Je třeba, aby militanté, revolucionáři z dělnických organizací, kteří si vytrpěli krutou zkušenost vojenské porážky a pokoření uprchlíků, vážně soustředili svoji pozornost na poučení ze španělské války a revoluce, za něž tak draze zaplatili svojí krví, krví svých nejlepších soudruhů.
Zde prolomíme mlčení, které nám vnutila tyranie stalinistů a kontrarevolucionářů, a promluvíme stejně jasně, jako se to očekávalo od orgánu naší skupiny Přítel lidu. Naše skupina, která používá symbol Durrutiho, zastávala ve španělské revoluci důležité místo. Bylo tomu tak i během krvavých dnů května 1937, kdy jsme pozvedli prapor vzpoury proti kontrarevolucionářům (komunistická strana, republikánská vláda atd.) i proti reformismu direktorů CNT-FAI.
Předpovídali jsme, že linie oddělování války od revoluce, která se po červenci prosazovala, musí nevyhnutelně vést ke katastrofě. Skutečnost naše teze potvrdila. Revoluce byla ztracena v květnu 1937 a s ní i válka. Postupně jsme ztráceli hospodářsky důležité zóny a vyvrcholením byl pád Aragonu, velká porážka Levanty a nakonec totální porážka Katalánska a bezpodmínečná kapitulace Madridu a ostatních zbylých zón.
Příčiny porážky byly evidentní. Od chvíle, kdy byl podryt revoluční duch milicí tím, že je nahradila armáda postrádající dřívější nadšení a dynamiku, byl ukut první článek řetězu, který nás teď svazuje s porážkou.
Četné napadání revoluční práce z července 1936 a její mrzačení - to byla první semínka tragické sklizně, která nás dovedla až ke krvavému exilu, exilu, který nemůžeme pochopit, pokud nepochopíme prvopočátky zrady, neschopnosti, rány dýkou do zad a nemorálnosti, které jsme zažili.


Dvě promarněné šance
Ve španělské revoluci se objevují dvě význačná období: červenec 1936 a květen 1937. Při těchto dvou příležitostech došlo ke stejné chybě. Předáci CNT-FAI nevyužili síly našich organizací, které měly podporu mas na ulici, v továrnách a dílnách. Tito předáci tak byli nejvíce odpovědní za katastrofu, ke které došlo: ztráta revoluce, vojenská porážka ve válce a krvavý útěk do Francie. Obávali se zahraniční intervence. Nechtěli se zmocnit země a hospodářsky i politicky ji řídit, neboť měli strach, že si pohněvají "diktátory".
Ale tím, že se nepostavili do čela revoluce, ji nenechali jen svému osudu - začali pracovat na její porážce. Jejich strach mohl za kontrarevoluci, za to, že stalinisté vyrvali zemi z rukou rolníků a dělníků a byl i hlavním faktorem rozbití revoluční jednoty mas.
CNT a FAI nechtěly uvalit diktaturu na protidělnické strany, ale klidně se staly pomocnicemi buržoazních liberálů, maloburžoazie a mezinárodního kapitalismu, kteří pod maskou demokracie posluhovali fašismu, a tak porazily španělskou revoluci.
Konec války byl katastrofální. Ztratili jsme vše, nic nezůstalo. Hodně se toho dalo ještě zachránit a využít k odvrácení strašlivé porážky. Negrín a všichni jeho lokajové umístili veškeré peníze a zlato do zahraničních bank. Z masakru španělského lidu si tak zcela jistě udělali výnosné zaměstnání.
Armáda dělníků nevěděla, zač bojuje. Vojáci na frontě neměli chuť bojovat, protože věděli, že zatímco oni bojují a jsou masakrováni u Ebra, republikánští byrokraté v zázemí laškují s krásnými ženami a pořádají obrovské orgie.
Lid pracoval o hladu a hladem i umíral. Ženy ve frontách na chléb a obyvatelstvo obecně byli plní nenávisti k Negrínovi a k davu jeho pochlebovačů. Dělníci a jejich rodiny neměly žádný chléb, zatímco v domovech a rezidencích vládních a komunistických úředníků atd. se jedl bílý chléb. Celý svět má určitou představu o morálce barcelonského lidu. Byli to barcelonští dělníci, kdo trpěl leteckými nálety. Neměli kam utéct. Vysocí funkcionáři a byrokraté však měli vždy dobré kryty a jejich rodiny se vždy schovávaly v dalekých vesnicích.


Lidé, kteří za to nesou odpovědnost
Vláda nezastupovala lid (dělníky) a hájila zájmy, které mu byly rozhodně nepřátelské. Ti, kdo měli vyslyšet požadavky španělské dělnické třídy, ti, kdo byli vyzýváni, aby je hájili, byli předáci CNT-FAI, kteří je zradili. Toto jsme prohlašovali neustále, jasně a bez vytáček, a vždy budeme tuto svoji obžalobu dál opakovat.
Přátelé Durrutiho byli označováni za fašisty a provokatéry. Dvakrát se nás pokusili z CNT-FAI vyloučit. Dělníci však tento příkaz k vyloučení, který přišel od reformistické složky, odmítli.
Španělsko jsme opouštěli s hlavami hrdě vztyčenými - do cizích zemí jsme přicházeli bez haléře. Trpěli jsme hladem a zimou v koncentračních táborech. Ale o těch několik reformistů, kteří požadovali naše vyloučení, je dobře postaráno. A nemluvíme o Negrínovi a jeho komunistických vrahounech, kteří nás pronásledovali a věznili. Tito lidé vlastní skandální sumy peněz, ale jednoho dne budou muset za svoji zradu zaplatit.
Události ukázaly, že jsme měli pravdu. Se stejnými problémy, se kterými jsme přišli v našich tajných novinách, lze přijít i dnes, ale i zítra. Nejsme poraženi a ačkoliv se nacházíme uprostřed tragédie, musíme se držet svých zásad a kritiky. Reformismus CNT-FAI nás dovedl k porážce. Vedení mělo značný podíl na bezpodmínečném předání Madridu Frankovi. Svými protesty proti předání Madridu dokázali stalinisté zaujmout pózu revolucionářů. Dělníky tím ale neošálili, neboť ti je vždy nenáviděli, už dlouho před Casadovou iniciativou proti nim. Nenáviděli je od prvopočátků revoluce, obzvláště v květnových dnech roku 1937.
Poučení to bylo tvrdé a nesmírnou důležitost a sílu španělské revoluce lze posoudit na základě revolučního dopadu, který měla na evropské záležitosti.
Kdyby bývala španělská revoluce uspěla, fašismus by byl poražen, což by mělo důležitý důsledek v podobě začátku mezinárodní proletářské ofenzívy. Není pochyb o tom, že se ukázalo, že proletariát a kapitalismus jsou v permanentním boji na život a na smrt. Kapitalismus triumfoval, ale my známe příčiny tohoto triumfu. Španělský lid porazila demokracie a ne fašismus. Franco by nikdy nezvítězil bez komunistické strany a bez Negrína. Odpovědnost ale nese i mezinárodní proletariát či spíše jeho vůdci, kteří se stali záštitou kapitalistické třídy. Kdybychom ale bývali mluvili přímo a jednoznačně místo používání žargonu a zmateného jazyka, kdo ví, snad bychom oslovili dělníky celého světa.


Poučení
Musíme z této katastrofy vytěžit konkrétní poučení. Jakožto anarchisté musíme korigovat řadu taktických bodů a postojů, které brání úspěchu revoluční akce. Revoluce vyžaduje použití síly proti opozici. Rovněž je jasné, že když někdo má takovou bojovnou sílu proletářů, je třeba, aby věděl jak ji použít a jak ji udržet.
Jsme nepřátelé třídní spolupráce s kapitalistickou a střední třídou. Dělnická správa vyžaduje dělnickou kontrolu. Revoluce si žádá naprostou nadvládu dělnických organizací, tak jako tomu bylo v červenci 1936, kdy vládly CNT a FAI.
Tato situace má mnoho aspektů a bylo by třeba je všechny detailně prostudovat, nesmíme ale zapomenout na to, že dělnické hnutí se musí rekonstruovat na novém základě, na nové morálce a musí vypovědět vůdce, kteří jsou odpovědní za katastrofu.
Přikláníme se k názoru, že je nutné vytvořit Revoluční alianci, Dělnickou frontu, do které by nikdo nemohl vstoupit a zaujmout své místo na jiném než revolučním základě a která by úplně zabránila vstupu reformistů, komunistické strany, republikánských demokratů, ale i těch militantů, kteří měli prsty ve španělské katastrofě.
Na počátku této emigrace z naší země, která začala po 30 měsících bojů, Přátelé Durrutiho dál hájí zájmy proletariátu se stejnou energií a poctivostí, s jakou je hájili během španělské revoluce.



(z originálu The Friends of Durruti Accuse, vydaného Stormy Petrel Press v roce 1995, přeložil Vadim Barák)