svobody cestou smírnou – takové bylo zakleté postavení většiny ruského dělnictva. Sotva, že někde vyšlehl revoluční plamen, již opětně byl udušen. Vniterní žár však doutnal mocí nezkrotitelnou, nacházeje vždy novou a novou potravu v krvavém carském řádění. Nesnesitelnost poměrů vnucovala myslícímu dělnictvu, potřebu pravidelného programu ku radikálnímu a bezprostřednímu boji proti vládě a hladu.

Tímto povstala i poptávka po anarchistické literatuře a obzvláště na jihu Ruska, kde jsem se tou dobou zdržoval, nebyli jsme rozhodně vstavu všem těmto poptávkám vyhověti. Bohatý výběr anarchistické literatury, která přicházela na knihkupecký trh, zůstávala lidu pro svou drahotu nedosažitelná . Literatura tajná oproti tomu existovala jen v docela omezeném množství, tak že každým dnem přicházeli jsme více a více k poznání, že jest nutno zaříditi tiskárnu vlastní.

Zvláštní pozornost věnovali jsme každé příležitosti, která se nám zdála býti vhodnou k dosažení našeho cíle. Přicestovalým právě kamarádem S. Benienkou byl dán návrh na zřízení tajné tiskárny v krápnikových jeskyních na císařském panství Oriandě, blíže Jalty. Návrh tento byl od nás radostně přijat a my odebrali se bez odkladu do Jalty.

Ve městě Jaltě našli jsme několik kamarádů, kteří se snažili, by do tamnější propagandy zavedli náš systém. Tím povstal i v táboře socialistů-revolucionářů nový život. Mnozí zřekli se samochtivé správy strany vůbec a v ostatních vše jen vřelo. Zde skýtala se nám dobrá příležitost k propagandě Anarchie ve volných chvílích, kdy nebyli jsme zaměstnáni v tiskárně. Především zařídili jsme sobě v jeskyních obydlí a pátrali jsme ve městě po příležitosti expropriace některé tiskárny. Věc sama nezpůsobila nám žádných velkých starostí. Za dva dny po našem příchodu měli jsme již všechno potřebné expropriováno a odstěhováno do jeskyní. Celé dny strávili jsme v naší katakombě při práci , neboť mnohé mělo býti hotovo. Zřídka kdy nacházeli jsme času k cestám do města za účelem propagandy.
Nejvíc nás zdržoval s prací nedostatek peněz. Odhodlali jsme se požádat kamarády v Jakaterinoslavi. Jel jsem tam, peníze neobdržel jsem žádné, za to ale přivedl jsem sebou kamaráda Vladimíra Ušakofa.

Práce nyní lépe pokračovala. Počali jsme se sazbou brožury „Revoluční vlády“ (Pod stejným názvem napsal v knize „Buřičovy řeči“ svůj, svým významem nestárnoucí, text známý ruský anarchokomunista P. A. Kropotkin, kde vyjádřil postoj, který je vlastní celému anarchokomunistickému hnutí, že žádná vláda není revoluční, ale zda se v tomto případě jednalo o Kropotkinův spis nebo ne, se už můžeme jenom domnívat; poznámka AKA) a když tato byla (o 3700 výtisků) hotova, přinesli nám z Jakaterinoslavi do tisku vzpomínku na kamaráda Pavla Golmana. Tou samou dobou obdrželi jsme i rukopisy pro první číslo „Buntara“. Část tisknutých brožur byla již na cestě do skupin. Tiskárna potěšitelně vzkvétala.

Z nenadání byl dne 21. srpna zatknut kamarád Ušokof. Pro ohromnou přesilu nebylo nám možno jej zachrániti.

Smutni vraceli jsme se do jeskyně a vrhali se dvojitou pílí do práce, bychom alespoň tímto způsobem otupili naši bolest nad ztrátou milovaného kamaráda. Celý den a celou noc pracovali jsme bez ustání na „vzpomínkách Pavla Golmana“.

Po celý život nezapomenu snad těchto hodin. Vidím ji ještě před sebou onu zádumčivou jeskyni, jejíž třírohý vchod ztrácel se ve zmatku skalních útesů. Slabé ono světlo lampy, které svou blikavou zář vrhalo na shrbené postavy kamarádů a na stůl, který zpracován byv z hrubého kamene, vykonával službu tiskařské plotny. Bledí, bezduší, posunovali jsme horečně jeden list po druhém přeze stůl. Beze slova, téměř bez pohledu na sebe nechávali jsme plynouti hodinu za hodinou v omamující práci. Nesnesitelná bolestná tíha zmocnila se našich duší, bezmezný bol hrozil rozervat naše srdce. Jeskyně svými vysícími krápníky činila dojem, jako by nás chtěla rozmačkat... Pudilo nás to ven, do otevřené přírody... Nepříteli vstoupit tváři v tvář... Veškerý bol na něm v sobě vylíti. Rozbíjet – ničit a v boji zápasit do poslední krůpěje krve... To chtělo srdce...

O druhé hodiny z půlnoci byli jsme konečně s tiskem vzpomínek hotovi. S umdlenými a jakoby přeraženými údy vyvlekli jsme se z našeho kamenného hrobu a odebrali se na místo, které nám sloužilo za nocleh. Obyčejně spali jsme v lese, vzdáleni asi dvacet kroků od naší jeskyně. Rozčilení posledních dnů a 24 hodiná nepřetržitá práce, znavily mne tak, že jsem okamžitě ne měkkém mechu tvrdě usnul.

Když jsem se probudil, byly moje ruce na zádech zkříženy a pevně jak ve svěráku spoutány. Rozednívalo se. Panovalo ještě přítmí, jen stěží dovedl jsem rozeznat nás obklopující postavy. Ohlédl jsem se po kamarádech. Stáli rovněž jako já s dosud ospalými tvářemi, ruce na zádech spoutané a obklopeni smečkou soldatesky... Vyvedli nás na „carskou rovinu“ a tu teprve viděl jsem, že jsme obklopeni dvěma silnými odděleními vojáků, polovicí švadrony a obrovskou smečkou strážníků. Výslech započal... Odepřeli jsme udat svá jména. Na to však počal důstojník jména naše čísti z přinesené sebou listiny. Bylo jisto, že jsme byli někým vyzrazeni... Po skončené proceduře zjišťování jmen, byli jsme vyzváni, abychom vydali úkryt naší tiskárny. Pak nám bylo ještě jmenováno naše heslo a ukázán zběžný náčrtek naší tiskárny. Stal jsem se pozornějším. Dle všech známek nebylo zrádci vše dobře jasno, mnohé vůbec ani nevěděl a dokonce i polohu znal jen z doslechu. Čím více na nás rotmistr a důstojník doráželi, tím jasnější stávalo se naše postavení, naše volba. Buďto ukázat tiskárnu a zachránit to, co jim dosud nebylo známo – co by ovšem vyslídit museli – aneb přenechat jim hledání dle náčrtku a tím vydat vše jisté zkáze.

Okamžik jsem ještě váhal. Bolelo to velice, vydat vlastníma rukama všechno to, co dobyli jsme s velikou námahou a nebezpečím. Avšak, co bylo dělat? Muselo býti zachráněno alespoň to, co se ještě zachránit dalo... Obrátil jsem se, a prohlásil, že jsem ochoten dělat vůdce.

Radost těchto zbabělých, najatých biřičů nedá se popsat. Také se sní netajili. Avšak sotva postoupili jsme několik kroků, slyšel jsem, jak jeden z mých kamarádů zvolal: „Střežte se! Ten vám to ukáže“... Slova tato byla ihned sdělena mne provázejícím důstojníkům, což mělo za následek, že počali opětně zbaběle vyjednávat... Konečně dali jsme se na pochod. Jsa trápen bouřlivým, bezmocným vztekem a palčivou bolestí v srdci, musel jsem odhalovat biřičům naše drahé tajemství, umělecky zakrytý vchod do jeskyně. Musel jsem, musel – bych zachránil alespoň, co se zachránit dá.

S hrubou lhostejností počali řádit v naší svatyni. Vše, co našli, bylo naházeno na jednu hromadu a vynášeno ven na povrch. Do rukou policie padlo celkem 2000 brožur „ Revolucionářských vlád“, 3300 „Vzpomínek Pavla Golmana“ a rukopis do prvního čísla časopisu „Buntar“ a jeho seznam brožur. Dále 5 centů písmen a dvě sazečské bedničky.

Stále se měnící tvář policejního hejtmana prozrazovala radost této bestie nad zdařeným lovem a současný, do posledního okamžiku panující nesmyslný strach před lidmi, kteří zalézali do skalních děr a ve svém boji oproti násilí nelekali se žádných prostředků a žádných nebezpečí.

Moje domněnky se potvrdily. Za čtvrt hodiny nacházeli jsme se na cestě do vězení. ˙)

˙) Byli to kamarádi Mudrof, Lipovski a Formin.



II.

V samovazbě Jaltského vězení trápil se této noci v bezmocném zoufalství náš kamarád V. Ušakof. Hned po jeho zatčení bylo na něm žádáno, by vyzradil, mnoho-li nás všech jest, kde se scházíme a jak by se nás nejlépe bez krveprolití zmocnili...

Ušakof odepřel jakoukoliv výpověď. Bylo užito hrozeb, spití strážníci ozbrojeni nahajkami vstupovali k němu do cely – Ušakof však setrval při svém mlčení.

Chopili se tedy jiné taktiky. Dle zrádcových údajů byl Ušakovi líčen celý náš život, bylo mu dokonce naznačeno i místo, kde se zdržujeme. Konečně nebylo na něm požadováno nic jiného, než aby jim naznačil, jak by se nás bez hluku mohli zmocnit.

Žádná odpověď. Policejní hejtman se rozzuřil a odcházel se slovy: „Tvoji celu nechám dvojnásobně i trojnásobně střežit a jdu je zatknout. Avšak běda tobě, pakli se mně něco stane. Moji přátelé tě roztrhají na kusy.“.

Vladimír ve své cele osamotněl... Věděl, že každá minuta přináší nás blíž našim nepřátelům, věděl, že nejmenší výstraha, malé slůvko jen, že by stačilo tiskárnu a veškeré výrobky naší několikaměsíční práce, možná i naše životy zachrániti. Slovo to však nemohl říci. Příliš pevné byly zdě žaláře, příliš obezřetní strážci. Po celou noc zmítal jím nepokoj, nejistota, nenalezl nikde pokojné chvíle, na pryčně nevydržel, přecházel k oknu, od okna k pryčně. Silné železné pruty v okně zabraňovaly mu vyhlídku. Vždy bolestnější, vždy děsivější stával se jeho žal, jeho bolestná nejistota, jak vše s námi dopadne.

Až k ránu vysvobozen byl ze své nejistoty. Zvěděl, že se nacházíme ve vězení, zvěděl podrobnosti našeho zatčení, ano i jméno zrádcovo. O zrádci samém jest nám jen málo známo, a to, co o něm víme, jest tak málo souhlasné s jeho činem...

Jmenoval se G. Chlopzef. Z počátku náležel ku skupině sociálních revolucionářů, později se od nich odtrhl a byl činný s námi. Vážili jsme si jej a požíval naší neobmezenou důvěru. Ve své působnosti byl čilý a byl nám oddán... Kamarádi, kteří jej dříve již znali, doporučovali nám jej jako poctivého druha.

Jeho zatčení událo se několik dnů před zatčením Vladimírovým. Jednalo se o malichernost, byl v podezření, že zbil jednoho policejního poručíka... Jak se vyzradilo, že jest anarchistou, že se s námi schází, že se zúčastnil ozbrojené návštěvy ve vile Felsenmaerské zůstalo nám tajemstvím až po dnes. Nejspíše, že mu to bylo od policie vytýkáno a jej přemohla zbabělost. Vypravovalo se nám o nelidském týrání, se kterým jeho výpovědi na něm byly vynucovány. Bylo nám také řečeno, jak neblahým dojmem naň působila jeho bývalá milenka, která po jeho zatčení byla k němu připuštěna a dlouho se u něj zdržela... Na podrobnosti jsme se neptali, nechtěli jsme o něm vůbec ani mluvit, příliš hrozný, příliš odpuzující – ošklivý byl jeho skutek, než abychom mohli o něm mluviti. Ku vypátrání našeho místa odpočinku byl obleknut do uniformy strážníka a vyslán se strážnickou hlídkou na výzvědy. Tovární dělníci jej za ranního šera v tomto přestrojení poznali...

Svou zradu přiznal. Denuncoval mimo nás ještě jiné kamarády, však ani to jej nezachránilo. Byl odsouzen ku smrti provazem a dána mu „milost“, že přeměna smyčky v kulku. Taková milost, jaké se mu dostalo za jeho nešťastnou zbabělost.

Zdali a kde byl zastřelen, nezvěděli jsme vůbec...

Připravovali jsme se na to nejhorší. V Jaltě nebyly jsme dlouho ve vězení držáni. Po pěti dnech byly jsme převezeny do vězení Simferského. Od prvních okamžiků našeho příchodu vyšetřovaly jsme z opatrnosti všechny možnosti útěku.

Myšlenka na venek každému zajatci vlastní, byla u nás vyvinuta v míře nejvyšší. Náhlé zatčení, úplná bezbrannost a zrada rozhořčily nás co nejvíce. Hned po našem příchodu našli jsme vypracovaný plán podkopu. Byl zamýšlen hromadný útěk. Chodba byla již načata a když dosáhla délky 21 metrů, byli jsme denuncováni a útěk selhal.

Tak uplynul čas až do dubna. Venku panovalo již jarní počasí...

Opět namanula se nám možnost dosíci své svobody. Velikonoce byly přede dveřmi a o svátcích se ve vězeňských dílnách nepracovalo. Okolnost tuto chtěli jsme použít a prchnout jednou dílnou.

Útěk stanovili jsme na třetí den velikonoční. V dílně byla již chodba vyhrabána a mříže již přepilovány... Druhý velikonoční den nás někdo prozradil. Stráže se stali pozornější. Opět stály mezi námi a naší svobodou silné zdě žalářní.

Byl to poslední pokus z vězení Simferpolského.

Tou dobou nebylo venku ve městě ani jediného anarchisty. Skupina byla ode dvou padouchů zrazena, z nichž jeden obdržel od nás zaslouženou odplatu. Teprve ke konci března oživla poněkud naše propaganda. Přicestovalí kamarádi utvořili sice malou skupinu, jelikož však nebylo peněz, nebyla také vyhlídka na nějakou plodnou práci.

K akci bylo zapotřebí literatury a zbraní – k tomu však zapotřebí peněz. Byla ujednána expropriace. Dne 12. dubna odnesla sobě skupina z jednoho církevního podniku 6996 rublů a zanechala tam velebnému pánovi pumu. Teprve za dvacet minut dostavili se na místo činu zástupcové státu. První, co jim padlo do oka, byla puma. A to puma zcela zvláštního druhu, jakou ještě nikdy neviděli. Noviny psaly následovně: „Lupiči zanechali na místě „pumu“, která povstává z hůlky, na jejíž konci nachází se kousek olova“. Puma byla přenesena na ústřední ředitelství, kde si tato „hůlka“ zjednala hned velkou pozornost. Na ředitelství nacházelo se několik pochopů, rovněž i jeden člen „Svazu pravých ruských lidí“, jménem Kanaki, který byl znám jako vůdce černých sotňí a osnovatel židovských řeží. Tento počal sobě tropiti z anarchistů a jejich směšné pumy posměch, kdy tato ohlušující ranou explodovala a jeho a ještě jednoho špicla odpravila. Jeden jiný špicl a jeden strážník v stejnokroji, který svým týráním při zatýkání a brutálním vystupování při domovních prohlídkách byl všeobecně znám – byl tak zohaven, že v brzku následoval své předchůdce.

Za velebné peníze byly koupeny z částě zbraně, literatura a dynamit. Také bylo nutno zaopatřiti dobrého řečníka. Kamarádi z Jekaterinoslavi sice slíbili skupině, že jí jednoho slova schopného kamaráda vyšlou, tento však se nedostavil, nejspíše nastala nějaká překážka. Členové skupiny hleděli tedy agitovati sami jak nejlépe mohli. Zakládali dělnické skupiny a čtenářské kroužky. Několik kamarádů vstoupilo také do sdružení odborových. Nastaly však okolnosti, které každou další širší akci v masách znemožnili.

Dva členové byli pro zpronevěru peněz skupiny zastřeleni, mezitím co třetí s obnosem 1080 rublů zmizel. K tomu družila se ještě jiná vydání. Hladovícím a a nezaměstnaným 1100 rublů, skupině Jekaterinoslavské 500 rublů, Sebastopolské 200 rublů, kromě literatury a zbraní. Obnosy kamarádům ve vězeních 425 rublů na organizaci našeho útěku a podobné. Tím byly peníze skupiny vyčerpány - - bylo nutno provést novou expropriaci.

Nyní následovalo naše převezení do vězení Sebastopolského a konečný náš útěk.



III.

Dne 5. května odpoledne byli jsme dopraveni na nádvoří ku převezení do žaláře Sebastopolského. Hlavně sály naše plíce překrásně vonící vzduch kvetoucího Krymu. Teplý, jižní vítr zdál se nám přinášeti povzbuzující pozdrav svobody, jako by nevěděl, že opět jiné věznění nás očekává – že neujdeme válečnému soudu a pověstnému paragrafu 279.

Krásný májový den působil na nás, že jsme i poněkud zapomněli na svůj osud. Bezstarostně vstupovali jsme do vozu – bylať to přece jen nějaká změna a kdo ví, co pro nás skrývá neznámá budoucnost. O půl noci dojeli jsme do Sebastopolu.

Přes noc ponecháni byli jsme na strážnici, doprava do vězení měla se státi až ráno, by zamezena nám byla možnost nočního útěku... Pokusili jsme se přece o útěk, avšak selhal... Museli jsme vypít hořký kalich odříkání až na dno.

Sotva, že seznámili jsme se s obyvatelstvem cely, bylo nám sděleno, že v jedné venkovské zdi pracuje se na průlomu. Byli jsme ihned pohotově pomáhati a pracovali jsme střídavě téměř až do rána. Ráno, když vycházelo slunce byla většina práce hotova. Naneštěstí bylo to jitro jednoho císařského svátku (6. května) a strážník jeden šel do vedle se nacházející komory pro prapory.

Tím byl útěk náš odhalen a my neprodleně odpraveni do vězení.

Zde konečně doručen nám obžalovací spis.

Byli jsme obviněni: 1. Ze zřízení a udržování tajné tiskárny na panství jeho císařského Majestátu „Oriandě“ bez „úředního povolení“. 2. Zhotovování a uschovávání pum. 3. Tajné spolčování a 4. Loupežný útok na vilu F.

Celá obžaloba opírala se hlavně o udání zrádce a výpovědi jedné sprosté zlodějky, které četnický rotmistr z Jalty za její svědectví přislíbil 200 rublů. Jako corpus delicti sloužilo kus starého doutnáku, který náhodou do jeskyně byl přinesen a nás měl usvědčiti z „přechovávání a zhotovování třaskavin“. Kdyby se ani to nebylo zdařilo, tak přece z paragrafu 279 se před soudem vojenským nedalo mnoho dobrého očekávati. Proto byli jsme nuceni něco podniknout, abychom ušli těmto následkům.

Po delších poradách ustanovili jsme se na následujícím útěku. Venkovská zeď vězeňského dvora nebyla hlídána. Okolnost tuto měli použíti kamarádi, nacházející se ve městě k tomu, by v době, kdy se na dvoře procházíme, vylomily otvor ve zdi, kde bychom určili. Dříve ovšem museli nám býti doručeny zbraně, bychom v okamžiku exploze odstranili dozorce a strážníky a prchli otvorem povstalým ve zdi. Plán tento nepocházel původně od nás, již před námi zde uvěznění soc. rev. předložili plán tento správě strany ku schválení, tato však uznala myšlenku onu za bláznivou a neproveditelnou. Nás to ovšem nezdrželo, neboť nepotřebovali jsme poslouchat žádného červeného papeže.

Počátkem měsíce června měli jsme s kamarády ve městě zjednáno spojení a začali jsme s přípravami k útěku.

Jelikož útěk měl být hromadný a „nestranný“ zúčastnily se příprav i soc. rev. Zaopatřili zbraně, úkryty a průvodce. Příšerně rychle v horečném chvatu ubíhaly dny příprav, téměř nepozorovaně minul čas a přece utkvěli mě tyto dny, každá hodina, snad každý okamžik hluboko v paměti a povstávali přede mnou se živou určitostí.

Práce nám rychle ubíhala. V první polovici června bylo již vše ujednáno, pekelný stroj připraven a každý jsme měli zbraň. Dne 15. června měli jsme prchnouti. Poslední noc jsme žádný nespal. Něco velikého, nekonečně radostného zdouvalo naše prsa téměř k puknutí. Nikde neměli jsme stání, tisíci kroky přeměřil jsem naši celu. Různé myšlenky probíhaly mi hlavou. Rozčilené fantasie vyvolávala nejpestřejší obrazy pouhou skutečnost, žádné přeludy, které nikdo nebyl v stavu zaplašit. Nescházelo ovšem také okamžiku rozumných, vyskytly se také obavy, jak vše skončí. Rozčilení ustoupilo na okamžik, by okamžikem příštím tím prudčeji vybuchlo, neboť nejdrahocennější poklad člověka uvězněného, základ všech našich bojů – zlatá svoboda – nám kynula...

Konečně se rozednilo. S napjatými nervy a nápadným nepokojem očekávali jsme věcí příštích.

Ještě jsme neobdrželi signál, že útěk není odložen. O desáté hodině přišel. Rychle upravili jsme poslední záležitosti, oblékli jsme naše vlastní šactvo a dotazovali se ještě jednou všech, kdo jest odhodlán prchnout... Dva zůstali zpět. Jeden z nich byl náš kamarád Fomin, který z nás měl nejlehčí obžalobu. Za nedlouho měli jsme jíti na procházku. Byli jsme voděni na dvůr ve skupinách, a my byli třetí na řadě.

Klíče zarachotily jednou... Po druhé. Měli jsme jíti my. Tato poslední půlhodina zdála se nám být věčností. Nejvíce nás trápila myšlenka, zda-li všichni odhodlaní k útěku budou společně puštěni na dvůr. Obyčejně puštěno na dvůr 15 mužů a nás bylo 21.

Když přicházela druhá skupina nazpět – postavili jsme se tak, že kandidáti smrti a Sibiře stáli v řadě první ostatní pak vzadu. Oproti všemu očekávání byly jsme puštěni všichni najednou. Okolnost tato přispěla velice ku vzpružení naší mysli. Kamarád jdoucí za mnou, mi šeptal: „Jak je mi blaze, že jsme všichni pohromadě. Jak nevýslovný žal uchvátit musel by patnáctého, kdyby viděl, že před šestnáctým zavírají se dvéře.“

Každý byl pln radosti. Všichni se smáli, žertovali a se veselili. Bylo nás celkem šest anarchistů, 1 sociální demokrat a 14 sociálních revolucionářů.

Náš signál, že jsme připraveni, jsme již odeslali. Obešli jsme dvakrát dvůr a usedli jsme si pak v očekávání zpátečního signálu na protější stranu od umluvené zdě.

Dozorci zdálo se naše chování podezřelé. Díval se nedůvěřivě na všechny strany a hleděl se k nám přiblížit... Najednou letí přes zeď zvenčí hozený kamínek, opsal ve vzduchu mírný oblouk a dopadl nad námi na zeď. Bylo to smluvené znamení. Rychle otevřeli jsme všichni široce ústa a hned na to následovala ohromná ohlušující rána; v tom samém okamžiku padl hromadný výstřel proti stráži a dozorci. Vše odehrálo se v několika okamžicích.

Za půl minuty byli jsme všichni na svobodě. Sotva, že zahnul jsem s Vladimírem za roh vězení, zaslechli jsme, že mne někdo volá jménem. Byl to můj dobrý známý, který zavedl nás do připraveného bytu, kde jsme nejprve Vladimírovi, který byl lehce raněn, vymyli a obvázali ránu. Já odebral jsem se do vedlejšího pro mne určeného bytu a od té doby jsem Vladimíra více nespatřil.

V noci zaslechl jsem zvláštní krátkou ránu a hned na to hluk, jehož příčinu dověděl jsem se ráno.

Následující den četl jsem v místním listě: „Ze zdejšího vězení uprchlo po vylomení zdě 21 těžkých politických zločinců. Stráž byla poraněna. Dozorce raněn nebyl. Byl nalezen v bezvědomém stavu. Výbuch byl tak silný, že se veškerá okna ve vězení a sousedních oknech vysypala.

Díra ve zdi měří dva metry výšky a šířky. Po celou noc procházeli městem silné policejní hlídky. Ve dvoře jednoho domu v tatarské čtvrti zpozorován byl neznámý člověk. Byl hnedle obklíčen a zvoláno naň: „ruce vzhůru!“. Neznámý vyňal z kapsy Browningovu pistoli a střelil se. Vězeňský dozorce zjistil v něm jednoho z uprchlíků jménem Vladimír Usakof...“.

Policie řádila jako zběsilá. Někdo z našich rozšířil mylnou pověst, že jsme se přestrojili za Turky a že vstoupíme na loď plující do Cařihradu. Nastala neblahá doba pro nevinné Turky. Všade byli chytáni a prohlíženi, byli i držáni několik dnů ve vazbě... Mezitím ubírali jsme se my jeden po druhém do jistoty.

Z 21 uprchlíků padl do rukou policie kromě zemřelého kamaráda Vladimíra Usakofa ještě jeden...



Zdroj: Kalendář proletáře na rok 1910. Kalendář byl vydán nákladem anarchistického časopisu „Proletář“ (G. Šírek, A. Rejha) v Hor. Růžodole u Liberce.

Poznámka Molotov: Některé evidentní nesrovnalosti v článku nebo překlepy se můžou nacházet v původním textu, který jsem se snažil až na pár maličkostí zachovat. Za ostatní případné chyby se omlouvám.