František Gellner nebyl jen vynikající básník a ilustrátor, ačkoliv právě takto ho zná nejvíce lidí dnes už z různých generací, ale i výtečný společenský kritik kapitalismu, klerikálního cirkusu, nebo militaristického a státního molochu. Mohli jsme se o tom z velké míry přesvědčit i v jeho textu Společenský pořádek, který se před nedávnem ukázal na těchto stránkách a lze ho najít mezi teoretickými texty. Ostatně František Gellner byl ve své době svým způsobem nedílnou součástí anarchistického hnutí. Připomeňme si tedy jeho život a působení v anarchistickém hnutí, alespoň prostřednictvím stručného životopisu od Pavla Koukala, jenž byl pod názvem Rebelantská krev publikován v knížečce Trubači revolt, vydané roku 1984 Severočeským nakladatelstvím.
„ov“


Rebelantská krev (Pavel Koukal)

Do českého literárního a veřejného života vtrhl František Gellner na přelomu století způsobem, jenž mnohým vyrážel dech. Silou svých dvaceti let se postavil proti proudu, do boje se vším, co se spolupodílelo na hluboké společenské krizi té doby. Nelítostně strhával masku všemu falešnému a pokryteckému. Jeho zbraní byla bodavá ironie a jízlivý sarkasmus. Přes idylické české šosáctví, pivní politikaření a klerikalismus měl však na mušce i daleko vyšší cíle: samu podstatu prohnilé monarchie se státní byrokracií, policejním špiclováním a tupým militarismem.

Dne 19. června 1881 se narodil v Mladé Boleslavi v rodině Karla Gellnera, drobného obchodníka, člověka s vyhraněnými názory i svéráznými životními postoji. Jeho zásluhou se dostal student gymnázia do styku s pokrokovými časopisy, jako byla Moderní revue a Nový kult, ale i s prvními filosofickými spisy. Jako přesvědčený socialista byl v opozici proti mladoboleslavské radnici a protivil se mu i „maloměstský útisk studenský“, což přinášelo jeho synovi, který již od kvarty redigoval ilegální studentské časopisy se zdařilými karikaturami profesorů, řadu „výhod“. Aby v gymnáziu nevěděli, zajišťoval studentům přísun brožur a časopisů, o něž se ke konci roku svorně dělili. Jeden z nich, Gellnerův spolužák, básník Josef Mach, na něho častokrát vděčně vzpomínal:
„Starý pan Gellner už je dávno na pravdě boží. Umřel v Teplicích, a byl to moc hodný člověk.“

Roku 1899 složil František Gellner maturitu a odešel na techniku do Vídně. Zapojil se tam plně do anarchistického hnutí a hned z počátku navázal pevné kontakty s S. K. Neumannem, jehož Nový kult se stal nadlouho jeho hlavní tribunou. Uveřejňoval mu verše a později i kresby a karikatury. V devatenácti letech přednášel lehkomyslný student Gellner na anarchistických schůzích o socializaci umění, o právu a moci a připadl i na mnohá další „státoborná“ témata. C. k. policejní ředitelství mu brzy přidělilo i osobního špicla, jehož existence však byla zavčas odhalena. „Chodil za mnou věrně jako pes, i do nočních kaváren a kabaretů,“ vysmíval se Gellner.

Místo studia dával přednost bouřlivému bohémskému životu, a tak po dvou letech odchází z techniky a zkouší štěstí na báňské akademii v Příbrami. Odtud však bylo mnohem blíže do Neumannovy olšanské vily, kde se tehdy soustřeďovali přátelé nejvěrnější – Toman, Šrámek, Freimuth a Bouček – a tak šla studia již definitivně stranou. V edici Nového kultu vyšla v roce 1901 první sbírka jeho buřičských veršů Po nás ať přijde potopa, charakteristická pro celé toto období jeho života i tvorby. „Pil jsem, válel jsem se po škarpách a nemocnicích a byl jsem znechucen životem,“ přiznával později s upřímností sobě vlastní, „ovšem, nebylo to to nejhorší, co jsem mohl dělat. Bylo by bývalo ještě horším, kdybych šel vyšlapanou cestou a stal se náhončím uhlobaronů nebo dobrotivým představeným někde na šachtě.“

K severočeským havířům měl vřelý vztah a stejně jako ostatní literáti z okruhu S. K. Neumanna býval jejich častým hostem. V poměrně úzkém kontaktu byl s duchcovským Hynkem Holubem a Václavem Kramperou a také s časopisem Omladina v Hrobu i Lomu. V roce 1902 vzniká jeho báseň Havířská. Spolu se Severočechy se na jaře 1903 zúčastnil významného II. anarchistického sjezdu v Praze. V edici Syrinx v té době vychází jeho druhá sbírka veršů Radosti života. Stejně rouhavé ilustrace se objevují v Novém kultu i v Kalendáři revolucionářů, s Neumannem spoluvytváří originální časopis na pohlednicích, nazvaný Výkřiky. V Hrobu vydává v dubnu 1904 Karel Vohryzek český překlad brožury rakouského anarchisty Siegfrieda Nachta Všeobecná stávka s pozoruhodnou Gellnerovou obálkou. Přispívá i do Šibeniček i dalších časopisů. Ilustruje též Havlíčkův Křest sv. Vladimíra, patřící v té době k jeho nejoblíbenější četbě.



Na podzim 1904 jej čeká jedna z nejvážnějších zkoušek. V Litoměřicích nastoupil František Gellner dvouletou vojenskou službu, na níž ho ovšem doprovázelo policejní hodnocení jeho dosavadní činnosti v anarchistickém hnutí. Gellner vojenskou službu doslova protrpěl a po ročním šikanování byl předčasně propuštěn do civilu. Po návratu jakoby symbolicky vytvořil obálku sbírky veršů Fráni Šrámka Života bído, přec tě mám rád a ilustrace Horkého knížky Paličovy sloky. Pak odjel do zahraničí na malířská studia, nejprve do Mnichova, kde pobyl jen šest neděl, a poté na více než tři roky do Paříže. Tam teprve, jak se zdá, opět nachází sám sebe. Zanedlouho se stává přispěvatelem významných satirických časopisů, pro něž kreslí politickou karikaturu. V roce 1908 se nakrátko vrátil domů, ale již následujícího roku odchází do Drážďan na malířskou akademii, kde získává stipendium a několik školních cen. Po roce se vrací do Paříže, kde působí až do roku 1911.

S anarchistickým hnutím nepřerušil spojení ani v zahraničí (v Paříži prý dokonce patřil do proslulé Libertadovy skupiny, známá svým odvážným bojem proti kapitalistickému systému). Setkával se tam i s českými přáteli, mimo Karla Tomana i s Marií Majerovou a Helenou Malířovou. A po definitivním návratu do Čech sehrává v jeho životě opět významnou roli S. K. Neumann, jehož zásluhou se Gellner stává spolupracovníkem brněnských Lidových novin. Kromě svých karikatur se začíná uplatňovat i jako prozaik. Vrcholem je však jeho politická satirická poezie, která ostatně již od samého počátku není ničím jiným než zbraní namířenou proti kapitalistickému pořádku, imperialistickému řádu a militarismu.

Militarismus, představující nejnenáviděnější pojem v myslích mladých socialistů počátku tohoto století, proti němuž i František Gellner vystřeloval své jiskřící verše, byl nakonec krutou příčinou tragického zakončení jeho životní cesty. Hned v době mobilizace v roce 1914 byl povolán na vojnu, i přes to, že jej v té době trápil ischias. Při rychlém ústupu rakouských vojsk kdesi mezi Zamoščí a Tomaszowem v Haliči čekala na nemocného a úplně vysíleného Gellnera smrt. Od 13. září 1914 byl nezvěstný a dodnes vlastně nikdo neví, jak opustil tento svět básník, který přes všechen vzdor a pohrdání „divě miloval život“.