Jsme nepřáteli pořádku. To je jasné. Tak dlouho nám to všichni soudcové, špiclové a novináři říkali, až jsme si z toho přestali něco dělat. A co horšího, až jsme tomu uvěřili. Řekli jsme si jenom: Ten pořádek je tak pěkný, že nemůže nepořádek být horší. Aspoň pro nás. Neboť k čemu je takový pořádek, kde většině lidí je znemožněno pořádně žít?
Snad mi nebudete chtít věřit, řeknu-li, že nejsou to jen dělníci a chudáci, kteří trpí nynějším společenským pořádkem. Vy si myslíte, že se mají ti, kterým pámbu požehnal vezdejšími statky, docela dobře, není-li pravda? Ale jste na omylu. Podívejte se ku příkladu v Praze nebo ve Vídni na Jakuba Rothbergra. Je to bohatý pán, a přece se trápí. Má na skladě tisíce kalhot, a odbyt přece není takový, jako by si toho, chudák, přál. A to ho jistě rmoutí. A vy, přátelé, nosíte rozbité kalhoty a z kabátů vám koukají lokte. Proč to? Proč neuděláte Jakubu Rothbergrovi radost a neosvobodíte ho od jednoho páru kalhot? Ach, vy nemáte peníze? Co jsou to peníze? To jsou kulaté kousky mědi, nikle, stříbra a taky zlata nebo útržky papíru. V jakém spojení jsou tyto zbytečné hračky s kalhotami? Vy potřebujete kalhoty a Jakub Rothberger by se jich rád zbyl. Ale co naplat, budete dále chodit v roztřepaných gatích a kalhoty budou dále hnít v magacínech. Neboť tak tomu chce společenský pořádek.

Pekařské krámy jsou plny chleba, sta chlebů se neprodá a ztvrdne a vám se chleba nedostává. Obilí hnije v sýpkách spekulantů, zatím co tisíce lidí hladoví. Je vás mnoho tak chudých, že netroufáte si žít se ženou, poněvadž nemáte, čím byste živili ji a její dětí, a statisíce žen žije v bordelech a nemocnicích. Tisíce lidí je bez přístřeší a spí po cihelnách a pod mosty, a na tisíci domech návěští vám hlásají, že jsou v nich uprázdněné byty. Nesmírná prostranství půdy leží ladem, která by mohla živit statisíce lidí, ale nedostává se pracovních sil, ačkoli statisíce lidí volá po práci. A vy, mladí přátelé, až dospějete, obléknou vás do modrého kabátu, abyste hájili svou zemi, ačkoli žádné nemáte, a pořádek, kterým trpíte.

Je tohle všechno v pořádku? Kdo se vlastně odvažuje mluvit o pořádku? Ovšem, státní úředníci, policajti a novináři, ti jsou za to placeni. Taky Jakub Rothberger by vás volal k pořádku, kdybyste se chtěli ujmout jeho kalhot. A pekaři, řezníci a všichni ostatní počestní lidé, kterým se dobře daří, kteří sedí u svých plných hrnců a odhánějí chuďasa, kterýsi k ním přiblíží se svou lžicí, a křičí na něho:„Kliď se ke všem čertům, to je naše! My si třeba zničíme žaludek přílišným žraním, ale ty budeš dál hladovět. Tak je to v pořádku, máme dost kriminálů, kde dostaneš stravu a byt, abys i ty měl nějaký prospěch z toho našeho pořádku."

Přátelé, když čtete dějiny kterékoli doby a kteréhokoli národa, vidíte, že privilegovaní byli vždycky největšími přáteli pořádku. Za dob nevolnictví byly všechny pokusy o zrušení osobního a majetkového otroctví sedláků pokládány za rušení pořádku. Co sedláků, kteří nechtěli tomuto pořádku rozumět, zaplatilo svou nechápavost svým životem! A jako šlechtickým pánům zašlých dob, tak i dnešním kapitalistům je ten stav pořádkem, který jim umožňuje beze strachu a nepříjemností užívati všech svých nespravedlivých výsad. A každé domáhání se spravedlnosti, které je ohrožením jejich výsad, nazývají ohrožením pořádku.

V ústech měšťáků anarchie a nepořádek jsou dvě totožná slova. Mluví-li dějepisci nebo novináři, že v tu a v tu dobu zavládla v tom a v tom kraji anarchie, neznamená to, než že se rozmohlo žhářství a krveprolití. Ale neptejte se ani státem vydržovaných profesorů ani žurnalistů ve službách privilegovaných, chcete-li se dovědět pravdy. Ale vstupte sami do svých srdcí a zeptejte se sami sebe: Jsme nerozumné děti, abychom třískali okna a lámali stolice pro ukrácení chvíle? Nebo jsme tak hloupí, abychom pálili příbytky, pustošili zemi a prolévali krev z pouhé zábavy? Jistě ne. Jsme myslící a rozumní lidé, máme radost z pěkných domů a chceme v nich bydlet, máme radost ze všeho bohatství půdy a chceme ho užívat, máme radost z dobrých lidí a chceme žít s nimi v přátelství. Říkají nám nepřátelé pořádku. Ale je ujařmení a vykořisťování pořádkem?

Co je to pořádek? V kterém kraji panuje za dnešní doby pořádek? Všude vidíme násilí a bídu, kasárna a kriminály, bordely a policejní strážnice. Hospodářská svoboda neexistuje vůbec nikde a politických svobod je málo. A není pořádku bez svobody.

Co je to svoboda? Slyšíme často mluvit o svobodě a o svobodné soutěži. To ovšem nejsou žádné svobody. Ptám se vás, kteří budete číst tyto řádky, zdali je vám svoboda práce co platná? Ovšem, zákon vás přímo nenutí, abyste pracovali za všech podmínek. Ale když zastavíte práci, abyste se domohli větší skývy chleba, zákony vás odsuzují k smrti hladem. A co znamená pro vás svobodná soutěž? Pracujete-li lépe a více jak jiní, nezvětšujete tím trvale svůj blahobyt, nýbrž jen požadavky zaměstnavatelů. Také nedá se o svobodě mluvit v tom smyslu, že by si snad každý mohl dělat, co by chtěl, na úkor ostatních. Nebudete zajisté ctít ani svobodu kapitalisty, abyste jím nechali se vydírat, ani svobodu šílence, abyste se nechali jím povraždit, ani svobodu stávkokaze, který vám vpadá do zad. Svoboda neznamená jak protiklad otroctví, totiž zrušení všech výsad majetkových i osobních. Půda bude svobodna, až bude zbavena daní a majitelů a ponechána těm, kteří ji vzdělávají, práce bude svobodná, až nebudete nuceni pracovat pro jiného, a osobní svoboda nastane, až se zbudete všech pánů vládnoucích nad vámi výsadami rodu, jmění či úřadu.

Rozhlédněte se kolem sebe. V Rusku, kde není ani politické ani hospodářské svobody, jsou dělníci jménem pořádku vražděni vojenskými soudy, vězňové, kterým touha po spravedlnosti stala se pohromou, jsou mučeni hůře jak za dob útrpného práva, všichni myslící lidé žijí v nejistotě, nebudou-li snad příští noci odvlečeni policejní sběří do žalářních kobek pevností, aby tam zahynuli zapomenuti, nebo deportováni do sibiřských dolů, aby tam pohřbili bídně svůj život. V zemích, kde je trochu politické svobody, třeba v Anglii, tyto nepořádky ovšem neexistují. Ale i Anglie je zemí hospodářského otroctví, proto ani tam není pořádku. Jenom v Londýně statisíce lidí mrou hladem, statisíce irských nájemců bídně živoří, pracujíce na rozsáhlých statcích landlordů, kterým patří veškerá půda. A do předměstí velkoměsta nesmí se odvážit slušné oblečený člověk, poněvadž tam číhají zoufalé postavy, ochotné vraždit pro skývu chleba, kterou by prodloužily bídné dny svého nicotného života. Není možný pořádek bez svobody. Není možný pořádek, dokud budou existovat vládnoucí a ovládaní, vykořisťovatelé a vykořisťovaní. My anarchisti bojujeme za svobodu hospodářskou i politickou. My bojujeme za pořádek.

1906