Vzpomínám si jak v druhé polovině 90. let 20. století vzbudil v prostředí československého anarchistického hnutí rozruch rozkol v Československé anarchistické federaci a následný vznik odštěpenecké Federace sociálních anarchistů (nynější Federace anarchistických skupin). Jednou z příčin sporu byl i fakt, že se tehdejší hnutí orientovalo převážně na anarchismus jako životní styl mládeže (důraz na subkultury, ekoprimitivismus, vegetariánství atd.) místo seriózní snahy o vytvoření hnutí radikálních pracujících, libertinských studentů a nezaměstnaných jako životaschopnou alternativu ke kapitalismu. Že tento stav svým způsobem trvá podtrhl i svérázný příspěvek Leny Kužvartové v časopise „Psychologie dnes“, v čísle tematicky zaměřeném na mládežnické subkultury (skinheads, punk a autor dalšího příspěvku zařadil do subkultur i anarchismus, což je zjevný nesmysl).
Mám pocit, že pokud anarchisté a anarchistky nezačnou brát své organizace vážně a nebudou diskutovat nad jejich charakterem a zaměřením, může se nám stávat častěji, že anarchistické hnutí v našich zemích bude chápáno jako typické útočiště zmatených puberťáků a adolescentů, kteří hledajíce sami sebe podlehnou anarchistické „sektě“ a jejim „vůdcům“, aby se po následném prozření z bludu mohli zodpovědně vrátit do normálního života v kruhu rodinném a najít své pravé – pochopitelně to nejlepší - místo v soukolí kapitalistické společnosti, aby pak obohatili moderní psychologii o nové poznatky…
Nakolik má Leny ve své zpovědi pravdu či jde pouze o její subjektivní pohled na věc, posuďte sami…:


- MIN -







Prvotním impulzem k tomu, abych se vyčlenila z mainstreamu a pronikla do subkultury, byl přezíravý postoj mých vrstevníků na základní škole. Dlouho jsem si přitom přála zapadnout, být stejná, konformní. Nedávat ostatním důvod k útokům. Nějak se mi to ovšem nedařilo, vždycky jsem byla „ta divná“, vždycky se našlo něco, co se ostatním na mně nelíbilo: ať už nemoderní styl oblékání nebo poněkud dětinštější chování.
Lidé přitom, stejně tak jako šelmy, potřebují tvořit „smečku“ – někam patřit, družit se se sobě podobnými. Smečka – třída, skupina, subkultura – své jedince chrání. Ovšem něco za něco: zpravidla od nás vyžaduje na oplátku poslušnost, podřízení, určité služby. Příslušník skupiny tak částečně či úplně přebírá kolektivní normy, hodnoty a náhled na svět. Je to bezpečné a je to snazší než být sám. Ve skupině také zpravidla existuje určitá hierarchie a každý usiluje, aby stál co nejvýše.
I já jsem se chtěla ve třídě postavit na úroveň těch nejoblíbenějších, těch, co jsou nejvíc „in“. Mezi skupinku kvokajících puberťaček, za kterými lezli kluci z vyšších ročníků, se mi ovšem dostat nepodařilo.
A tak jsem se rozhodla jít proti nim, vybojovat si postavení na druhé straně barikády. Změnila jsem styl. Začala jsem chodit mezi anarchofeministky, které mne sice pro můj nízký věk a nezodpovědnost nepřijaly, nicméně navenek to byla má ochranná skupina. Už jsem si mohla dovolit být „ta divná“.
Postupně jsem pak prošla více subkulturami. Nejvíce mě ovlivnila skupina anarchistická, v níž jsem pobývala nejdéle. Nahlédla jsem též do subkultury skinheadů, ovlivnil mne punk i další proudy. Subkultury mládeže se mi jeví jako skupiny menšího rozsahu, většinou velmi vyostřených názorů a radikálních postojů. Po zkušenostech s několika z nich už do žádné patřit nechci, i když s některými stále sympatizuji.


Slečny s komplexy

Jednotlivé osobnosti v anarchofeministické skupině mě jistým způsobem fascinovaly: byly inteligentní, nezávislé, silné, nekompromisní (určitě jsem si je velmi idealizovala, protože se nedá říci, že bych je pořádně znala). Na druhou stranu mě omezovaly ostře vymezenými hranicemi, co už bylo považováno za sexistické, tudíž nanejvýš škodlivé. Z několikatiletého odstupu se mi některé jejich poučky v tomto směru zdají směšné, například obrázek se ženou, která měla dlouhé nohy se silnými stehny, velký zadek a prsa a lascivní úsměv, označily za „přesně to, proti čemu bojují“.
Vztahy s anarchofeministkami navíc nebyly dobré. Ty slečny měly komplexy, které částečně kompenzovaly sektářským postojem. Přesně věděly, co je sexistické a co korektní, a pokud bych nesouhlasila, tak bychom si „nemohly rozumět.“ Jistě, že jsem souhlasila. Slečny však stejně „nevěděly, co si o mně mají myslet“ (jak se později jedna z nich vyjádřila). Výsledkem bylo, že mě přehlížely, kde mohly. A když už nemohly, tak se ke mně chovaly odměřeně.
Přes to, že jsem mezi anarchofeministky nikdy zcela nezapadla, uznávám, že mi daly nový náhled na ženskou bytost a její postavení ve společnosti, ukázaly mi, že nic na tomto postavení není automaticky dáno a že postavení, které je nám ženám vnucováno (zjednodušeně: být ta pokornější, pasivnější, tichá, krásná, milá…), není správné.


Svoboda jedince

Přes anarchofeministickou skupinu jsem se dostala k Československé anarchistické federaci. S několika členy federace jsem se spřátelila, z ostatních jsem měla strach, respektive jsem se snažila co nejméně projevovat, abych se před nimi neztrapnila. Dá se říci, že míra mé sociální frustrace mezi anarchisty ještě vzrostla. Subkultura, do níž jsem nyní patřila, mi byla největší autoritou a její mínění o mně, respektive to, co jsem se domnívala, že si o mně myslí, bylo základem mého sebehodnocení. A to tou dobou nebylo příliš kladné. Byli „lidé nade mnou“, jichž jsem se bála, a pak ti, o nichž jsem si myslela, že jsou hloupí nebo jinak méněcenní – to byli „lidé pode mnou“.
V té době jsem byla zároveň příšerně netolerantní ke svému okolí. Myšlenky anarchismu jsem neměla solidně podložené – například znalostí literatury, ale pouze povrchně odposlouchané. Za pomoci demagogických argumentů jsem je však se zlostnou zarputilostí hájila. Více než o teorii jsem stála o anarchii „v praxi“: o rozbité výlohy poboček nadnárodních firem, o barikády a chaos v ulicích. Až později jsem pochopila, že je to škodlivá praxe, když se pak stejně nikdo neptá, proč, jen média z nás udělají zfetované násilníky, vandaly bez důvodu. O anarchistickou literaturu a historii jsem se nezajímala nejprve proto, že mě to prostě nebavilo číst, a posléze proto, že jsem ve všem nacházela pouze stokrát omílané myšlenky, které jsem už dávno znala.
V rámci anarchistického hnutí jsem se snažila být všude, angažovat se v co největším počtu anarchistických organizací, psala jsem do časopisu A – kontra (reportáže z akcí, recenze, úvodníky…), pomáhala jsem v podniku, který zřídili a navštěvovali především anarchisté, účastnila jsem se příprav různých demonstrací… A začala jsem si všímat, jak daleko je teorie o anarchistickém kolektivu od praxe. Anarchie je svoboda jedince, nesvázanost autoritou. Anarchista by měl být zodpovědný vůči kolektivu, ke kterému patří, ale neměl by mu být podřízen. Ve skutečnosti bylo v anarchistické organizaci, se kterou jsem spolupracovala nejvíc, pár schopných a inteligentních lidí, kteří měli autoritu a kteří udržovali chod této organizace. Kdyby demonstraci nezačali organizovat oni, žádná by neproběhla. Většina členů pak ovšem jenom vlála za těmito osobnostmi a přikyvovala jim.


Jídlo pro bezdomovce

Navíc vztahy mezi lidmi v hnutí byly překvapivě stejně banální a primitivní jako kdekoli jinde: od pavlačového pomlouvání až po kompenzování si komplexů a světobolů. Jak jsem už uvedla, měla jsem velký problém s komunikací s anarchistickými soudruhy, který jsem se snažila odbourávat angažovaností v dalších a dalších projektech. Pochopitelně jsem si tak na sebe uvalila tolik závazků, že nebylo možné všem dostát, takže jsem se často projevila jako dost nespolehlivá, což mi bylo za mými zády vyčítáno.
Jsou tu ale i kladné aspekty mého působení v hnutí. Díky anarchismu jsem se začala stavět ke každodenní realitě kriticky, začala jsem vnímat společenské mechanismy, ze kterých profituje pouze úzká skupina těch, kteří je utvářejí, nicméně většina lidstva na ně doplácí; začala jsem odsuzovat konzumní způsob života. Pochopila jsem také, že některé věci jdou dělat jinak, mimo systém. Ať už zrekonstruovat polorozpadlé domy, o které se nikdo nestará, a bydlet v nich (squatting) nebo třeba vybírat popelnice u supermarketů či z tržnic, odebírat neprodanou zeleninu, která by se jinak zkazila, a vařit z těchto surovin jídlo pro bezdomovce. Za to jsem vděčná.
Nakonec nastal zlom a po něm útlum mé činnosti v anarchistickém hnutí. Začala jsem zpívat v punkové kapele a zajímat se o punk a neměla jsem již potřebu podílet se na všem, co anarchisté dělali. Postupně jsem pochopila, že věci jdou dělat jinak, i když člověk není zavalen propagandou, stále stejnými slogany a hlučnými hesly. Navíc mně začaly opravdu vadit vztahy mezi soudruhy navzájem i mezi nimi a mnou. Potřebovala jsem žít chvíli mimo tohle prostředí. Moje depolitizace proběhla vcelku rychle a nenápadně. V době své aktivní činnosti v anarchistickém hnutí jsem si vytvořila vlastní světonázor. Poté, co jsem hnutí opustila, jsem začala chápat, že věci nejsou černé nebo bílé. Na kostlivce získaného světonázoru jsem začala věšet svaly svých vlastních zkušeností.



Psychologie dnes 11/2005
www.portal.cz/psycho







Zajímavý článek není-liž pravda. Avšak nedá mi to, abych na něj nereagoval aspoň pár poznámkami, které jsou dle mého názoru na místě.
První co mě v tomto zajímavém příběhu či reportu z anarchistické „subkultury“ zaujalo, byl důvod, díky kterému se pisatelka dostala mezi anarchofeministky. Jak sama píše, nepodařilo se jí dostat na škole mezi skupinku „kvokajících puberťaček“ které byly tak říkajíc v kurzu u kluků z vyšších ročníků. Dlouho si přála někam zapadnout, být konformní jako většinová společnost. Leč společnost si ji nevšímala a ona tak moc chtěla patřit mezi nejoblíbenější. Což ji zřejmě natolik štvalo, že se dala k anarchofeministkám. Zdá se, že to je první problém. Myslím si, že k anarchistickému hnuti, jakožto sociálnímu hnuti, které veřejně prezentuje své názory, postoje a cíle, by se člověk měl dostávat skrz kritickou analýzu okolního světa a společnosti ve které žije. A pokud zjistí, že cíle a názory prezentované anarchisty/kami jsou mu blízké, pak většinou logicky následuje, pokud má chuť podílet se na změně, zapojení se do práce v tomto hnutí v rámci svých sil a možností. Stát se členem anarchistické skupiny či kolektivu kvůli tomu, že mě kamarádi/ky přehlížejí, je dosti podivný důvod. Ten jde v ruku v ruce s dalším zajímavým tvrzením. A to tím, kde autorka článku háže anarchismus do jednoho pytle se „subkulturami mládeže“ jako skinheads či punk. Nechce se mi tady rozepisovat na téma, co je subkultura a jak se od ní liší anarchismus. Tomu, koho tohle téma zajímá více, doporučuji A-kontru č. 3 z roku 2005. Myslím, že každý průměně inteligentní člověk chápe rozdíl mezi subkulturou ( punks, skinheads, techno, hard core scéna, metal..atd) a sociálním hnutím – anarchismus, i když chápu, že se v určitých případech může subkultura určitým způsobem prolínat se sociálním hnutím ( např. Red and Anarchist Skinheads – RASH). A navíc, jen tak mimochodem, je dost vágní tvrzení, že se jedna o „subkultury mládeže“, protože pokud se člověk v tomto prostředí pohybuje, ví, že subkultury nepatří jen teenagerům. Anarchistické hnutí není a nemělo by být subkulturou a pokud to tvrdí člověk, který se v tomto hnutí nějakou dobu pohyboval, tak vědomě lže.
Odstavec s názvem „Slečny s komplexy“ můžu jen velmi těžko ohodnotit, jelikož nejsem členem Anarchofeministické skupiny a nevidím do jejího chodu a vztahů v ní. Je mi však jasné, že v žádném kolektivu nejsou vztahy úplně ideální, jelikož se každý kolektiv skládá s individualit, které se spolu musí naučit vycházet, pokud chtějí cokoli společně dělat.

Asi nejvíc mě zaujal odstavec s názvem „Svoboda jedince“ u kterého bych se asi zastavil nejdéle. Hned na začátku druhého odstavce mě trochu šokovalo přiznání pisatelky, že „myšlenky anarchismu neměla solidně podložené“, ale jen povrchně odposlouchané! A hned v zápětí dodává, že mnohem víc než o teorii stála o anarchii „v praxi“. Jak může někdo, kdo má jen „odposlouchané“ (předpokládám tedy velmi chabou znalost) myšlenky anarchismu, tudíž onu teorii, vlastně vědět jaká by měla být ona „praxe“? O své neznalosti věci mě pisatelka přesvědčila hned v zápětí tím, co si představuje pod onou „praxí“ – rozbité výlohy, barikády a chaos v ulicích. Hmm možná je to krásná a tak trochu revolučně romantická představa, ale myslím, že o tom „anarchistická praxe“ není. Mnohem více se můžeme „anarchistické praxi“, když už tedy tohle slovní spojení použiji, v dnešní době přiblížit vzájemnou tolerancí, pomocí, solidaritou v boji proti kapitalismu či společenským předsudkům nebo vytvářením společných projektů založených na bázi rovnosti, které nám přinesou aspoň částečné kreativní odpoutání od denního stereotypu a něčím obohatí lidi kolem nás. Nemyslím si, že člověk, který se zajímá o anarchistické myšlenky a hnutí musí mít nutně načteny stohy knih a brožur a pak se do něčeho zapojit. Ale je přirozené, že si nejdřív něco z teorie přečtu, abych si udělal lepší obraz o co jde a nevycházím jen z toho, co kolem slyším.
Větu o tom, že v anarchistické literatuře jsou stokrát omílané myšlenky nechávám bez povšimnutí již proto, že je to další vědomá lež. Zvlášť proto, že pisatelka přispívala, troufnu si říct, do momentálně asi nejlepšího anarchistického časopisu u nás – do A-Kontra, jak se sama přiznává. Kdo tento časopis zná, jistě semnou bude souhlasit, že témata, kterými se tento časopis zabývá, mají velice, velice široký záběr a určitě to není žádná nuda.
Závěrem bych chtěl jenom říct, že jsem touto reakcí na daný článek v žádném případě nechtěl vzbudit dojem, že anarchistické hnutí po celém světě je naprosto ideální a bezchybné. To určitě ne. Tak jako jinde, je i v tomto hnutí vše postaveno na lidech. Přiznám se, že i mně se některé stránky českého anarchistického hnutí nelíbí a musím říct, že i pisatelka článku na jednu z nich poukázala, i když z trošku jiného úhlu pohledu než jak to vidím já. Mám na mysli onu angažovanost lidí. Je bohužel pravdou, že se často stávalo a stává, že část lidí v hnutí se snaží a dává tomuto hnutí spoustu času a je tu druhá určitá skupina lidí , kteří se vezou s minimálním náznakem vlastní aktivity a někteří z nich často opravdu jen„přikyvují“, jak píše pisatelka článku. To podle mě svědčí o tom, že anarchistické hnutí u nás stále není dostatečně vyzrálé a neustále se formuje a hledá cesty. Možná mě někdo označí za přílišného optimistu, ale jsem přesvědčen, že tento negativní aspekt v anarchistickém a radikálně antiautoritářském hnutí v ČR bude mizet a stane se marginální.