Jan Opletal ve stáří.
Fotografie pochází z archivu Františka Cajthamla-Liberté.
Dřivější fotografii Jana Opletala nemáme k dispozici.
Na skupinové fotografii českých anarchistů,
kterou jsme publikovali nedávno ho nepoznáme.
Nicméně nevíme co skrývají policejní archivy,
kde se může nácházet fotografie
nejednoho účastníka dělnického hnutí
před nástupem do výkonu trestu.

O životě anarchokomunisty Jana Opletala jsme toho doposud příliš mnoho nevěděli. Tato nezanedbatelná osobnost dělnického hnutí v Čechách zůstávala neprávem ve stínu jiných významných jmen a to i přes to, že Jan Opletal dokázal po dlouhá léta redigovat a v těžkých podmínkách udržet kvalitní anarchistický bezvěrecký časopis a bez váhání se účastnil sociálních bojů a anarchistického hnutí. Stejně jakožto třeba Vilém Körber se z počátku angažoval v sociálně demokratickém hnutí, které propagovalo všeobecné volební právo a politický boj v podobě politické strany a účast „dělnických zástupců“ v parlamentu, ale i on se ze sociální demokracií dokázal rozejít pro její evidentně reformistické tendence a jeho časopisy "Matice dělnická" a "Matice svobody" se staly otevřenými kritiky sociální demokracie z anarchistických pozic. "Matice svobody" pak byla po amerických Volných listech druhým nejdéle vycházejícím českým anarchistickým časopisem, což samo o sobě svědčí o nezlomném entuziasmu Jana Opletala, který pro věc dělnickou obětoval prakticky vše. Konec první světové války přinesl spoustu zmatků, očekávání, bídy, ale i nadějí v lepší svět. Jednou z obrovských nadějí se pro dělnické hnutí všude ve světě stala revoluce v Rusku. Z počátku i pro anarchisty slibná revoluce se však stále více dostávala pod negativní vliv bolševického autoritářství. O tom ovšem v Čechách věděl jen málokdo a tak zde byl význam bolševiků neustále vyzdvihován. Zprávy o dění na východě hýřily optimismem... A tomuto optimismu se nevyhnuli ani čeští anarchisté a anarchistky a to včetně Jana Opletala. Spolu s S. K. Neumannem a dalšími anarchisty se podílí na vytvoření a činnosti Svazu komunistických skupin a o něco později se slučují s nově vzniklou KSČ. Jan Opletal si však i nadále uchoval alespoň anarchistického ducha a nehodlal ani v KSČ tolerovat to, co považoval za nesprávné. Netrvalo dlouho a naivní víra v bolševismus zcela vyprchala. Jan Opletal je z KSČ vyloučen. Snad nejen jeho příklad poslouží jako varování současnému anarchistickému hnutí, že jakmile anarchistické hnutí zapomene na svou svébytnou revoluční politiku, která je autonomní a kritická ke všem politickým stranám, blíží se jeho konec. A vzdaluje se i možnost skutečné sociální revoluce, která musí být něčím víc, než jenom snahou o dobití politické moci v třídním státě a přebarvení mocenských vztahů. Jan Opletal dokázal v našich podmínkách procitnout dříve než ostatní. Celý jeho život byl upřímnou snahou o lepší život dělníků a tomuto krédu se nikdy nezpronevěřil. Nezapomeneme!

Z. Molotov



Tkalcovský dělník Jan Opletal (nar. 27. 12. 1857 v Židenicích u Brna) patřil ještě k první generaci průkopníků sociální demokracie. Do hnutí vstoupil roku 1876 a u tkalcovského stroje zahájil od počátku velmi intenzivní agitační činnost. Stejně jako mnohé, i jeho strhla touha po vzdělání, které mu bylo odepřeno. Souběžně s literaturou naučnou poznal i spisy socialistické a takto získané vědomosti obratem přenášel dál na své kolegy a spolupracovníky. Jejich uvědomění se postupně stalo cílem jeho celoživotního snažení. Dne 20. 8. 1885 stál spolu s Pankrácem Krkoškou u zrodu brněnské Rovnosti jako klasického dělnického listu, jehož tradice byla obdivuhodná. Ještě před vyjitím druhého čísla však musel narychlo opustit Brno – rakouské úřady se v té době příliš obávaly nového rozmachu silou potlačeného dělnického hnutí.

To vše nezabránilo Opletalovi, aby dále pokračoval v účinné agitaci. Stěžejní vliv na celou jeho další činnost mělo seznámení s Vilémem Körberem. Spolupracoval s jeho časopisem „Věk svobody“ a právě z podnětu Jana Opletala nesl tento list od ledna 1887 podtitul „časopis sociálně demokratický“. Přes veškerá rizika možnosti obvinění z „tajného spolčování“, která přetrvávala i po polovině 80. let, zároveň nabádal Körbera, aby jej řídil radikálně. Psal mu své vlastní články, ale ani to Opletalovi nestačilo. Z ušetřených peněz vydával již na sklonku osmdesátých let vlastním nákladem agitační brožury, jako např. „Sociální poměry v Americe“, sepsané podle zkušeností našich socialistů, kteří v letech perzekuce našli azyl v USA. Sám se nevyhnul pronásledování, a tak jej brzy znaly soudy v Třebíči, ve Vídni, v Praze i v Humpolci, kde byl mj. hlavním řečníkem na 1. máje 1890.

Spolu s Vilémem Körberem první oslavu Svátku práce široce organizovali. Spolu s ním patřil Jan Opletal k prvním, kteří se dostali do sporu s marxistickými dogmaty. Stal se tak zvaným neodvislým socialistou (nezávislým na Marxově učení) a již v lednu 1894 převzal redakci vídeňských „Volných listů“. Již v úvodním prohlášení vtiskl tomuto časopisu jasný charakter své osobnosti: „My nelekáme se žádných obětí ani překážek; ani žaláře a vyhnanství a hlad nedovedou nás zastrašiti a od dráhy nastoupené odvrátiti...“ Kromě jiného začal otiskovat články Františka Hlaváčka a Josefa Boleslava Pecky, které rovněž získával z Ameriky. Po roce zase stejně odvážně vítal propuštěné omladináře: „První vězňové v procesu Omladiny počínají opouštět plzeňskou bastilu na Borech. Vítáme je na „svobodě“ (ovšem jen té rakouské!) co nejsrdečněji.“ Brzy poté byl v únoru 1895 opět zatčen v souvislosti s přípravou procesu s tzv. Vosími hnízdy, neboť i „Volné listy“ otiskly příspěvek pod názvem „Vosí hnízdo na Vinohradech“. Jelikož vosy s oblibou hnízdí na vrbě, heslem tajných anarchistických klubů byla „VRBA“ a tato zkratka zároveň znamenala Volnost, Rovnost, Bratrství, Anarchie. Mezi 17 obžalovaných v procesu, zahájeném 23. 4. 1895, Opletala nezahrnuli, ale nechyběl Vilém Körber, František Hajšman, Hynek Holub, Karel Krampera ani Alois Věkoslav Haber.

„Volné listy“, prakticky v každém čísle cenzurované, dovedl až do konce tohoto ročníku. A jen co se znovu vrátil z vězení, připravil časopis, po jehož existenci již dlouho toužil. „Matice dělnická“ s podtitulem „časopis pro vědy socialistické“ vyšel ve Vídni 10. června 1896. Jeho úkolem bylo seznamovat proletariát s filosofickými i přírodovědeckými díky pokrokových světových učenců, většinou v překladech z němčiny, francouzštiny či ruštiny. Vedle toho Opletal zahájil velmi ostrý a nekompromisní boj s katolickou církví a po opakovaných konfiskacích i svérázný boj s rakouskou cenzurou. V pátém čísle vyplnil vybílená místa citátem 13. článku ústavy: „Každý rakouský státní občan má právo mínění své slovem, tiskem nebo vyobrazením veřejně projevit!“ Za obsah dalšího čísla se opět odpovídal před soudem z přečinů proti veřejnému pokoji a řádu, zlehčování pojmu vlastnictví, rouhání se Bohu a obvinění cara Mikuláše z opovržlivých vlastností. Za poslední úspory vydal brožuru „Vývin lidstva a cíle anarchistických komunistů“, ale ani ta neušla konfiskaci, dokonce včetně úryvků z „Písní otroka“ od Svatopluka Čecha.





Přesto, že „Matice dělnická“ byla nejvíce konfiskovaným časopisem v Rakousku, Opletal čelil útoků cenzury i soudů velmi neohroženě a odvážně. K odsouzení existujících poměrů používal břitkých a často až velmi ostrých výrazů, což přispívalo k jeho oblibě mezi dělnictvem. Z vídeňské redakce vedly přímé cesty na sever Čech, kde měla Matice vždy nejvíce odběratelů i přispěvatelů. Uvažoval již tehdy o přesídlení do Teplic, ale po vypovězení z Vídně na jaře 1899 přenesl „Matici dělnickou“do Plzně. Věřil, že tam najde příznivější podmínky pro svoji práci. Již počátkem září byl však znovu zatčen a po čtrnáctidenní vazbě předveden k zemskému soudu v Praze.

Jednalo se o velké tažení proti českým anarchistům, jehož záminkou byla porada předních anarchistů v Lomu u Mostu dne 16. 7. 1899. Úředně zakázána a rozpuštěna byla tehdy většina anarchistických spolků, z nichž nejvíce působilo právě na severu Čech. Na konci byl velký protisocialistický proces s deseti obžalovanými, ve kterém se spolu s Vilémem Körberem sešli i mnozí známí představitelé hnutí z Podkrušnohoří jako Šimon Baksa či redaktoři „Omladiny“ Karel Vohryzek a Bedřich Kalina. Epilogem dramatických událostí bylo úmrtí Viléma Körbera dne 11. prosince 1899, záhy po propuštění z vazby krajského soudu v Mostě. Jeho pohřbu se v Praze na Olšanech se zúčastnilo odhadem na 5000 dělníků včetně opravdu dojatého dr. Františka Soukupa a mnoha dalších sociálních demokratů. Hlavním řečníkem byl Jan Opletal, báseň přednesl Antonín Bouček. Přes sedm let trvající zásadní roztržku konečně také sociální demokracie přiznala Körberovo místo v historii českého dělnického hnutí.
„Matice dělnická“ dále vycházela se značnými obtížemi jen do dalšího Opletalova zatčení v lednu 1900, kdy se znovu vypravil mezi severočeské havíře během všeobecné stávky. V očích úřadů byl tak nebezpečný, že jej po odpykání trestu navždy vypověděli z celých Čech. Náhradou za zaniklý časopis začal vydávat od 11. dubna 1900 slavnou „Matici svobody“. Pro další léta se usadil v Brně, i když dne 3. července téhož roku dosáhl velkého vítězství před říšským soudem ve Vídni, který jeho vypovězení z Čech zrušil. Vydal první svazek „Socialistické knihovny“, Kropotkinův „Blahobyt pro všechny“. V roce 1902 začal vydávat další edici „Antiklerikální epištoly“ svazkem „O bozích“, na nějž navazovalo „Kramářství římské hierarchie“, „Breviář svobodomyslných“ a další. Také „Matice svobody“ byla velmi pozoruhodným časopisem. Hlavní ostří Opletalova pera směřovalo proti církvi i všem zlořádům soudobé společnosti, ale kromě toho zde nacházelo velký prostor i rozvíjející se hnutí neodvislých havířů na severu Čech. V následujících letech se Matice stejně ostře zapojila i do antimilitaristického hnutí. Přes cenzuru i opakované procesy s představiteli anarchistického hnutí Opletal neustoupil až do vzniku 1. světové války.

Dne 31. 7. 1914 dostal neohlášenou návštěvu. Dva policejní komisaři a čtyři tajní provedli tříhodinovou domovní prohlídku a doručili mu zákaz dalšího vydávání listu. Po celou dobu války byl pod nuceným policejním dozorem. Brzy po vzniku republiky se však vrátil do boje, obnovil „Matici svobody“ a na pozvání severočeských horníků (místní skupiny Volné myšlenky) z roku 1919 přesídlil do Lomu u Mostu. „Matice svobody“ se tam uvedla v květnu 1920 svým „Husovým číslem“.

Po poválečné eufórii nastalo jisté zklamání a tehdy přišel básník Stanislav Kostka Neumann se svým prohlášením „Severskému proletariátu“, které se revolucionáři Opletalovi samozřejmě zalíbilo. Od 15. 5. 1920 byl členem aktivní lomské organizace Svazu komunistických skupin a ve svém živlu byl nepochybně i v období tak zvané „prosincové generální stávky“ v roce 1920. Rozhodné odsouzení střelby do dělníků komentoval také těmito slovy: „Staří havíři severočeští pamatují se na četné stávky a bouřlivé demonstrace proti uhlobaronům a rakouským úřadům, avšak střílet do havířů a vyhlašovat stanné právo se neodvážila ani ta nejkrvežíznivější vláda císařská. – Tohle vám nadělila k vánocům vaše drahá, svobodná republika...“ První lednové číslo následujícího ročníku bylo, jak napsal, z rozkazu mosteckého „hrdiny“ hejtmana Karla Waldbrunna zabaveno...
Od té doby Opletal opět nevybíral své výrazy a ostře kritizoval vše, o čemž byl přesvědčen jako o protilidovém a zpátečnickém. Jako jediný přetiskl v březnu 1921 parlamentní proslov Václava Draxla proti střílení do zoufalstvím zdivočelých demonstrantů během Krompašské vzpoury. Od září 1921 byla „Matice svobody“ ústředním orgánem „Federace komunistických osvětových jednot“. Nadále si nebral servítky, a tak není divu, že byl prvním, proti komu bylo již v červnu 1923 zavedeno vyšetřování na základě právě schváleného Zákona na ochranu republiky.
Nejzajímavější na celé věci jsou ovšem okolnosti, za jakých poctivý Jan Opletal nečekaně z komunismu (Na tomto místě by se opět mělo spíše napsat z bolševismu. Poznámka Z. Molotov) velmi rychle vystřízlivěl. Samozřejmě, že jako vzdělaný anarchistický teoretik musel již před tím vědět, jaká úskalí našemu dělnickému hnutí přináší moskevská Kominterna i jejích 21. zdrcujících podmínek. Bariérou, kterou již nemohl překročit, byla tak zvaná „bubníkiáda“, první velká čistka v Komunistické straně Československa, prováděná roku 1925. Také Jana Opletala strana velmi naléhavě a opakovaně nutila, aby otiskoval štvavé materiály proti dosavadnímu sekretáři pražského kraje KSČ Josefu Bubníkovi (* 14. 5. 1879 v Teplicích, + 4. 7. 1957 v Praze), ale Opletal se v této věci odmítal angažovat. Využili reorganizace bezvěreckého hnutí, kdy málo akční komunistické osvětové jednoty nahradil Svaz proletářských bezvěrců, a pod touto záminkou se rozhodli odebrat mu jeho časopis. Když jim Jan Opletal odmítl „Matici svobody“ vydat, zprvu to označovali za vrtochy starého podivína, a když nehodlal ustoupit, začali s tvrdým politickým vydíráním a osočováním. Nakonec jej za vydatné pomoci lomského lumpenproletariátu vyštvali z Lomu u Mostu i z Podkrušnohoří.

Zajímavé, že komunisté celoživotního nekompromisního radikála obratem hodili do jednoho pytle s Josefem Bubníkem, jehož naopak obvinili z pravicového oportunismu. S tím, jaká byla skutečná pravda, se Jan Opletal rozhodně netajil: „Máme dnes diktaturu vůdců, kteří každý svobodnější projev hurónským řevem se snaží umlčeti s poukazováním, že ten, který si proti nim dovolil vystoupit, je oportunista...“, čteme v posledním čísle Matice svobody ze 17. 11. 1925 slova, která až do pádu komunismu („komunismu“... Poznámka Z. Molotov) neztratila nic na své aktuálnosti.

„Když ho komunisti vyřídili a manželka opustila“, vrátil se na Moravu a žil nejprve v Budihošti u Olomouce a pak v chudobinci ve Svatobořicích u Kyjova. Tam jej našel básník a redaktor „Severočeského dělníka“ v Teplicích František Cajthaml-Liberté, který odkoupil značnou část Opletalovy knihovny (dal mu za ni dvakrát tolik, co žádal) a podle možnosti jej i podporoval. Pak se jej ujala Krista Plšková a přestěhovala do Bzence, kde starého bouřliváka opatrovala až do jeho smrti dne 21. června 1933.


Pavel Koukal

(Původně vyšlo v publikaci Pavla Koukala Severočeská tabu z let 1919 až 1953. Vydala Masarykova demokratická akademie v roce 2011)