Paul Roussenq se narodil roku 1885 ve venkovském okrese Gard, který je součástí francouzského regionu Midi. Jeho matka měla dlouhý a těžký porod. Jeho život měl pokračovat tak, jak začal: v utrpení. Jeho rodiče byli nádeníci obdělávající půdu mezi vinicemi, pšeničnými poli a loukami.
Paul brzy projevil svoji nezávislost, přímočarost a zralost. Začal číst anarchistické noviny Le Libertaire, Le Pére Peinard a Les Temps Nouveaux. Když mu bylo 14, přečetl již 19 svazků Všeobecného zeměpisu od anarchistického geografa Élisého Recluse.
V 16 letech se pohádal se svým otcem a utekl. Jeho tvrdohlavost jej vedla k tomu, aby se svým otcem rozešel kvůli menší neshodě, čehož celý život litoval, protože živé už své rodiče nikdy neviděl. Přespával po stodolách, pod stromy, žil z podivných zaměstnání a ovoce, které našel na zemi, nebo utrhnul. A tak byl 6. září 1901 odsouzen za krádež u soudu v Aix v Provence na šest měsíců podmíněně. V roce 1903 stál opět před soudem, tentokrát v Chambéry, a dostal tři měsíce za potulku, proti čemuž se odvolal. U odvolání požadoval státní zástupce pro Paula vězení. To už pro něj bylo příliš. Vyskočil ze sedadla a křičel: “Co? Chodit po silnici, chudý a bez pěťáku je teď zločin? Jenže jsou to právě boháči, kdo by měl jít před soud se všemi jejich zločiny vykořisťovatelů!” Soud požadoval omluvu. Paul odmítnul a trefil kusem tvrdého chleba státního zástupce do tváře. Byl odsouzen na pět let do vězení!
Pět let strávil ve věznici Clairvaux a vyšel z ní s ještě silnějším anarchistickým přesvědčením. Policie, soudnictví a armáda se mu jevily jako rozhodní nepřátelé svobodného lidu a vypěstoval si zuřivou nenávist k uniformám. Okamžitě byl odveden, aby sloužil v Africe. Později napsal: “Kasárenský život je rozhodně tím nejbrutálnějším pod sluncem…vojáci jsou jen stroje, které poslouchají.”
Jenže bataliony v Africe byly horší než kasárny. Tyto vojenské tábory byly kázeňskými institucemi rezervovanými pro tvrdohlavce, buřiče a nepoddajné. Hloupost a krutost důstojníků byly proslavené a proti mučení, k němuž tam docházelo, se vedly denunciační kampaně.


ĎÁBELSKÉ OSTROVY
Paul měl násilnou hádku s jedním důstojníkem. Zavřeli jej do cely. Už měl vězení plné zuby, tak podpálil svoji pryčnu. Za to dostal 20 let nucených prací. Poslali jej do obávaných trestaneckých kolonií u Kajenu ve Francouzské Guyaně, ostrovního vězeňského pekla nechvalně známého díky knize a filmu Motýlek.
Během let tam byla poslána řada anarchistů a v 90. letech 19. století tam vlastně došlo k masakru anarchistů, který úřady utajily. Paul tam dostal přezdívku L’Inco (zkratka pro nenapravitelný). Ke svému trestu dostal celkem 3379 dní v samovazbě, v čemž dosáhnul rekordu. Cely byly maličké, bylo v nich málo vzduchu i světla a dva dny ze tří byl k jídlu suchý chléb s vodou. Vlhkost tropického klimatu byla úděsná. Mnozí zemřeli na syfilis, malárii, úplavici a tuberkulózu. V letech 1852-1921 tam zemřela polovina, ano polovina, z 48 000 deportovaných osob. Jeho matka byla první, kdo vedl kampaň za jeho propuštění, pak se případu chopil časopis Detectives, který přinesl řadu článků o trestaneckých koloniích v Guyaně. Vyšel vítězně ze “soutěže” o to, kdo by měl být propuštěn. Ten druhý byl rovněž anarchista, Vial, který se odmítl účastnit jatek první světové války a byl odsouzen za dezerci a vzpurnost. Později v roce 1893 Albert Londres, novinář vedoucí kampaň, zmínil Roussenqa ve své knize o vězeňských ostrovech. Nakonec se jeho případu chopila Secours Rouge International (SRI), kontrolovaná komunistickou stranou, která jeho matce posílala měsíčně 100 franků “jako všem rodinám obětí kapitalistického útlaku.”
V roce 1929 už Roussenq ukončil svých 20 let nucených prací. Litera zákona ale pravila, že vězeň odsouzený na více než osm let musí v Guyaně zůstat po zbytek svého života! SRI vedla kampaň proti tomuto sprostému zákonu. Organizovaly se demonstrace za jeho propuštění a francouzský tisk začal publikovat Roussenqovi dopisy. Nakonec se i navzdory krátkému zadržení na základě vykonstruovaných obvinění Paul v roce 1932 vrátil do Paříže díky amnestii. Na nádraží jej vítal obrovský dav lidí a on řekl: “Mé dojmy jsou dojmy zatracence opouštějícího peklo.” V té době už ale oba jeho rodiče i sestra byli po smrti.
Roussenq podniknul řadu mítinků po celé Francii, na nichž odsuzoval vězení a podmínky v něm. Toto turné organizovala SRI. Řada z těchto mítinků se konala v Midi, kde měli anarchisté silné skupiny a komunistické straně silně ubývalo členů. Komunisté zřejmě doufali, že Roussenqa využijí k náboru mezi anarchisty.


NÁVŠTĚVA V RUSKU
SRI mu zaplatila výlet do Sovětského svazu a požádala jej, ať své dojmy sepíše. Bez rodiny a bez práce Paul musel spoléhat na podporu komunistické strany. To se ale ukázalo jako neudržitelné, protože verze, která se objevila v komunistickém tisku byla silně cenzurovaná. Tyto manipulace odsoudil v anarchistických listech. Hovořil tam o tajné policii, nedostatku svobody, nedostatku a špatné kvalitě jídla, o přítomnosti policie u továrních bran. Končil slovy: “Podle mého mínění se k 3. internacionále žádný uvědomělý anarchista nemůže přidat. Bolševici vyhladili ruské anarchisty, na to nezapomínejme…a byť bychom neměli polevovat v našem úsilí ve společném boji proti fašismu a válce, nenechme se ošálit a podržme si svůj ideál.”
Roussenq se zapojil do aktivit ALARMu (Alliance Libre des Anarchistes de la Région du Midi), který měl v oblasti čtyři skupiny se spoustou členů, kteří vydávali mnoho letáků, brožur a plakátů. Účastnil se řady veřejných mítinků. ALARM se skládal většinou z dělníků, z nichž byla řada dělníky zemědělskými. Stal se z něj šéfredaktor anarchistického listu Terre Libre, který v Nimes vydával André Prudhommeaux. List analyzoval tehdejší situaci, ale také přinášel řadu teoretických textů. Na tomto postu setrval, dokud se list v roce 1936 nepřestěhoval do Paříže.
Paul si musel vydělávat na živobytí jako prodavač sladkostí na trzích a svých cest po oblasti využíval k prodeji anarchistických knih a novin. Tento region opustil v roce 1935 a cestoval po celé Francii, přičemž dostal několik pokut za potulku. Jeho zdraví bylo podlomené dobou, kterou strávil v Guyaně. Pak přišla válka a vichystický režim jej uvěznil ve svých internačních táborech. Tím se jeho zdravotní stav jen dále zhoršil. Zatímco byl internován, sepsal své paměti, které nakonec vyšly v roce 1957.
Po válce asistoval roku 1948 při stávce dělníků na vinicích u Aimargues a pomáhal tamní vlivné skupině anarchistů.
Dvacet pět let věznění, neustálého pronásledování a perzekvování, kamkoli ve Francii přišel, nemožnost sehnat práci kvůli jeho rejstříku a nemoc, kterou si přivezl z Guyany a která mu teď působila strašné bolesti, jej vedly k tomu, aby si vzal život tím, že se utopil v řece Adour. Élisému Perrierovi z anarchistických novin Le Libertaire napsal 3. srpna 1949: “Můj drahý Élisée, jsem u konce. U Bayonne je velká a krásná řeka a dnes večer půjdu, abych našel onen úžasný lék na všechna trápení: smrt.”


Přeložil: Vratislav Domovský, 7.6.2002