Kvůli omezením pohybu kapitálu (a to až po obyčejné výběry z bankovních účtů), které si vyžádal MMF, přešla ekonomika do volného pádu. Celým složkám střední a pracující třídy hrozí bezprostřední ožebračení. Půjčky na celou řadu účelů se braly v dolarech, ale teď se musí splácet v silně devalvovaných pesos. Vysoké účty za služby a daně, které Argentině vnutil zahraniční kapitál a korporace, dopadají na námezdně pracující. Menší kupní síla snížila příjem lidí v neformální ekonomice daleko pod hranici bídy. Řada povětšinou pasivních akcí, které měly zajistit prosté přežití ve formě milodarů (v Argentině tradiční praxe), se setkala s ozbrojenými silami, soukromými i státem sponzorovanými.
Vláda dluží zahraničním bankám a věřitelům 150 miliard USD a tyto peníze bude muset vymáčknout z pracující třídy prostřednictvím propouštění a škrtů v sociálních dávkách. Chronická 20% nezaměstnanost se má ještě zvýšit i navzdory nevýslovné sociální bídě, která tak vznikne. Prezident a vláda Radikální strany podaly demisi. Vládnoucí třída ve strachu z vojenské intervence přizvala zkorumpovaného peronistického politika, aby nastoupil na místo prezidenta. Doba, kterou stráví ve vládě, je krátká, jelikož na provinční mocenské makléře a ty, kdo v paralýze vidí politické výhody, umírněný populismus nestačí. Pracující třída za to platí zatčenými, raněnými a mrtvými v ulicích.
Ekonomická situace Argentiny byla výstižně shrnuta takto: “Pokus o prosazení širší industrializace…vedl k prohlubování deficitu platební bilance, který se krátkodobě dal krýt zahraničními půjčkami a mezitím se čekalo, až dojde k expanzi vývozů nových průmyslových produktů. Tato stagnace zahraniční směny měla nevyhnutelné inflační důsledky. Jak se deficit zhoršoval, byly argentinské vlády nuceny obrátit se k tradičním zemědělským vývozům, aby mohly splácet úroky ze zahraničního dluhu a pokračovat ve financování průmyslu. Aby zvýšila hodnotu těchto exportů v době, kdy jejich ceny na světových trzích obecně klesaly, uchýlila se Argentina k devalvaci, která pomohla roztočit inflační spirálu.”


TEHDY A TEĎ
To ale byla Argentina 60. let 20. století a nikoli Argentina dneška. Vládní řešení bylo stejné jako dnes: “mimořádný stav, stabilizační plán prosazovaný ze strany MMF…který měl snížit průmyslovou výrobu omezením úvěrů a stlačením domácího trhu prostřednictvím limitovaných výplat a skrze zvyšování veřejných tarifů…Výsledek byl pro pracující třídu okamžitý a drastický: průmyslová recese, která vedla k dramatickému nárůstu nezaměstnanosti…a neustále vysoká míra inflace, která nevyhnutelně dopadala nepříznivě i na reálné mzdy.”
Diktují-li ekonomické síly alespoň částečně podobu společenských vztahů a reálnost vyhlídek na revoluční změnu, tak co se z tohoto období argentinských dějin mohou poučit ti, kdo dnes bojují na ulicích?

V roce 1955 svrhnul vojenský puč charismatického populistu Perona. Peron vytvořil sociální a politickou mocenskou základnu s ohniskem ve velkých průmyslových odborech a jejich federaci CGT. Jeho moc původně vycházela ze síly organizované pracující třídy, která předtím přijala syndikalistickou a v rostoucí míře i anarchosyndikalistickou metodu organizování. CGT se pak ale nechala vstřebat do korporativistického státu a vytvořila se zkorumpovaná odborová byrokracie.
Během 30. a 40. let 20. století byla ukuta řada sociálních smluv, v nichž peronistická vláda dělala prostředníka mezi antagonistickými sociálními třídami a silami. Argentina byla silně industrializovaná a její ekonomika měla větší hodnotu než málem zbytek jižní Ameriky dohromady. Argentinští pracující si dlouho užívali mezd založených na hodinových normách a standardní smlouvy byly chráněny řadou institucionálních způsobů.
Toto období bez postřehnutí vedlo ke vzniku politické kultury, v níž byly odbory akceptovaným, normálním a dokonce ceněným partnerem při řízení společnosti. Argentinská pracující třída se začala považovat – sociálně i politicky – za autentickou součást národního života, které přísluší kladná úloha při formování štěstí národa.
Tato úloha a smysl pro “já,” které se vyvinuly a nabraly na intenzitě, měly bohužel za následek zamlžení vlastních zájmů pracující třídy, jejich záměnu za zájmy vládnoucí třídy, které často vyjadřovali odboroví předáci a byrokraté.

Peronistická ideologie byla v podstatě korporativistická a stovkami dekretů a zákonů se pokoušela důkladně integrovat pracující třídu a její instituce do státu. Při plnění své části sociální smlouvy byli peronističtí odboroví předáci závislí na svém vztahu k (peronistické) vládě, ale “tento vztah nutně znamenal závazek ze strany odborového vedení, že bude pracující třídu kontrolovat a omezovat její aktivitu na meze stanovené státem; což nutně znamenalo…pasivitu pracující třídy.”
Opozice peronistů vůči periodickým pokusům zhoršit podmínky sociální smlouvy se často stylizovala v termínech jako justicia social, čili v liberálně buržoazních termínech a nikoli v termínech třídního boje, a už vůbec neměla žádnou revoluční ideu, kdy by (například) opozice navrhovala dělnickou kontrolu nad továrnami: mezi pracujícími a šéfy podle nich nebyl rozdíl. Armádě a jejím loutkovým vládám tento kulturní rys Argentiny relativně usnadňoval izolaci militantů a těch, kdo se opravdu pustili do třídního boje.
Po Peronově svržení došlo v období 1955-58 k intenzivnímu odporu proti vládním pokusům přeformulovat sociální smlouvu rozpuštěním a opětovným ustavením továrních výborů, regionálních sindicals a fakticky celých odborů. Masové propouštění a zatýkání vyprovokovalo závažné stávky, divoké akce, sabotáže, formování tajných buněk v odborech a továrnách. Stejně jako dnes i tehdy bylo město Rosario a jeho okolí centrem radikálního odporu, který musela v září 1955 rozdrtit armáda. Cílem vládnoucí třídy nebylo zničit peronistické odbory nebo jejich federaci CGT, ale ochočit si je: “Kdyby si odbory dokázaly uvědomit, že je třeba, aby se omezovaly jen na svoji vlastní sféru a kdyby se šlo zbavit prodejné demagogie těch, kdo se nejvíce zkompromitovali s Peronem, pak mohly peronisty vedené odbory sehrát v postperonistické Argentině důležitou úlohu jako orgány sociální kontroly a jako mantinely pro projevy pracujících mas.”
Odpor pracující třídy byl však téměř zcela defenzivní. Jak řekl jeden militant: “člověk si ani nedokázal představit, jak by se dalo provést nějaké povstání, jelikož tu nebyl ani náznak nějaké organizace a ani se nedala postřehnout existence nějaké skupiny, která by měla…autoritu.”

Odboroví předáci váhali a generální stávka v listopadu 1955 byla poražena. Proč? Jak přiznal jeden odborový předák, Miguel Gazzera, “Spokojili jsme se s tím, co jsme již prožili, co jsme okusili a čeho jsme si užili. Byli jsme neúprosně vyřízení, totálně jsme se vyčerpali” – trefný popis levicových politiků a odborových předáků v dnešní Argentině a rovněž vysvětlení, proč jimi tamní pracující zcela opovrhují.
Boj pokračoval a nabíral na intenzitě. Vedli jej řadoví aktivisté a utajené skupiny militantů, které nahradily ty, kdo byli zatčeni, nebo kteří to vzdali a které hájily propuštěné pracující a vyjadřovaly praktické stížnosti. Stejně jako dnes se formovaly sídlištní skupiny odporu, které dávaly ohnisko a směr solidaritě pracující třídy. Malování hesel, žhářství a útoky na obchodníky s potravinami, sabotáže zaměřené na komunikace, elektrárny, budovy Radikální strany a továrny, kde akce “pracuj pomalu” a nekvalitní výroba šly ruku v ruce se skutečnou sabotáží, přesvědčily armádu, že je potřeba nějaký kompromis, má-li dosáhnout svých dlouhodobých cílů.
Peron, který byl v té době v madridském exilu, se snažil zorganizovat povstání v podobě, kterou bychom dnes pochopili: “Mělo se vyhýbat všem pokusům o konfrontaci s vojenským režimem tam, kde byl nejsilnější, čili na čistě vojenské rovině. Podle Perona by daleko efektivnější byly tisíce drobných akcí, které by armádu postupně unavily a podryly by její vůli zůstat u moci. V sociální aréně by měl odpor držet pracující v neustálém pozdvižení v podobě stávek, pomalé práce, nízké produktivity. Na individuálnější rovině by se mělo přistupovat k tisícům pasivních i aktivních akcí…Myriády všech těchto aktů odporu měly nakonec učinit vládnutí nezvládnutelným a připravit půdu pro revoluční generální stávku, která podle Perona měla být signálem k národnímu povstání.”
Žádný politický program schopný pracující třídu sjednotit, nebo vytvořit náladu pro totální občanský odpor, ale z Madridu nevzešel. A vyjádřit takový program nebyli schopní ani místní odboroví předáci, kteří byli pod intenzivním tlakem požadujícím zkrocení pracující třídy a kteří už v té době byli beznadějně zkompromitovaní. A protože byli rozdělení, protože se vyčerpali a nedokázali vytvořit objektivní podmínky, za nichž by mohlo povstání uspět, váhali. I militanti samotní byli rozdělení: někteří upřednostňovali cestu utajených commandos, jiní (většina) zase argumentovali, že jediným způsobem jak konfrontovat vládnoucí třídu s alespoň vyrovnanými silami je obnovit odbory a vyrvat je z rukou předáků a činitelů dosazených státem.
Porážka na národní rovině – a postupně i na úrovni továren, jelikož stávky byly prohlášeny za nezákonné, pořádaly se hony na vůdce stávek, v dělnických čtvrtích patrolovaly tanky a obrněné transportéry – a spolu s porážkou i masové propouštění vedly k tomu, že povstali pragmatičtější předáci.

Jak čas běžel, přicházelo vyčerpání a demoralizace, které provázela fragmentace a tisíce militantů byly na útěku, nebo na černých listinách; aktivisté byli stále izolovanější a odcizenější od “základny.” Porážka Odporu šéfům umožnila zavést ona opatření na zvýšení produktivity práce (zejména výkonové normy a pobídky k lepším výkonům), kterým sebevědomá a bojovná pracující třída dříve úspěšně vzdorovala. Nevyhnutelný pokles životní úrovně, který následoval, byl "“výsledkem politické porážky, svržení Perona, a ne porážky ekonomické…Vláda a zaměstnavatelé zákonnými prostředky a silou státu zavedli to, co nedokázali zavést prostřednictvím disciplíny trhu práce.”
Dlouhodobé řešení problematiky třídního konfliktu – jakmile byly zisky zajištěny – bylo i řešením politickým – umožnit takový konflikt, ale definovat a limitovat jej v rámci národního konsensu, v němž by pracující třída musela sebe samu chápat nikoli jako antagonistickou, ale pouze jako konkurentku soutěžící spolu s ostatními silami ve společnosti o podíl na národním bohatství. Časté cyklické poklesy ekonomiky v 60. letech 20. století usnadnily umožnily odborovým předákům, jako byl třeba Agusto Vandor, snadněji získat pevnou kontrolu nad organizovaným dělnictvem a rozdrtit disent prostřednictvím burocracia sindical a to ve jménu ochrany pracujících a jejich institucí; dokud se podbízeli vojsku, nebo Ministerstvu práce, byli v bezpečí.
Předáci jako Vandor odmítali revoluční syndikalismus a stále více využívali volební síly peronismu, přičemž pracující třídu mobilizovali, aby volila odborářské kandidáty – tato strategie sice přinesla významné výsledky, ale jen samotným předákům. Předáci získali moc tím, že vyhrožovali properonistickými mobilizacemi a hlasováním pro peronistické kandidátky (a často si tak na vládnoucí třídě vydobyli ústupky). Jejich chybou (vzhledem k povaze peronismu nevyhnutelnou) bylo, že věřili, že potřebnou politiku k provedení změn v argentinské ekonomice lze zavést v kontextu třídního konsensu.


KOMPROMIS
Výsledkem byl po celá 60. léta 20. století historický kompromis. Odboroví předáci kontrolovali své militanty a za to si mohli na rozsáhlých sociálních programech znovu vybudovat svoji mocenskou základnu. Stát si schválil zákony, které mu dávali právo kontroly nad odborovými záležitostmi a odborovým předákům se za to dostalo přístupu do vlády a pochopení pro jejich potíže. Teď, když prostřednictvím systému politických kořistí kontrolovali široké oblasti mecenášství, začala v institucích dělnictva a v jeho paralelních politických formacích nekontrolovatelně bujet korupce. Z odborů se stal velký kšeft, kdy se schvalovaly zákony nařizující pracujícím platit odborové příspěvky, přispívat do odborových penzijních a sociálních programů a věnující odborům díl z každého vyjednaného zvýšení mezd. Odboroví předáci byli rovněž odměňováni zákony, které opozičním kandidátům či celým kandidátkám velmi ztěžovaly možnost vyhrát volby, což účinně pojišťovalo jejich moc.
To však nevyhnutelně nemohlo trvat donekonečna. V roce 1969 převzal moc autoritativní prezident, jehož agendou bylo racionalizovat argentinskou ekonomiku a modernizovat argentinský stát. Odboroví předáci byli najednou nuceni reagovat na řadu zcela nečekaných hrozeb a na krizi. Tak jako v dnešní Argentině: “krizi vedení charakterizovalo několik rysů: problematizující se vztahy s členskou základnou v době radikalizovaného sociálního konfliktu; vznik vitálního opozičního hnutí uvnitř odborů; narůstající problém vnitřních rozdílů mezi předáky samotnými; a rostoucí nebezpečí izolace, jelikož jejich tradiční dominanci v hnutí se postavili noví herci.”
Politická činnost byla zakázána a s ní i hlavní zdroj legitimity odborů. Realizoval se autoritářský ekonomický plán, který měl spolu s kontrolou nad mzdami a masivními škrty ve veřejném sektoru stimulovat ekonomiku přesunem bohatství od námezdně pracujících a ze zemědělství k městským zaměstnavatelům – tato řešení měla rovněž snížit inflaci (která stimuluje mzdové požadavky a snižuje kupní sílu středních vrstev) a odměnit zahraniční kapitál. Stávky a protesty byly opět prohlášeny za nezákonné a armáda spolu s polovojenskými oddíly byly nasazovány k rozdrcení dělnických akcí. Pravomoci policie se značně rozšířily. Za tohoto všeobecného autoritářství se sice prosazovala reforma ekonomiky, ale za cenu utužování opozice, sjednocování složek společnosti, které si dříve vzájemně konkurovaly a za cenu potlačování společenských sil, které byly dříve neškodně meliorovány sociálními institucemi, jako jsou odbory.
V průmyslových odvětvích a oblastech nejvíce postižených “strukturálními úpravami,” zejména v Cordobě, opět vypukla vzpoura vedená většinou mladými militanty, kteří byli proti burocracia sindical a příliš úzkému vztahu mezi vojenskou juntou, zaměstnavateli a odbory. Ideologie clasismo se od své organizační formy sindicalismo de liberacion liší častým používáním přímé akce, okupací podniků, používáním managementu jako rukojmích a paros activos, neoficiálních a přímých stávek, které zahrnovaly demonstrace, jejichž cílem bylo přenést konflikt do širší komunity. Léta represí, útoků na pracovní podmínky a chudoby vedla k masivní sociální mobilizaci, která se vzhledem k původnímu zaměření (především protože politická činnost byla v Argentině zakázána či jinak silně kontrolována) projevovala skrze akci na pracovištích.
Tato nová militantnost byla silně protibyrokratická a stavěla se proti stávajícím modelům vedení, přičemž oproti zkorumpovaným či kooptovaným odborovým předákům nabízela osobní poctivost na základě demokracie, odpovědnosti směrem dolů, neustálého konzultování a odvolatelnosti delegátů. Její silou bylo sice to, že zpochybňovala kapitalismus, ale jejím jediným cílem bylo vytvořit socialistickou společnost skrze znárodnění výroby a dělnickou kontrolu nad průmyslem – což jsou jen částečná řešení, která ponechávají kapitalismus netknutý. Clasismo, díky své schopnosti rozšířit sociální neklid a akce za brány továren, ohrožovalo nejen sociální smlouvu mezi odbory a zaměstnavateli, ale i samotný vojenský stát. Původní neklid, Cordobazo, vedl k demisi prezidenta Ongania. Druhé povstání, Viborazo, odstranilo dalšího.
Avšak, stejně jako v Itálii 70. let 20. století, militantní vedení nemohlo přesvědčit členskou základnu, aby přijala jeho revoluční cíle. Demokracie, svržení diktátorů, revize sociální smlouvy, pokrok – za to by pracující a ožebračené střední vrstvy klidně pochodovaly a hlasovaly, což také učinily a donutily tak juntu, aby demontovala nejhorší aspekty své Revoluccion Argentina a znovu zavedla občanskou vládu. Dál je ale růst uvědomění tovární opozice dovést nemohl. To, že se v srpnu 1971 nepovedlo realizovat revoluční program, umožnilo peronistickým odborům nahnat pracující zpět pod své vedení – umírněnější režim umožnil politickou činnost a vydláždil cestu pro Peronův návrat (v roce 1973).
Události let 1971-73 se opět dávají do pohybu. Prvně ekonomická krize, pak sociální neklid a povstání, které nedokáže potlačit policie ani armáda. Pád prezidenta, dosazení prozatímního prezidenta (peronista Duhalde), přislíbení voleb, které mají vše vyřešit, dva roky ekonomické a sociální paralýzy a pak nic neřešící volební řešení. A kruh začíná znovu.

Tehdy opozice nedokázala zajít za stávky a protesty. Hrozba militantnějších aktérů, marxistických městských guerillových skupin, které na začátku 70. let 20. století rozpoutaly kampaň vražd, útoků na vojenská zařízení, únosů a bankovních loupeží, donutila vládnoucí třídu a její spojence – církev, strany a odbory – aby se pevněji sešikovali. Poté, co Peron opět získal moc, byla pracující třída a její mladí vůdci vymanévrována a opuštěna.
Nový Pacto Social zmrazil mzdy a ceny, čímž obnovil historické spojenectví odborů a zaměstnavatelů. Národní přestavba sice započala, ale za cenu, kterou museli zaplatit pracující. Byznys i odbory se opět integrovaly ve formální instituce státu a nepřátelské strany navázaly spojenectví, aby politiku připravily o její prudkost. Nové zákony proti terorismu se používaly k rozdrcení clasista opozice, která byla prvně odstraněna z funkcí v odborech, pak propuštěna a nakonec postavena mimo zákon.
Jaké poučení z toho plyne? Zaprvé, v časech sociálního pozdvižení či třídní mobilizace nezná bojovnost pracující třídy mezí, čehož jsme byli svědky za posledních pár měsíců. Za druhé, bez jednotného souboru dosažitelných požadavků a organizačních forem a metod, jež nelze kooptovat (například, nejen obsazování továren, ale i rekvírování a vyvlastňování), budou revoluční síly buď prvně zneužity, pak izolovány a nakonec rozdrceny, nebo kooptovány.
Levicové strany a skupiny sehrály svoji historickou úlohu, která spočívá v předkládání snadno vyjednatelných požadavků, aby se tak vybudovala podpora pro “nezávislou, samosprávnou organizaci pracující třídy, jejímž cílem bude ustavit vládu utvořenou pracujícími a lidem” (trockistická skupina MAS) – jakoby vlády něco řešily! Taková byla i úloha socialistů v 70. letech 20. století. MAS se ale z dějin také trochu poučila a volala po “lidových shromážděních, plenárkách, koordinačních orgánech a jakýchkoli dalších prostředcích, které nám umožní rozhodovat svobodně zdola.”
Asambleas Populares, které se objevily, se začaly vyvíjet jako revoluční organizace a předkládají radikální požadavky. Zajdou ale ještě dál? Sice něco požadují (zrušení Nejvyššího soudu, osvobození politických vězňů), ale také to musí realizovat tím, že prohlásí soud za zrušený, vězně za svobodné a tyto požadavky prosadí. Tato lidová shromáždění sice vyzívají ty u moci, aby odstoupili, nebo šli bokem, ale (v době vzniku tohoto článku) nenastolily konečnou otázku moci – a to nikoli, kdo ji kontroluje, ale otázku jejího zrušení – tím, že by se pustily do činů, které přímo konfrontují vládnoucí třídu s masovou mocí pracující třídy. Jakákoli kooptace revolučních sil je daleko pravděpodobnější, když nedošlo ke rozehnání institucionálních herců, v tomto případě politických stran a odborů, čímž by vzniklo (nutně) otevřené pole, na němž by se přímo navzájem konfrontovala pracující třída s třídou vládnoucí. Je jasné, že aby k tomu mohlo dojít, musí tu být schopnost organizovat se v továrnách i mimo ně, nebo vytvářet strategické aliance s politickými a komunitními skupinami, které sdílejí revoluční agendu.

Revoluční skupina Organizacion Socialista Libertaria poslala na internet toto: “až do brzkých ranních hodin jsme byli na každé ulici, každý militant či militantka diskutovali na svých sídlištích o tom, jak ustavit minimální teritoriální organizaci s cílem porazit výjimečný stav.” Tento geografický a politický “rozptyl” vytváří nezbytnou míru kritického uvědomění a bojovného ducha a jedině tak mohou lidé cítit, že alternativa existuje a že jí lze dosáhnout ihned.
Tyto územní organizace nesmí být pouze obranné. Na každém území (sídliště, předměstí, okres a provincie) budou Asambleas Populares muset dělat víc než jen schvalovat rezoluce a vydávat dekrety. Také budou muset fyzicky vyvlastňovat vládnoucí třídu. Tím, že si okolo společných požadavků (například skrze comisiones de enlace) rychle ukují územní aliance, že budou pořádat konference nemajetných a že vstoupí na ta místa (ať už je to továrna nebo barrio), kde lidé čekají na jiskru, by pracující Argentiny mohli přejít do politické ofenzívy, chopit se moci tam, kde existuje (v myšlení lidí a na ulicích) a zrušit ji prostřednictvím masové akce proti institucím kapitalistického státu – bankám, obchodům, státem kontrolovaným médiím, lichvářům, policejním stanicím, soudům – která je buď zruší, nebo vyvlastní.
Nejprve prostředky na živobytí: zabrat všechny obchody s potravinami a všechna místa, kde se připravuje jídlo a organizovat výrobu a distribuci na rovnostářském základě. Dluhy (např. místní daně za služby a tak dále) zrušit, záznamy zničit. Obsadit elektrárny a natáhnout vedení ke všem, kdo je potřebují. Vyprázdnit, nebo zablokovat policejní stanice a najíst dostanou jen ti, kteří zahodili své uniformy a odevzdali zbraně.
A pak, politické a společenské nástroje reakce – parlament, soudy, politické strany, všechny formy médií, místní byrokracie, církve atd. – prohlásit za zrušené a nakonec je i rozpustit, skoncovat s jejich mocí, vyprázdnit jejich kanceláře a zdroje si přivlastnit. A v této chvíli bude třeba vyvinout nové způsoby organizace společnosti (k čemuž dříve nedošlo), přičemž provinčního nebo celostátního “lidového ústavodárného shromáždění” lze využít jedině k vyhlášení toho, že moc vládnoucí třídy je zrušená a k nařízení jejího vyvlastnění všude po celé Argentině (a – bude-li to nutné – k vyhlášení celonárodního povstání proti zbytkům ozbrojených sil) a pak by mělo ustoupit místním Asambleas.
Je zřejmé, že k tomuto nedojde bez vzniku situace, kdy existuje dvojvládí, ale pracující třída svůj rozhodující boj nevybojuje, pokud bude čekat na příkazy, nebo až vládnoucí třída sama ustoupí. Jedině tehdy, až se pracující třída pohne, aby převzala a zrušila moc, budeme moci tuto situaci označit za opravdu revoluční. Bude-li argentinský lid čekat, až jej někdo povede, nedojde k revoluci – heslem nesmí být volání sirén po dělnickém státě nebo vládě, ale volání po svobodně federovaných shromážděních a radách, po komuně komun.


Citace kurzívou jsou až na poslední z knihy Resistance And Integration: Peronism and the Argentine Working Class, Daniel James, Cambridge University Press, 1988.